Underoath – Lost in the Sound of Separation

Je sychravý podzimní večer. Ledové kapky nepříjemně bodají do tváře, opodál se proti potemnělé obloze rýsují vysoké siluety budov, které jsou přes divoce poletující listí stěží rozpoznatelné. Každý člověk by už byl dávno rád doma, mě tu ale něco drží. Pomalu se toulám dál, přemítám a nasávám tu zvláštní atmosféru. Po pár dalších krocích si sahám pod bundu a mačkám „repeat“. Takhle to tedy vypadá, když jste ztraceni ve zvuku odloučení.

Jakkoli moc můžete mít „Lost in the Sound of Separation“ naposlouchané, k tomu, abyste do něj pronikli, potřebujete něco víc. Možná bude stačit špatná nálada nebo ona studená procházka večerem, možná se vám to nepoštěstí vůbec. Tak jako tak, nepropadnout atmosféře těchto potemnělých čtyřiceti minut znamená přijít snad o polovinu zážitku. Na první poslech se sice nic zásadního nezměnilo, jsou to stále ti stejní Underoath a jejich pojetí moderního hardcore, dochucené tentokrát trochu větší špetkou metalu než minule. Kytary se stále stejně dobře zařezávají pod kůži, melodické smyčky pronikají kamsi hluboko do mozku a úderné bicí překvapují zvláštními přechody a nápady. Co je tedy jinak? Těžko říct, ale poprvé mám z alba floridského sextetu pocit, že je uvěřitelné se vším všudy.

Zásadní zásluhu na tom bude mít nenápadná vychrtlá postavička, stojící už nějaký ten pátek v jejich čele. Jestliže mi v minulosti Underoath připadali jako kapela, ve které nikdo zásadním způsobem nevyčnívá nad ostatní, dnes je to právě Chamberlain, který dělá z Underoath Underoath. Spousta umělců sice tvrdí, že je hudba drží při životě, že si skrze ni ventilují všechno negativní… a většinou jsou to jen plané řeči. U Chamberlaina tomu ale začínám pomalu věřit. Když se do toho totiž na albu opře, nejenže máte pocit, že vám praskají kosti a bortí se na vás strop, ale čiší z toho smutek, zmatenost, vztek a zvláštním způsobem i jakási lidskost. Ve srovnání s úsměv navozujícím bzukotem na čtyři roky starém „They’re Only Chasing Safety“ je jeho současný hlasový fond a postupy, jak s ním nakládá, skoro neuvěřitelný. V kombinaci se silně introvertně laděnými a značně depresivními texty se připravte na emocionálně opravdu silný zážitek. Samozřejmě se někteří nejdříve musíte obrnit značnou dávkou tolerance, vše se opět točí kolem víry v Boha. Tentokrát ale tak nějak jinak, komplexněji, více do hloubky. Občas je to sice trochu moc (vytleskávané „good god, can you still get us home“ připomíná víc než cokoliv jiného Sestru v akci a její roztančené kostelní radovánky), díky spoustě obecných rovin, zvláštních formulací a výrazů, vybízejících k zamyšlení, si však každý najde to, co je mu blízké.

Co tedy od novinky „Lost in the Sound of Separation“ očekávat? Nejen instrumentálně precizní, kompozičně členité a i při velké údernosti nesmírně melodické skladby (jak už je ostatně u Underoath zvykem), ale hlavně hutnou a těžkou atmosféru, která vás bude provázet od úvodního nečekaného kopance do břicha až po emocionálně fantasticky vygradovaný instrumentální závěr. Hudba zkrátka není jen o hudbě samotné a přesně to Underoath na své novince dokazují.

Underoath – Lost in the Sound of Separation

Hodnocení: 9/10

Vyšlo: 2. 9. 2008
Label: Tooth And Nail / Solid State

Tracklist:

01. Breathing In A New Mentality
02. Anyone Can Dig A Hole But It Takes A Real Man To Call It Home
03. A Fault Line, A Fault Of Mine
04. Emergency Broadcast :: The End Is Near
05. The Only Survivor Was Miraculously Unharmed
06. We Are The Involuntary
07. The Created Void
08. Coming Down Is Calming Down
09. Desperate Times Desperate Measures
10. Too Bright To See Too Loud To Hear
11. Desolate Earth :: The End Is Here