Yellowcard: „Paper Walls zní jako Ocean Ave.“

Američané Yellowcard před pár dny vydali již svou čtvrtou desku s názvem “Paper Walls”, která se svým provedením vrací zpět do let veleúspěšné “Ocean Avenue”. O tom, proč se vrátili zpátky k tomuto stylu, ale i o starších deskách, si s frontmanem Ryanem Keyem popovídal server AbsolutePunk.net. Český překlad rozhovoru čtěte zde:

Na desce “Paper Walls” jste oproti “Lights and Sounds” zase hodně změnili směr hudby, měli jste pro to nějaký speciální důvod?
No, víte, minulý rok v květnu jsem prodělal operaci hlasivek a museli jsme na chvíli ten rozjetý vlak zastavit. Měl jsem čtyři týdny, kdy jsem byl naprosto zticha – vůbec jsem nemohl mluvit. Hodně mě frustrovalo to, co se mi s hlasem stalo, nemohl jsem mluvit s novináři, jet na tour, nemohl jsem nic. A to bylo poprvý po dlouhý době, kdy jsem se musel úplně zastavit a znovu se nadechnout. Měl jsem čas jen sám na sebe, tak jsem ho využil k přemýšlení a když se podívám zpátky, byla to asi ta nejlepší věc co se mě nebo Yellowcard stala. Soustředil jsem se na ten správný pohled na věc a snažil se shodnotit naší kapelu. Bylo to v době, kdy jsme do rádií vypustili singl Rough Landing, Holly. Nevím jestli se lidem nelíbila ta písnička nebo jestli to bylo tím, že jsme nemohli jet na tour, ale věci se vůbec nehýbaly. Museli jsme si společně sednout, uspořádat věci a někam se pohnout.

Hned jak jsme mohli, vrátili jsme se ještě to léto na tour a v té době jsem zjistil, že vidím věci úplně z jiný stránky. Možná z té nejlepší, z jaké jsem mohl. Najednou jsem to v hlavě viděl úplně jinak. Hráli jsme menší koncerty v klubech, které nás vedly k přijatelnému pocitu, že tohle je to, co děláme a že věci, který jsme udělali už nemůžeme vrátit.

Nemůžu teď mluvit za všechny, ale já osobně jsem prožil skvělý léto. Miloval jsem show, který jsme hráli a všechno kolem toho. I přesto, že by si možná moje “staré” já myslelo, že je to konec naší kariéry, já jsem si to užíval. Užíval jsem si hraní hudby s kamarády, měl jsem při tom pocit, který jsem už dlouho nezažil. A s tímhle pocitem jsme si sedli a řekli si, že není třeba abysme dělali nějakou pauzu mezi deskami, protože jsme hodně psali na cestách. Hlavně v zahraničí, v šatnách apodobně. Ryan (Mendez – kytara) totiž neustále hraje na kytaru a to je prostě nemožný nepsat při tom hudbu. Před tím, než jsme šli do studia jsme tak měli plno nejrůznějších riffů, ale i pár hotových písniček, jako Light Up The Sky nebo Keeper. A když jsme měli dost kousků písniček, cítili jsme, že není důvod čekat a že bysme měli jí do studia nahrát něco novýho a čerstvýho.

Na základě toho, jakoby “Lights and Sounds“ nebylo kritikou bráno jako album Yellowcard, jak se na něj zpětně díváte vy?
Záleží na tom, jak se na to podíváte – když album vyšlo, můžete říct, že v mnoha směrech bylo kritizováno..Záleží to na tom, co a kde čtete. Například hodně publikací, který se o kapelu předtím nijak moc nezajímaly z nějakého důvodu napsaly, že ta deska je pop-punk. A já si myslím, že někteří lidi tu desku nemají rádi, protože si říkají, že je to hodně odlišný a vybočuje to z žánru. Ale pak jsou tady taky děcka, který znají kapelu od začátku, ale Lights and Sounds nemají rádi taky, víte, v tom je rozdíl.

Když se na to podívám od začátku – je těžký zařadit mezi ostatní naše desky One for the Kids, protože ta deska byla úplně jiná, bylo nám 18 když jsme ji psali a hodně z těch písniček je převzatých ze 3 kapel, ve kterých jsem byl předtím. Takže když se podíváte na ty tři desky (Ocean Ave., Lights and Sounds a Paper Walls) zjistíte, že Ocean Avenue je nahrávka, která byla hlavně o hledání sebe sama ve světě a hledání toho, čím jsme chtěli být. Lights and Sounds byla o tom, že jste se ztratili. Když vezmete Ocean Ave. a Lights and Sounds zjistíte, že obě ty desky jsou jak hudebně tak textově brané z úplně jiný perspektivy. Lights and Sounds vypovídá mnohem více o temnější stránce. Já myslím, že nikdo neočekával, že napíšeme desku o těchto pocitech a taky to, že bysme mohli překročit žánr. Opravdu si myslím, že jsme tím museli projít, nemůžeme pořád dokola psát stejný desky. Paper Walls je zase o naději a o opětovném nalezení sebe sama. Je to jako byste se po tom všem, čím jste si prošli, vrátili zpátky na zem. Já nedělám desky kvůli slávě a těhle sračkách, dělám je kvůli sobě.

