Ve Vídni úplně nepřesvědčili jen Escape the Fate

O Velikonočním pondělí se v pražském Lucerna Music Baru za značného zájmu veřejnosti představily americké formace Emery a Escape the Fate. Mnohem větší párty se však odehrála až o den později v prostorách proslulé vídeňské Areny. Kromě dvou zmiňovaných kapel totiž na rakouskou verzi festivalu Give It A Name zavítala hned další čtveřice zámořských interpretů, kteří představují současnou špičku scény, jež své kořeny směřuje k modernímu pojetí punk-rocku a hard-coreu. Hudební nadšenci se tak mohli kromě výše zmíněné dvojice těšit na Innerpartysystem, Thursday, Underoath nebo Taking Back Sunday.

Zahájení celodenního hudebního dění však měli na starost přeci jenom Evropané. Italští The Gaia Corporation, včetně dvou členů nám dobře známých Vanilla Sky, vstoupili na pódium v hlavním sále okolo páté hodiny, kdy začínal program, jenž se měl natáhnout až do půlnoci. Kapela předvedla klasickou kombinaci hard-core prvků s uřvanými vokály a melodičtějších částí s o něco popovějším zpěvem (typicky italský přízvuk nemohl chybět), zkrátka nic obzvláště originálního. Během té krátké chvíle, kterou jsme měli možnost kapelu pro náš pozdní příchod vidět, se však přeci jenom objevila alespoň jedna zajímavost. Ze stereotypu totiž úspěšně vybočila výrazná předělávka téměř kultovní skladby Wonderwall od britských Oasis.

Fotogalerii si prohlédněte zde

Zároveň s vystoupeními v hlavní budově se v o něco menších prostorách vedle odehrávala ještě představení místních kapel, z nichž bude český fanoušek znát především From Dawn to Fall, kteří nedávno předskakovali slavnějším Vanilla Sky v Brně. Na zhlédnutí těchto skupin, jež se většinou kryly se zahraničními jmény, už však nezbývalo dost času ani energie.

První americkou skupinou večera a zároveň nejméně proslulým jménem byli bezesporu Innerpartysystem – parta, která postavila svou hudbu kolem pevných elektronických základů. Čtveřice se na pódiu s klidným srdcem obešla bez baskytaristy, přičemž se všichni až na bubeníka poctivě vybavili klávesami či syntetizátory. Energií neuvěřitelně našlapaná show se velkou měrou točila právě kolem všemožných elektronických udělátek. Pro zainteresované zazněly i dva stěžejní hity Hearts of Fire a Don’t Stop. Kapela vnesla do Areny svěží přístup, který se sice vyskytuje stále častěji, ale i přesto pořád ještě dokáže příjemně potěšit. Závěr pak okořenil entusiastický skok poloviny skupiny mezi fanoušky za doprovodu nezbytných tanečních rytmů.

Následný nástup Emery se nesl v duchu technických potíží a i těch několik minut zdržení se v napjatém programu projevilo na délce setu, který se nakonec sestával z pouhých šesti skladeb. Skupina však slibovala, že se fanouškům za jejich čekání odvděčí alespoň náležitým nasazením. Rozjezd ještě probíhal v relativním poklidu, když však později došlo k prohození „pracovního náčiní“ mezi baskytaristou a zpěvákem (oba se v rámci tvorby Emery alternují), rozjela se opravdová show. Hlavně dosud neaktivní klávesák, který evidentně na hudbu Emery nemá nikterak zásadní vliv, začal na pódiu řádit jako by ho nadopovali něčím pořádně silným. Neustálé poletování sem a tam, občasné screamy do mikrofonu, poskakování a konečně i výlet mezi nadšené obecenstvo musely potěšit fanoušky živelné show. Když se s podobným nasazením na pódiu prezentoval i zbytek skupiny, nezbylo, než po odehrání posledních tónů pomyslně smeknout klobouk. O kapele a jejich názorech si můžete myslet své, ale na koncertě je to mašina k nezastavení.

Na přípravě jeviště si dali Escape the Fate záležet daleko více než ostatní, což dokládal obří plakát na zadní stěně i tematické paravány zakrývající techniku. Rakouské publikum, z větší části evidentně nezletilé, má zřejmě pro tuhle mladou partičku z Las Vegas velkou slabost. Takového přivítání se totiž za celý večer nejspíš nikomu jinému nedostalo. Se znějícím intrem na pozadí se na pódiu jako první objevil bubeník zabalený v mohutném kožichu, hned za ním pak následoval zbytek kapely vymóděný jako ze žurnálu. Escape the Fate, v jejichž čele stál nový zpěvák Craig Mabbitt, odstartovali singlem The Flood z posledního alba „This War Is Ours“. Hned při následující There’s No Sympathy for the Dead byly zřejmé dvě věci – Mabbitt dokáže kvalitně podat i starší skladby a tahle parta hraje prostě na efekt. Kytarista bez ustání vyplazoval naprosto kýčovitě jazyk, jako by měl až fanaticky nastudované koncertní záznamy rockových velikánů někdy z 80. let. Všeho moc jednoduše škodí. Postupně potom zazněly písně Not Good Enough For Truth in Cliche, Something, This War Is Ours a Situations, přičemž Escape the Fate držel kvalitním výkonem především zpěvák, který nakonec, jak bylo dobrým zvykem celý večer, skončil v náručí fanoušků. Na přihlížejících bylo vidět, že se bavili velmi dobře, přesto se nelze zbavit pocitu, že Escape the Fate vše dělají naprosto účelově, aby se za každou cenu zalíbili (sami se tím ani nějak netají) a ve srovnání s ostatními účinkujícími jim jakoby chybí ona přirozená živelnost a bezprostřednost.

