The All-American Rejects – When The World Comes Down (makrorecenze)

Ke třetímu albu The All-American Rejects vedla dlouhá a trnitá cesta. Kapela nechala své fanoušky na nový materiál čekat tři a půl roku, vylekala je ohlášením několikaměsíční pauzy, aby se následně dala opět do práce a začala připravovat podle mnohých kritiků a plátků „nejočekávanější desku roku 2008“. A měli pravdu. Proto i my jsme se na ni zaměřili více a po recenzi si tak nyní můžete přečíst i její obsáhlejší podobu.

Floček – 5/10
Aktuální počin sympatických Američanů dokáže sice výborně pobavit, ovšem člověk se nesmí proposlouchat až za v pořadí pátou píseň. Od té chvíle totiž mizí jakékoliv lepší nápady a kreativita, jenž by se alespoň částečně vyrovnaly úvodu. Ten je naopak díky několika líbivým melodiím v porovnání s ostatními „šlágry“ skvostem a nebýt jej, „When The World Comes Down“ by byla o třídu horší. Celá nahrávka tak působí dost nevyrovnaně a postupem času svým průběhem stále více unavuje. Za zmínku rozhodně stojí i další faktor, jenž zpříjemňuje čistou třičtvrtěhodinku, kterým je přítomnost dívčího dua The Pierces, jenž se objevilo jako doprovod v jedné z písní. Tah to byl rozhodně dobrý, protože dva dívčí hlasy dokázaly i na malém prostoru slušně okořenit jinak stále se opakující kolovrátek melodií a zvuků, které dřív nebo ještě dříve prostě omrzí.

Hanses – 6/10
Silně návykový popík z pera amerických The All-American Rejects mám docela rád, po prvním poslechu novinky „When The World Comes Down“ jsem byl ale minimálně na rozpacích. Tradičně osvěžujícím a bezstarostným melodiím jakoby najednou začal docházet dech. A bohužel nejen těm. Frontman svůj jindy velmi přesvědčivý hlasový projev často dusí až někde na hranici nezájmu, melodie jsou místy tak jednoduché, že by bez problému mohly dělat doprovod seriálům v Michalově Kouzelné školce… Dál ale nemá cenu pokračovat. Rejecti mě totiž zase jednou pěkně napálili, stejně jako u debutu, stejně jako u „Move Along“. To, co se zdá být napoprvé až infantilní, za pár dní zuřivě koluje mozkem a žádá si o další a další poslech. Nestojí za to se bránit, stejně vás to dříve či později dožene. A až za nějaký ten čas konečně vystřízlivíte ze sladkého opojení, zbude vám na stole prostě další slušná deska. Možná sice trošku slabší než ty předchozí, ale stále dost dobrá na to, abyste si ji párkrát do roka pustili a skvěle se u ní bavili.

Vašek Janeček – 6/10
Je pravda, že Move Along bylo co se týká hitovosti výjimečné, a proto porovnávat nové album je strašně těžké. To celkově působí minimalistickým dojmem. Flegmatický zpěv, kde čekáte, kdy se konečně do toho opře a ono až na výjimky nic, ze začátku zklame. Ale postupem času si zvyknete. Ale největší změny nastaly u zvuku. Marně jsem většinou hledal plný zvuk několika kytarových linek, místo toho povětšinou slyšíme španělku doprovázenou klávesami. Ale i přes to se producent na albu celkem vyřádil, a tak nějaká hluchá místa hledejte těžko. Díky tomu naopak vynikají bicí, které do písniček promlouvají víc a některé rytmy se velice pěkně poslouchají. Bohužel basu skoro nepostřehnete, jedině když se hodně soustředíte. Ale i přes to všechno, když albu dáte šanci, nakonec zjistíte, že není tak špatné a některé písničky si oblíbíte, stejně jako já.

Michal Špaček – 6/10
Zámořští The All-American Rejects se vždy drželi na špici díky chytlavým, nasladlým a hlavně neuvěřitelně nakažlivým melodiím, jímž naše sluchovody podléhaly v hojných počtech. Na jejich třetím studiovém albu „When The World Comes Down“ se v tomto ohledu nemění naprosto nic. Deska opět nabízí několik povedených svižných hitovek s romantickým textem a především perfektně vymazlený zvuk, za nímž stojí spousta všemožných efektů, což byla vždy jedna z největších zbraní této čtveřice. Typicky svěží energie se však tentokrát mírně ztrácí v zástupu pomalejších a poměrně fádních skladeb, kterým onen náboj prostě schází. Tím bohužel klesá celé album, jinak pevně držící standart kapely, na ceně.

Martin Komárek – 7/10
Když to na mě přijde a sháním se po nějakém lehkém, měkkém a melodickém popíku, většinou skončím u jednoho z alb od American Hi-Fi nebo právě The All-American Rejects. Byl bych zklamaný, kdyby noví Rejects pokazili reputaci všech těch starých, ale naštěstí se tak nestalo, protože podle zvyklostí svých autorů je album standardní, čili (v obecném měřítku) velice dobré. A nenechte se zmást ani katastrofickým titulem, protože ve Stillwateru si zřejmě představují Armragedon asi jako houslovou scénu z Cameronova Titanicu – za každou cenu romanticky. K tomu přidali spoustu alternativních zvuků, které dělají jejich sladké písničky ještě sladšími a zvýraznili nástup už tak výrazných refrénů. Takže vy, co doma spíte s „Move Along“, nechápu, proč ji nevyměníte za dvanáct nových a stejně kvalitních melodií jako jsem to udělal já.

Petr Janoch – 8/10
Nejsou to zrovna světové megahvězdy, nevídáme je zrovna každý den v médiích, přesto jsou na špici svého oboru. A to potvrdili novou desku. The All-American Rejects vypotili výborné album plné hitů. Chcete singl? Račte si vybrat, máte sakra z čeho. Mistři gradace dokazují čest svému titulu; zapomeňte na začátek písničky – během pár okamžiků se minimálně jednou zastaví a skončí jinak. Skvělé. Na neuvěřitelně chytlavé melodie jsme již v jejich podání zvyklí, ale tentokrát to je doslova útok. Málokdo dokáže odolat. Vadami na kráse jsou poněkud plitké texty a někdy příliš unavené závěry písniček. Ale co můžete dělat, když si po takovém konci začnete okamžitě broukat další song? Moje rada – nastavit „repeat“ a jste v klidu!