Vždycky jsme doufali v to, že uděláme skvělou a možná i jinou desku – třeba Seanovy (Mackin – housle, zpěv) aranže byli velkou změnou. Pamatuju si, jak jsem před vydáním říkal, že nás kvůli té desce někteří lidi zavrhnou, ale pro mě osobně to bylo nezbytný, potřeboval jsem nechat za sebou všechny ty špatný pocity. Protože v té době jsem se o sebe moc nestaral a měl jsem různý problémy, který přijdou samy když jste v rockové kapele, jako léčení apodobně. A já si myslím, že kdybychom nenatočili “Lights and Sounds“, tak bych se přes to asi nedostal. A teď je tady Paper Walls, což je příběh o tom, jaký to je dostat se z těch problémů.

Mnoho lidí říká, že nové album zní více komerčněji, jak reagujete na tyto dotazy?
Je to jednoduchý. Než jsme skončili tour k Ocean Avenue byli jsme pryč 19 nebo 20 měsíců. Takže skoro 2 roky, bez přestávky, každou noc jsme byli na cestě. A když jsme skončili, řekli jsme si: “Fajn kluci, uvidíme se později.” Na konci toho všeho jsme se já s Petem (Mosely – basa) rozhodovali jestli se přestěhujeme do New Yorku. Je to hodně temný místo a jednou uprostřed zimy když jsem psal jsem se ze sebe snažil dostat co nejvíc a z toho jsou písničky na “Lights and Sounds“. Ale víte co je zábavný – když jsme pak byli zpátky v L.A. ve studiu, tak jediný dvě písničky, který jsme složili všichni dohromady byli Lights and Sounds a Rough Landing, Holly. Dvě nejvíce komerční písničky, víte co tím myslím?

Teď, když jsme psali Paper Walls, psali jsme společně – nás 5 v jednom pokoji. Takže nová deska je asi více komerční, protože to jsme my všichni, takoví jsou Yellowcard dohromady. Lights and Sounds jsem byl já a Pete, ale víte co, miluju tu desku. Byla to výzva. Zkoušeli jsme jak daleko můžeme zajít. Věci jako Two Weeks from Twenty nebo intro a outro, který jsme udělali. Nezáleželo na tom, jestli to bude komerčně úspěšný. A nakonec bylo to album zlatý. Upřímně, jestli nejste v dnešním hudebním průmyslu spokojení se zlatou deskou…teď nám nikdo nezaručí, jestli to dokážeme i s Paper Walls.

Taky si myslím, že Lights and Sounds nám ukázala, jací doopravdy jsme, pomohla nám zjistit, jací jsou Yellowcard. Samozřejmě teď budou lidi říkat, že Paper Walls zní jako Ocean Ave., ale víte co? Zní. Protože to jsou Yellowcard, to je naše kapela dohromady. To je ta energie, kterou vám můžeme dát. Kdybyste mi teď řekli, abych napsal desku, nejspíš by zněla zase úplně jinak. Ale tuhle desku jsme napsali všichni a já jsem za to fakt rád. Pomohlo mi to najít otázku na to, co vlastně pro Yellowcard znamenám. Velký vliv na Paper Walls mělo taky to, že jsme si uvědomili, že jsme sakra dobří v psaní tří a půl minutových pop-punkových písniček. A na tom není nic špatnýho. Jsme v tom dobří, je to náš talent, je to něco jako dar. Nejlepší věc na nové desce je to, že jsme skombinovali melodický prvky z Ocean Ave. a alternativní věci z Lights and Sounds – a to je Paper Walls.

Zmínil jsi to, že miluješ “Lights and Sounds”. Myslíš, že si to samé řekneš za rok i o “Paper Walls”?
Určitě. Protože i teď pořád miluju i Ocean Ave. Hrajeme ty písničky každý koncert a mě se pořád neomrzely. Je to jedna z mých oblíbených částí koncertů, protože ty písničky vyjadřujou mě samotnýho. Ikdyž je budeme hrát tisíckrát, pořád do nich dáme stejnou energii, když jste na pódiu, je to skoro jako hurikán.

Třeba teď když jsme nedávno hráli na Bamboozle. Měli jsme nějaký problém s odposlechy. Byly rozbitý nebo něco, prostě nefungovaly. Tak jsme po hodně dlouhý době prostě hráli bez nich. Bylo tam asi 20 tisíc lidí a bylo to po hodně dlouhý době, co jsem je fakt slyšel. Myslím, opravdu slyšel jen je. Hráli jsme Ocean Avenue a to bylo neskutěčný. Zpívali tak nahlas, až nás to zaráželo. A v ten moment jsem si uvědomil, že tohle je to, proč to všechno dělám. A na téhle desce jsou věci, na který lidi můžou reagovat stejně a já jen doufám, že budu tuhle podělanou desku milovat navěky.

Teď trochu mimo téma, četl si něco o “band in a bubble”?
Ne, jen jsem viděl včera nějakou ukázku.

