Znouzectnost: „Nejsme žádný legendy“

Další skupinou, která se ve čtvrtek 27. dubna představí v pražském klubu Retro, je Znouzectnost z Plzně. A tak jsme se zeptali na pár otátezek jejího člena Golda:

Když se řekne Znouzectnost, většině z nás se vybaví česká punkrocková legenda. Co se vybaví vám?
Já to slovo „legenda“ dost nemám rád. Všechny ty popisky „legendární“ a „kultovní“ a podobně mi přijdou v podstatě směšné – a v českých podmínkách nejen v souvislosti s námi. Za prvé proto, že tahle slova prošla za poslední roky takovou inflací, že už nemají žádnou cenu, kultovní a legendární je kdeco – od hadrů pro teenagery, přes knížky hlášky a filmy až po kapely a za druhé – což je asi v našem případě to hlavnější – čím jsme si zasloužili takové označení? Tím, že jsme vydrželi hrát skoro dvacet let? No a co – i po dvaceti letech hraní se nám stává, že přijedem do nějakého klubíku a přijde tak málo lidí, že je nám toho nešastníka, co si nás tam pozval, až líto. A to bývaly doby, kdy nám doba přála natolik, že jsme byli schopní vyprodat kdejakej i dost velkej klub. Pamětníci Belmonda by mohli vyprávět…Tak jakápak legenda.
A co se mi vybaví, když se řekne „Znouzectnost“ legendárnosti zbavená? Hrozně dlouhej film, poslepovanej z útržků vzpomínek a zážitků, tváří lidí, někdy veselejch, někdy smutnejch, hodně lásky a taky hodně nenávisti. Pokaždé jinej. Takový surrealistický střípky kaleidoskopu v tubusu ze včerejších novin… jo a taky denní chleba. Abychom zůstali stát nohama na zemi.

Počítáte se stále mezi punkrockery?
Nemám pocit, že bychom se někdy počítali mezi punkrockery. Tam jsme byli zaškatulkování vnějším vesmírem. Když jsme začali hrát, tak to bylo především o tom, že jsme chtěli hrát – a jestli se tomu bude říkat punkrock, nebo nějak jinak, bylo úplně jedno. S punkem to mělo společné hlavně to, že tenhle „styl“ dal možnost vlastně každému, co o to stál, vzít do ruky nějaký nástroj a založit kapelu. Že stačily dva tři umaštěný rozladěný akordy a mohl si hrát až do aleluja. Taky v té době akce, které pod bičem otrokáře probíhaly, vypadaly tak, že na nich hrály undergroundový kapely spolu s punkáčema, folkařema, metalovýma partičkama a a už to bylo tím, že všechno mělo příchu zakázaného ovoce, nebo něčím jiným, tak všechni drželi basu a nikdo nad nikým neohrnoval nos jen proto, že má na hlavě něco jiného, než by měl mít a že hraje něco jiného, než se má hrát. Bylo možný vlastně úplně všechno. Koneckonců i ten punkrock byl tenkrát něco jiného – jak hudebně, tak „ideologicky“ /pěkně hnusný slovo/ většinou to byl prostě trochu zrychlenej a ušpiněnej písničkovej rokenrol. Máničky Ramones typickej příklad. Sex pistols z dnešního pohledu je takovej bigbítek s geniálníma melodiema. Hity jako prase. Proto taky ty jejich songy přežily dodneška, na rozdíl od spousty jiných. Taky to celý bylo víc o radosti ze života. Můžeš zpívat i o hnusnejch věcech a o kytkách v popelnici, ale když v tom nezůstane alespoň trochu nadhledu, tak je to celé o ničem. Když se podíváš na starý videa Dead Kennedys, tak je to hrozně uřvaný, je v tom hodně agresivity a přesto je z toho cítit hrozně života a toho, že to ty lidi strašně baví a že si to užívaj a že je to…hrozně poctivý. To je asi to správný slovo. Jak to na pódiu, tak to pod ním. O Stranglers nemluvě – punková kapela s klávesama a melodici jako hrom. Každá z těch jmenovanejch kapel hrála něco úplně jiného, každá měla svůj nezaměnitelnej ksicht a všechno to byly punkový kapely.
A nikdo neměl potřebu řešit co je to vlastně ten punk. Od té doby se ten šuplík rozrostl a prohloubil tak, že se do něj vejde vlastně úplně všechno s tím rozdílem, že se ty barvy, který kdysi byly tak jasný a svítivý, slejvají došeda. A každý ti o tom, co je to punk, řekně něco úplně jiného – což by bylo v pořádku, jen kdyby si většina těch vykladačů významů neosobovala právo na to, že jen jeho výklad je ten jediný správný. Stará škola, nová škola, converse boys …bla bla bla. Jako by to nebylo jedno. Stejně platí jen to – děláš to srdcem, je to OK. Někoho to oslovuje – ještě lepší.

