The Ataris změnili vše, co se dalo. I styl

Od vydání desky „So Long, Astoria“ v roce 2003 se toho s The Ataris stalo opravdu hodně. Stejně tak se život naruby otočil frontmanovi kapely, Krisi Roeovi. Tak popořádku: bubeník Chris Knapp a basák Michael Davenport odešli ze skupiny, ve které zůstal jen Roe a kytarista John Collura. Ti dva nakonec přibrali dalších pět (!) muzikantů: kytaristu, bubeníka, basáka, pianistu a čelistu. A mezitím se Roe stihl rozvést se svojí ženou.

„Taky jsem ztratil hodně kamarádů, z osobních důvodů, nebo kvůli drogám,“ vysvětluje Roe. „Byl jsem na terapii a začal jsem brát léky proti depresím. Teď jsem někde, kde cítím, že můžu být ve svým životě konečně upřímnej a ne žít v blbých lžích. Dělám hudbu s lidma, který mám rád, kteří jsou mí opravdoví přátelé. Je to jako bych znovu začínal hrát.“

Roe, který říká, že další album „Welcome the Night“ vyjde zhruba v březnu, taky prohlašuje, že změna je dobrá a vítaná věc, alespoň pro The Ataris. Společně s Collurou dokázal, jak sám říká, vypěstovat přirozený vývoj kapely. Knapp a Davenport dřívější snahy o nějaký vývoj hatili, proto museli odejít.

„Zníme jako jiná kapela, ale pro mě to je další přirozený stupeň,“ říká Roe o desce, která je podle něj silně ovlivněna skupinami jako Kent, The Doves, Sigur Rós a Slowdive. Žádný power-pop věci. „Tahle skupina se vždycky vyvíjela. Kapely, který mě inspirujou, jsou hodně důležitý. Mám pocit, že současná hudba je příliš zkostnatělá, všichni jsou pohodlní a bojí se riskovat. Je příliš mnoho skupin, který hrajou blbej bezpečnej rock.“

„Některý takový skupiny jsou v tom, co dělají, dobrý, ale jsou to jen komici z kabaretu,“ pokračuje. „Já se svojí hudbou snažím říct něco víc. Jejím prostřednictvím chci donutit lidi, aby se zamysleli a ne jen aby tupě šli za stádem. Cítím to tak, že punk-rock se zesměšnil. Víte, nikdy nezačnu opovrhovat tím, odkud vzešla tahle skupina, ale prostě začenete cítit, že to, co jste dřív chápali vás teď už nereprezentuje.“

Pět nejnovějších členů The Atarist – kytarista Paul Carabello, čelista Angus Cooke, klávesista Bob Hoag, basák Sean Hansen a bubeník Shane Chickeles – se hlásí k inde-rockovým kořenům. The Ataris pracovali na „Welcome the Night,“ která obsahuje 12 písniček, více než rok s producentem Nickem Launay v kalifornském studiu Underbelly.

Deska se točí kolem ponurého příběhu inspirovaném stále se vracejícím se snem Roea. „Na začátku toho všeho, je všeho konec, konec světa,“ říká. „Slunce zčerná a já jsem v malém kostele v malém městě a pak se probudím. Během mýho života se tento sen pořád vrací v různých obměnách. Deska má náboženský a spirituální podtext a dokazuje na věci jako naděje, ztráta, otázky života nebo strachu ze smrti.“

„Kus mýho já bude vždycky milovat kapely, na kterých jsem vyrůstal, ale ve 28 cítím, že mně víc dává složitější, atmosférickej inde-rock,“ pokračuje Roe. „Cítili jsme, že chceme udělat album, který bude odrazem nás takových, jakými jsme dnes. Cítil jsem, že už to nikdy dělat nebudeme. Už jsme z té skupiny trochu vyrostli, hudebně a museli jsme rozvinout to, čím jsme byli v to, čím jsme se stali.“

A proto fanoušci už neuslyší starý materiál, jako The Boys of Summer, na nadcházejícím turné, které podle Roeových slov vypukne ještě před vydáním desky. Kapela se zaměří hlavně na nový materiál.

„Podívejte, napsali jsme něco, co by mohlo žít hodně dlouho, co se bude držet,“ říká. „Tohle album bude se stářím lepší a lepší. Mám pocit, že jsme udělali něco lepšího, než kdykoliv dřív.“

Tracklist „Welcome the Night“ podle Roea:

The First Elegy
Begin Again From the Beginning
And We All Become Like Smoke
Welcome the Night
Cardiff-by-the-Sea
Secret Handshakes
From the Last, Last Call
The Driftwood Sinn
When All Else Fails It Fails
A Soundtrack for This Rainy Morning
Act V, Scene IV: And So It Ends Like It Began
Sonnet for the Early Departed