To Thursday, jakožto jedna z nejdéle působících kapel na tomto poli, sází na specifickou atmosféru s trochu temným nádechem. Ve prospěch sestavy kolem zpěváka Geoffa Ricklyho svědčí dostatek prověřených skladeb (např. Counting 5-4-3-2-1 a Signals Over the Air), jež byly proloženy písněmi z posledního alba „Common Existence“ (např. Resuscitation of a Dead Man nebo Friends in the Armed Forces). Obecenstvo se konečně dostalo alespoň trochu do varu, objevovaly se náznaky aktivnějšího pohybu mezi přihlížejícími a několik jedinců se povozilo nad hlavami ostatních. Když se následně Thursday loučili svým nejznámějším hitem Cross out the Eyes, vyprovázel je zasloužený potlesk.

Agresivní pojetí, na němž si typicky dávají záležet floridští Underoath, už následně bylo přeci jenom moc pro unavené tělo a především těžce zkoušené sluchové ústrojí. By tedy původní plán počítal se zhlédnutím kompletních vystoupení všech zúčastněných, nebylo fyzicky ani psychicky možné tomuto úkolu dostát. Rakouští fanoušci se však na své modly vyloženě těšili a hlasitým vyvoláváním to dávali rázně najevo. Skupina veškerá očekávání potvrzovala odhodlaným výkonem, na němž se výrazně podíleli hlavně zpěvák Spencer Chamberlain společně s drobným a jako vždy řádně zarostlým kytaristou Timothy McTaguem, který si nechal na pódium přistavit menší krabici, aby na něho bylo dostatečně vidět. Ze začátku setu zazněla například starší známá píseň It’s Dangerous Business Walking Out Your Front Door, zbytek skladeb však zanikl v rámci odpočinkového pobytu na čerstvém vzduchu na přilehlém balkóně.

Přesně hodinu před půlnocí mělo konečně dojít na zlatý hřeb večera v podobě Taking Back Sunday. Ti však překvapili snad všechny přítomné, když absolutně s ničím neotáleli a svoje představení spustili o celou čtvrthodinu dříve. Bylo to poprvé, co se v Evropě představili s novým kytaristou Matthew Fazzim a chvíli přeci jenom trvalo zvyknout si, že už na pódiu nestojí charismatický Fred Mascherino. Po několika zahřívacích minutách se však show rozjela naplno a zpěvák Adam Lazzara zahájil svou mikrofonovou ekvilibristiku, kvůli níž ostatní členové kapely měli vyhrazená bezpečná místa na okrajích pódia. V průběhu necelé hodiny, co měli Taking Back Sunday k dispozici, zazněla většina jejich hitů ze všech dosavadních desek. Debutovou „Tell All Your Friends“ reprezentovali You Know How I Do, Cute Without the E (Cut from the Team) nebo You Are So Last Summer, z „Where You Want to Be“ z roku 2004 zazněly singly Set Phasers to Stun a A Decade Under the Influence. Trojice What It Feels Like to Be a Ghost, Liar (It Takes One to Know One), Makedamnsure pak dělala čest zatím poslednímu počinu „Louder Now“. K potěše mnohých nechyběla ani menší dávka z chystaného alba „New Again“, z něhož zazněly písně Carpathia, Sink into Me a titulní New Again. Celkově mělo vystoupení obrovský náboj, jemuž dodával energii hlavně frontman Lazzara svými neustálými pózami a pohybem. V konečném výsledku je tak pouze škoda, že se k němu nepřipojil zbytek kapely. K dokonalosti by pak chybělo jen lepší nazvučení, v němž se chvílemi až zbytečně moc ztrácel zpěv.

Popsat ve zkratce veškeré dění a zážitky z mnoha hodinového hudebního maratonu je téměř nemožné, a tak nezbývá než na závěr konstatovat následující. Když se krátce před půlnocí naplno rozsvítila světla a dozněly poslední tóny, mohli si organizátoři bez jakýchkoliv výčitek oddechnout. Svůj úkol splnili na výbornou. Na jedno místo svezli kapely, které jsou si žánrově velice blízké, a přesto jsou pořád něčím specifické. Ty navíc z časových důvodů nemohly předvést všechny své triky a přednosti, a tak se jednalo i o jakési lákadlo pro případ, že se v budoucnosti objeví někde poblíž na samostatném koncertě.

Fotogalerii si prohlédněte zde

Z tohoto vídeňského koncertu pro vás připravujeme rozhovory s kapelami Taking Back Sunday a Emery.