Jako jedna z mála skupin můžete posoudit situaci na české a slovenské scéně před převratem. Jaká byla tehdy a jaká je dnes?
S tím trochu souvisí to výše řečené. Ale jinak je to nesrovnatelné a není na to vůbec jednoduchá odpověď. Kdo si nezažil komunistickou éru na vlastní kůži, nikdy nepochopí, jaké to doopravdy bylo. Knížky, filmy, vzpomínky, nahrávky – všechno jsou to jen takové berličky k pochopení něčeho, co bylo překroucené naruby a co vlastně takovým podivným způsobem většině lidí i vyhovovalo. Takový to teplíčko a smrádek. Kdo se o nic nezajímal, nic nevěděl. Kdo se zajímal, byl jednou nohou v problému a kdo se nějak odlišoval, a už tím, co říkal, nebo jak vypadal, byl v problému oběma nohama. Číro na hlavě? Ale jo. Akorát když tě s ním viděli, tak jsi v lepším případě dostal jen do držky. Pokud tě rovnou nevyhodili ze školy za víkendovej úlet. Náušnice v uchu – ale jo, jen jsi mohl počítat s tím, že když narazíš na gumu policajta, tak ti ji z toho ucha vyrve i s kusem masa. Žádný problém. A s muzikou to samý – hrát v kapele, která se nějak vymykala zažitým konvencím…hohoho. Systém si vlastně vyráběl nepřátele tím, že lidi, kteří v naprosté většině opravdu chtěli jen hrát to, co je baví (obsahově to klidně mohlo být naprosto neškodné) označil za nežádoucí jev. A už to jelo. Někdo to ustál, někdo ne. Nás to naštěstí jen lízlo. Když si nás začala STB zvát na výslechy typu: hodný policajt, zlý policajt a otázky – kam chodíte, s kým se stýkáte, o čem přemýšlíte, co děláte a proč to děláte a nechcete s námi spolupracovat proti těm „špatným“ a tím jim vlastně pomoci, tak to bylo kousek před převratem a ta sekyra, kdy by i pro nás začalo lámání chleba, už nedopadla. Ale samozřejmě už to celý nebylo tak hrozný, jako v době procesů kolem Plastic People. To bylo daleko větší maso včetně kriminálu natvrdo.
Ta osmdesátá léta hodně zvolnila – taky díky tomu, že informace daleko líp proudily tam a zpátky, v Rusku začali umírat ti „špatní“ politici jako na běžícím pásu, začaly se objevovat videa a satelity a tím i inspirační zdroje a kapely přibývaly jako houby po děšti. Tam, kde jednu zadupali do země se objevily dvě jiné a přibývalo i lidí, kteří byli ochotni, a už pod pláštíkem nějaké organizace, nebo na svý triko někde v hospodě, dělat akce. A všichni chodili na všechno a to kulturní gheto se hodně rozrostlo. Dneska je to už samozřejmě jinak a je to dobře i v tom, že každý si může dělat úplně všechno co chce a když už lidi na něco přijdou – tak je to proto, že je to zajímá ani ne tak kvůli vůni zmíněného zakázaného ovoce, ale prostě proto, že je to oslovuje z nějakého podstatnějšího důvodu. Sice to taky může být výsledek mediální masáže, ale to už prověří čas. A někdy je to hodně rychlý proces…

