Sum 41 – Screaming Bloody Murder

Již patnáctý rok ve službě, Sum 41 se na přelomu tisíciletí proslavili jako drzí pop-punkoví spratci, jako mladší kanadští příbuzní Green Day nebo Blink 182. Časy notorické slávy alb „All Killer, No Filler“ a „Does This Look Infected?“ rozlomila až třetí deska „Chuck“, která představila interpreta ve zcela jiném, vyzrálejším a hodnotnějším světle. V roce 2004 Sum 41 našli svůj zvuk a díky tomu si jako jedni z mála rezervovali i na další léta místo mezi punk-rockovými stálicemi, které dokázaly vyprodávat haly. O tři roky později – poprvé jako trio bez kytarového kouzelníka Dava Bakshe – ovšem přišli s nepříliš dobře, až přímo chladně přijatou „Underclass Hero“, které byla nejčastěji vytýkána nedůraznost, Whibleyho sebestřednost nebo polovičatá epika. I tak ale album přišlo s několika velice lichotivými nápady, které by snad v malinko pozměněném provedení kapele slušely – letos jsme se tedy dožadovali nápravy.

Já teď budu upřímný – ve skladatelské umění Derycka Whibleyho věřím opravdu pevně, ovšem za jeho pracovní morálku bych už ruku do ohně nedal, obzvláště proto, že jsem poctivě sledoval celý tvůrčí proces nové desky. K mému velkému sebezpytování ovšem otevřeně přiznávám, že hned při prvním poslechu „Screaming Bloody Murder“ mě Sum 41 nemilosrdně poslali do kolen.

O titulním singlu jsem napsal, že „na rozdíl od pilotního singlu minulé desky se tentokrát nejedná o žádnou předělávku původně dobré písničky. Murder je svébytnou a nutno dodat, že i rajcovní entitou. Stylově si bere to nejlepší z posledních dvou desek a vše propojuje v extrémně dynamický zážitek s tmavou atmosférou psychologického thrilleru vedenou chytlavě vypjatými melodiemi krvácející duše Derycka Whibleyho,“ – málo jsem tehdy věděl, jak moc aplikovatelné toto bude i na album jako celek. Ano, tajně jsem v to doufal, ovšem všichni víme, jak to s nadějnými singly a doprovodnými zbytky desek bývá.

„Screaming Bloody Murder“ je skutečně hodně temnou a těžkou deskou s širokým emočním rozpětím od odevzdaného šepotu po přesazený řev s konstruovanou agresí. Skladby velice často opomíjejí zažité struktury, přesto se vám však jejich schéma hned od prvních poslechů ukládá velice uvědoměle do paměti. To, že v rádiích s největší pravděpodobností „Murder“ nepochodí, jelikož pro relaxační poslech je příliš složité a deprimující, Sum 41 věděli od začátku. Frontman Whibley komentuje přístup kapely k tvůrčímu procesu slovy: „Vykašleme se na tisk, vykašleme se na rádia, vykašleme se na všechny. Uděláme desku, která se líbí nám a kterou bychom my sami rádi poslouchali. A jestli to bude mít úspěch, je mi úplně jedno, protože na tom nesejde – můj život už to nijak neovlivní. Dům mi zůstane, auto mi zůstane, bazén mi zůstane… Dokud budou tisíce lidí pořád chodit na naše koncerty, nic se nezmění. Udělejme desku, kterou budeme milovat, a držme se toho.“

Pro tato slova přirozeně nenašli pochopení u vydavatelství Island Records, které také nakonec zaplatilo album jenom z části a dodnes promo kolem desky kategoricky komplikuje. Mohlo být ale i hůř -– při prvních přehrávkách ho dokonce smetlo ze stolu úplně a doporučilo kapele začít odznova. Na vině zcela jistě bude i složité prokládání písniček intry, intermezzy nebo propojení tří skladeb v jednu jako tomu je u Dark Road out of Hell. To jsou pro rádiovou kulturu věci vždy těžko stravitelné, nicméně v očích labelu nakonec nejspíš „Murder“ zachránil pár vděčných balad, které ze zálohy doplňuje apokalyptický závěr desky, Exit Song.

Co se týče textů, rovina na albu probíraných témat je osobní, ovšem ku prospěchu věci nekonkrétní. Kdo by čekal, že si Deryck bude vylévat srdíčko nad rozvodem s Lavigne, má smůlu, protože jednak jsou oba dva dodnes velice blízkými přáteli, a pak se Whibley rozhodl poohlédnout po svých nejlepších básnických obratech, které mu dovolily mistrovsky komentovat spíše své nastalé vnitřní rozpoložení než jmenovité a úzkoprofilové problémy, jen složitě aplikovatelné na koncového posluchače. V kombinaci s velice nezvyklým, avšak precizně rytmickým frázováním už není kam jít dál.

Po autorské stránce Sum 41 nic nezastírají. Tohle album napsal a odprodukoval až na drobné výpomoci jediný člověk. Přesto měl však Whibley při nahrávání za zády celou svou léty ostřílenou kapelu, která z venku plnila roli jakéhosi dramaturga, vryla onen unikátní instrumentální rukopis Sum 41 a konečně společnými silami uvedla „Murder“ v komplexní dílo. Každá aranž, každá změna tempa a melodie přichází opodstatněně, zcela vkusně a na setinu přesně. Toto album se ukazuje jako naprosto jedinečné, žánrově autonomní, a hlavně – pokud by ho nevytvořili Sum 41, nevytvořil by ho už nikdo.

„Screaming Bloody Murder“ je nejpříjemnějším překvapením za poslední dobu. Kapela se rozhodla přijít s vlastní kůží na trh, svědomitě vytvořila to nejlepší, čeho je schopná, a rozprášila veškeré pochyby pozůstalé po „Underclass Hero“. Nemám jediné výtky, Sum 41 znova dokázali nemožné….

Sum 41 – Screaming Bloody Murder

Hodnocení: 10/10

Vyšlo: 29. 3. 2011
Label: Island Records

Tracklist:
01. Reason to Believe
02. Screaming Bloody Murder
03. Skumfuk
04. Time for You to Go
05. Jessica Kill
06. What Am I to Say
A Dark Road out of Hell
– 07. Holy Image of Lies
– 08. Sick of Everyone
– 09. Happiness Machine
10. Crash
11. Blood in My Eyes
12. Baby, You Don’t Wanna Know
13. Back Where I Belong
14. Exit Song