Yellowcard – Paper Walls
Pokud se mezi vámi najde přece jen ještě nějaký poctivec, který chodí do obchodů s hudbou (pouhé očumování se nepočítá), tak by se měl připravit, že u novinek zahraničních interpretů a písmene Y se mu – stejně jako mně – může klidně stát, že na něj vyskočí dvě alba Yellowcard najednou. Vzhledem k prodejnosti hudebních nosičů u nás se vlastně ani není čemu divit, ale může za to tak trochu i samotná skupina. Byl to totiž teprve rok a půl, čili doba kdy sotva doznívaly Světla a zvuky, když pak najednou vzplanuly Papírové zdi.
Yellowcard dnes patří k nejznámějším pop-punkovým interpretům, i když před deseti lety by je do této odnoe punk-rocku zařadili jen v ústavu pro sluchově postiené nebo na stanici MTV, kde je přece všechno pop a hotovo. Jenže pouhým dvěma pětinám současné sestavy toto období skupiny něco říká a pro dnešní osazenstvo jsou to stejně už většinou jen ti, co kdysi „debutovali“ s „Ocean Avenue“. To tato parta, kterou ještě dnes děsí němé jacksonvillské časy, ovšem bere sakra na vědomí.
Ještě dřív, než se kluci dostali k nahrávání, věděli jak bude deska vypadat. Po tom, co jen hrstka fanoušků objevila v experimentálním „Lights & Sounds“ onu krásu a jedinečnost, totiž strhli volant a nabrali opět směr „Ocean Avenue“. Ještě že zůstali někde uprostřed, jak obal napovídá, na předměstí „Paper Walls“.
Hned po několika úvodních posleích zjistíte, že proniknout do desky je tentokrát mnohem jednoduí. Vichni ale dobře víme, na úkor čeho se většinou tato vlastnost na albech vyskytuje. Ale ač jsem byl sám zaskočen, „Paper Walls“ vydrží poměrně dlouho. Ne moc, ale přeci. Kromě toho že jsou písničky mnohem čitelnější, byly navíc oblečeny do malinko popovějích hader. K tomu všemu Yellowcard ještě zrychlili. Instrumentálním projevem pak určitě neurazili. Bubeník Longineu Parsons zase dokázal, že své renomé nenašel jen tak někde na chodníku a o schopnostech kytaristy Ryana Mandeze si netroufám pochybovat. Ale nějaké to sólo navíc, taky by mu prsty neupadly, i když… A nyní k nejsilnější zbrani skupiny, k houslím. Chudáka Seana zase degradovali. Povedly se mu sice opět vytvořit originální a výrazné melodie, ale jsou už zase jenom jedním z doprovodů. koda.
Album jako celek má taky co nabídnout. ikovně seřazené písničky, jednotná, pro změnu pozitivní atmosféra, oživení ve formě nezvyklých prvků… Za zkoušku to rozhodně stojí, jen se nesmíte nechat odradit dědovou story, která vás asi pěkně brzo začne prudit. Ale kluci z Yellowcard to udělali mazaně, protože ví, že na důchodce už si lidi prostě zvykli. Nakonec potvrzuji Keyova slova, že umí dělat 3,5 minutové písničky. Jak dokazují moje výpočty, tak se deska podle toho taky zařídila. Časový průměr na písničku je 3 minuty 40 sekund.
Závěr recenze sice nebude ani zdaleka tak velkolepý jako závěr alba v podobě poslední skladby ale co, pořád je to nadprůměr, protože „Paper Walls“ není špatné album, ale jeho problémem je, že vyšlo až po „Lights & Sounds“.
Yellowcard – Paper Walls
Hodnocení: 6/10
Label: Capitol
Vyšlo: 17. 7. 2007
Tracklist:
1. The Takedown
2. Fighting
3. Shrink the World
4. Keeper
5. Light Up the Sky
6. Shadows and Regrets
7. Five Becomes Four
8. Afraid
9. Date Line (I Am Gone)
10. Dear Bobbie
11. You and Me and One Spotlight
12. Cut Me, Mick
13. Paper Walls