V dnešní době internetu není problém shánět skupiny. Jak jste to dělávali vy?
Myslíš nahrávky? Ono se dalo taky sehnat vlastně všechno. Jen to bylo složitější a déle to trvalo. Sem tam se někdo dostal za železnou oponu, a dotáhl pár vinylů na objednávku, které pak šly z ruky do ruky a roztáčely se na kazety. Něco se vozilo z Maďarska, kde byl celkově volnější režim a v Budapešti byl vyhlášený krámek Hunky Punky… ty kanály prostě byly. Tak se čas od času v Praze dělaly ilegální burzy desek, které vypadaly tak, že tichou poštou se člověk dověděl místo /třeba Krčský lesík/ a tam pak bylo v neděli ráno pár set lidí s vyloženýma deskama na igelitovejch plachtách a vesele se obchodovalo. Z dnešního pohledu neuvěřitelný zážitky a taky neuvěřitelný ceny. LP za tři čtyři kila v době, kdy průměrný plat byl tak 2000… No a sem tam se domluvili policajti s lidovýma milicema a udělali zátah. Takže kdo neutek, v lepším případě přišel jen o ty desky…
Taky si člověk daleko víc těch vinylů vážil – prostě to bylo prima vybalit si tu desku z igelitu, potěžkat, přičuchnout, pustit si to a pak sedět s obalem v ruce prohlížet si ho, číst si texty a užívat si to… legrační co? Ta dnešní moderní technologie přinesla spoustu nového dobrého, ale co se týká tohohle – to už nikdo nikdy nenahradí. MP3 a stahování vlastně devalvuje většinu muziky jen na imaginární hromádku dat. Znám lidi, kteří stahujou neuvěřitelný kvanta písniček, protože je to zadáčo, ale vlastně nic z toho nikdy neposlouchaj. Do určitý chvíle MP3 určitě pomáhají i spoustě kapel se dostat do povědomí lidí, ale za nějakou dobu, až to bude naprosto běžné, je otázka koho bude bavit se v těch ukrutných haldách na webu přehrabovat. A hledat něco nového zajímavého. Takže v závěrečné fázi se může stát, že jediný, kdo na tom vydělá, budou zase jen ty velké firmy s reklamníma kampaněma a MTV za zády a placeným stahováním za pár šupů – už to prostě bude tak strašně levný, že přestane dávat smysl stahovat to načerno – alespoň pro tu majoritní část společnosti. Jen v globálním měřítku to bude sypat sypat a sypat…hohoho

Jaké skupiny vlastně teď posloucháte?
My máme dost rozdílný vkus, takže třeba Caine teď dlouhodobě ujíždí na folkových písničkářích, Déma to má hodně zeširoka a já taky… spíše je to – co padne do ruky, nebo co kdo přinese a následně – líbí, nelíbí. Od ultrametalu po folklor.

Když si vzpomeneš na vaši první zkoušku, jaká byla?
Ujetá. Co se mne týká, já předtím nikdy na nic nehrál – takže pro mne první zkouška byla v duchu – budeš to na hmatníku mačkat tady a pak tady a pak tady a asi takhle rychle…hrozně mne to bavilo. Hodně nenáročná intelektuálně nezatěžující činnost…hahaha

Jaké problémy jste řešili jako začínající skupina?
Mám pocit, že vlastně žádné. Nebo žádné neobvyklé. Asi jako každá začínající skupina. Co hrát, na co hrát, jak to hrát a kde hrát.

Jaké problémy řešíte dnes?
Vlastně stejné. Co hrát, jak to hrát a kde hrát. Nástroje už máme natolik slušné, že nás opustila touha po lepších.

Když se člověk podívá na vaše naplánované koncerty, zjistí, že moc volného času nemáte. Jak takové vytížení zvládáte?
Toho volného času je víc, než by se zdálo. Tedy – jak u koho. Někdo si těch nutných povinností nese v batohu víc, někdo míň, Není žádné tajemství, že nás to kašpaření živí, někdy kolem roku devadesátšest už byl problém skloubit práci a ježdění po klubech a tak jsme si řekli, že si uděláme takový kratší prázdniny a uvidíme. Natahly se na deset let.

Jestli chcete něco říct našim čtenářům, teď máte možnost.
No to je teda zodpovědnost… že bych sáhl do slovníku posledních slov umírajících klasiků…třeba Boleslav Pruský…ale ne, to by se nehodilo.
Tak snad jen – alespoň někdy je prima nebrat sám sebe a vlastně i všechno kolem tak strašně vážne. Až začnete mít pocit, že vám věci nějak utíkají mezi prsty, tak už bude pozdě tu ruku sevřít
Jo a všechno od této řádky výše napsané berte taky s rezervou. Stejně jsou to jen plky neznamenající nic proti nekonečnosti vesmíru.

Díky za rozhovor a přeji vám pořád tolik úspěchů jako do teď.
Taky díky.