Dobře, je to projekt, kdy kapela (Cartel) natáčí desku 20 dní v “bublině” v New Yorku a celý to přenáší MTV. Co si o tom myslíš a je možné, že by něco takového udělali i Yellowcard?
Víte, všude kolem je 999 takových nabídek, o kterých doufáte, že je nikdy neuvidíte, protože máte skvělýho manažera, který to pročítá. Já nevím jestli bysme něco takovýho udělali, ale nechci taky vypadat tak, že kecám blbosti. Ale nahrávání desky je jeden z nejosobnějších procesů v kapele a já si nemyslím, že bysme to zvládli pod nějakým obrovským mikroskopem. Víte, já nevím co se s touhle deskou stane – máme nový směr a vizi, kterými bysme se chtěli vydat jako kapela. Máme hodně energie a já nevím, jestli ta věc, kterou dělají oni by nám pomohla nebo ublížila. Tímhle albem chceme dokázat to, aby nám lidi věřili a nechceme si zvýšit popularitu nebo jak chcete abych to nazval.

Můžu se zeptat na otázku ohledně Bena (Harper, ex-kytarista)?
No, zeptat se můžeš, ale nevím jak odpovím.

Nemusíš odpovídat na to, co nechceš. Od té doby, co Ben opustil Yellowcard se objevil s dalšími dvěmi kapelami (Amber Pacific, Never Heard Of It), ale zase je opustil. Nemáte pocit, že měl ještě svůj odchod zvážit?
Já to nechci nijak ospravedlňovat. Nechci říkat kecy typu “vidíš, já to říkal.“ Důvod, který stál za tím, co se mezi náma stalo, je hodně traumatizující. Nechci tady říkat moji verzi celé věci, protože je to pro mě dost osobní. Ale myslím si, že to co se stalo těm dvěma kapelám je hodně podobný tomu, co se stalo nám, mínus 10 let existence. Já k němu právě teď cítím pořád to samý jako předtím a jen bych si přál aby se mu dařilo. A kdo ví, třeba je teď přesně tam, kde chtěl být. A můžu ti říct, mít v kapele Ryana, to není jen náhrada, to je nový začátek.

Na desce je písnička Five Becomes Four, která to celé vyjasňuje – je o tom, co se stalo mezi Benem a kapelou. Kompletně. Já si myslím, že bych nemohl udělat desku bez toho, aniž bych se o tom nezmínil a doufám, že ta písnička vystihuje tu situaci pravdive a emotivně, napsal jsem to jak nejlíp jsem mohl. Myslím, že lidi v ní najdou odpovědi. Celá ta situace byla totiž o tom, kdo bude na čí straně, kdo bude s kým. Všechny věci jste se pak dozvídali jen z doslechu. Celý to bylo založený na jednom malým rozhovoru pro Alternative Press magazín. Když se nás zeptali na budoucnost kapely a situaci ohledně Bena, řekli jsme jim, že se nechceme vyjadřovat, ale oni se pak nakonec zeptali i Bena a z toho vznikly fámy. Ale já tomu rozumím, to je prostě to, co dělají. No a hodně lidí se pak řídilo podle toho. Je to těžký, já nechci lhát, ale nechci to ani říct, protože by to nebylo správný – proto jsem to ještě nevysvětlil a ani to neudělám.

V čem bylo nahrávání jiné, když s váma byl Ryan Mendez?
No, Ryan je – ale srát na to, prostě to řeknu – on je kytarový blázen. Celou dobu sedí na internetu na ebay a shání kytarový věci. On vám zahraje Master of Puppets od začátku do konce se zavřenýma očima. Je to šílenec. A když jsme byli na tour bylo skoro nemožný nepsat písničky, protože on na kytaru hraje pořád. On má akustickou kytaru pořád i v šatně. Máme jedno video z Milána v Itálii, kdy nás natáčel jeden z techniků. Je to asi 25 – 30 minutový video, kde se jen tak poflakujeme a pijeme v šatně. Po celou tu dobu je slyšet jak Ryan vzadu pořád hraje. Nikdy nepřestává hrát, tohle přesně vystihuje to, jak probíhají naše dny v šatně. Vždycky když hraje, tak na sebe navzájem sypeme nápady na písničky, takže když jsme pak šli do studia bylo to skvělý, protože někdo chtěl změnit tohle, někdo támhleto a všichni byli opravdu hladoví po psaní. A to všechno dodávalo skvělou energii do celého nahrávacího procesu. Myslím, že nám to fakt pomohlo.

Co bys chtěl říct lidem co tohle budou číst o “Paper Walls” a Yellowcard?
Myslím, že Paper Walls je definice toho, čím jsme si prošli a kdo jsme. Zažili jsme pády i vzestupy, dostali jsme rány, ale to co děláme znamená, že se pořád staráme. Milujeme naše fanoušky. Neděláme to proto, že chceme mít domky někde v horách, milujeme být na cestách, hrát koncerty, milujeme to, že víme, že tam někde někdo poslouchá naše písničky. Už teď cítím velkou energii z našich nových písniček a doufám, že na ně lidi budou reagovat a chci, aby nám dali druhou šanci nebo cokoliv. Pořád jsme tady a ještě dlouho budeme.