Stahujte první album Wild Tides

Že kapelu Wild Tides neznáte? Není se co divit. Kapela o sobě začíná dávat na jevo až posledního půl roku. Za tu krátkou dobu ale svou tvorbou rozhodně zaujala, o čemž svědčí listopadové vystoupení na Bandzone Showcase. Začátkem února navíc kapela vydala své první album „Hearts on Fire“ a o jeho vzniku, možnosti volného stáhnutí nebo další budoucnosti kapely se nám rozpovídal člen nejpovolanější – Kuba Kaifosz.

Téma 1.: O nahrávní alba Hearts on Fire
Celý se to odehrálo během asi dvou víkendových výletů, který na sebe nenavazovaly a pak jenoho dne zpátky doma v Praze na Hradčanech za dob, kdy jsem ve Wild Tides hrál ještě jenom já. Nebo spíš těsně po tom, co jsem ve Wild Tides zase začal hrát jenom já. Před tím tam se mnou hrál na bicí ještě Ewa z Pregnant Mutant, kterej se pak ale rozhodl, že se mu v Praze nelíbí tak jako v Českých Budějovicích a odjel si zase domů dělat ten svůj punk. Což mě tenkrát dost řádně naštvalo, protože jsme spolu dobrých pár měsíců makali na písničkách, aby to přišlo všechno vniveč. A tak jsem, myslim, že dokonce ten samej týden zavolal kamarádům z Five Seconds to Leave, o kterých jsem věděl, že zrovna nahrávali nějaký EPčko Depakine Chrono u sebe ve zkušebně za basu piv, půjčil jsem si od zpěváka z mý minulý kapely plechy a virbl a jel jsem na víkend do Jindřichova Hradce, kde jsme nahráli The Only Friends That I Need a Going Down The Country. Ty songy vlastně do finální podoby došly až na místě, protože já jsem sice odmalička chtěl hrát na bicí, jako Jeňýk Pacák, ale nakonec jsem skončil v lidušce s piánem. Takže jsem si sice po cestě dost živě představoval, co v těch písničkách budu hrát na bicí, ale když jsem za nima pak seděl, muselo se dělat hrozně moc kompromisů a spoustu věcí ořezávat skoro až na kost, abych to vůbec byl schopnej nahrát. To samý se potom dělo se zpěvama, protože jsem je sice vymyšlený měl, ale nikdy jsem to vlastně nezpíval, natož slyšel jak to zní dohromady. Kytary, varhánky a synťáky oproti tomu byly vlastně hotový lusknutím prstů. Než se to pak všechno zmixovalo a zmasterovalo, což taky dělal Petr z Five Seconds to Leave, domluvil jsem se s Yarrdeshem, kterej mi půjčoval ten virbl a plechy, že nahrajem ještě jeden song u něj v ložnici aka Studiu Hrad (je odtamtud krásnej výhled na… Hrad).

Tam to byla hodně velká sranda, protože Yarrdesh je takovej roztomilej blázen, takže, když jsme se snažili utlumit zpěvy, aby tam nebyl slyšet hrát jeho pokoj, strčil mě do prázdný knihovny a hodil mi přes hlavu peřinu. Když pak měly hotovej master i titulní Hearts on Fire, mrsknul jsem to na Bandzone a následující ponďělí jsem byl na Promu, což bylo sice hrozně milé, ale pro mě naprosto naprd, protože jsem neměl kapelu, neměl jsem koncerty, byl jsem čerstvě ženatej a ten stejnej tejden odjížděl na líbánky. Takže jsem skočil s aparátem do autobusu směr Hořice za Hugem z kapely Morokweng v jehož řadový garáži/zkušebně/studiu jsem už předtím nahrával jeden song Karla Kunrta a za jeden den jsme tam nahráli Gonna Be Your Man, což je B-strana toho singlu, co je taky ke stažení na našem Bandcampu, hodil jsem to rychle na Bandzone s inzerátem, že hledám lidi do kapely a sednul se ženou do letadla.

Na líbánky mi pak přišel mail od Michala, kterýho jsem vůbec neznal, že se mu to líbí a že by v tom teda zkusil hrát. A naštěstí to tak dopadlo, protože to tenkrát mohlo dopadnout daleko hůř, ale já nehci nikomu kydat hnůj na hlavu. Nějakou chvíli s náma taky hrála na basu Veronika z LUS3, ale jelikož neměla vůbec čas, viděli jsme ji snad jenom jedinou zkoušku a pak už ani nevim jak se přesně stalo, že s náma začal hrát Vegy z Birds & Wolves a jak se dělaly nový a nový písničky začalo mě ze dne na den svrbět, že je musím jet nahrát, tak jsem na zkoušce řekl klukům, že se o víkendu jede do Hořic, takže jestli maj čas ať jedou taky. Čas měl bohužel jenom Michal, což byl asi v tu chvíli ten nejlepší scénář, protože Ready to Go a Us and No One Else bych na bicí takhle v životě neuhrál. Jelikož to ale bylo zase takový spíš impulzivní nutkání než rozumný rozhodnutí, Michal ty písničky předtím nikdy v životě neslyšel a třeba v Us and No One Else byla hotová jenom ta rytmická fuzzová kytara a ten hlavní motiv vůbec neexistoval. Takže já jsem přijel do studia v pátek, nahrál tam ty nejnutnější základy kytar, Michal přijel naotočku v sobotu, naklepal to a zase odjel a my jsme se s Hugem pak trápili až asi do dvaceti minut před mým odjezdem, protože jak jsme moc nespali a měli toho už úplně plný zuby, tak to vypadalo, že nestihnu nazpívat ani jeden z těch songů. Měli jsme tam udělanej takovej bunkr z matrací, do kterýho mě vždycky zavřel a já jsem si tam svítil mobilem na papírek, kde jsme měl z autobusu napsaný nějaký kostry textů. Ale ono bejt pár hodin zabarikádovanej v tmavým matracovým bunrku už není taková sranda jako zamlada. Možná hlavně proto zní třeba Us and No One Else tak ztrápeně.

No, a pak už se jenom bojovalo s tím, že máme „album“, na kterým se třískaj tři různý mixy a mastery, což během asi pěti minut vyřešil Amák z Golden Digital Studios, kde máme zkušebnu, nějakym způsobem, kterej asi chápe jenom on.

Téma 2.: O osobní povaze písní
Písně jsou jenom osobní. Hlavně o lásce, o průserech, o tom, že to všechno jednou dopadne dobře, o ježdění vlakem a o mých dvou kamarádech, který jsem několik let neviděl a ještě tipuju několik let neuvidím, protože jsou rozházený po jinejch koncích světa. Taky je tam jedna písnička o ježdění na dovolenou. Písničky vznikaj převážně u mě doma v obýváku a pak se nějak formujou na zkouškách, kde hlavně bojujem se strukturou a vyhazujem cokoliv, co se zbytečně opakuje. Na začátku, když jsem jezdil nahrávat sám to bylo hodně jinak, protože jsem ty písničky nikdy neslyšel. Takže jsem měl třeba vymyšlenej „geniální“ riff, kterej tam potom neladil, nebo jsem měl vymyšlenej nějakej rytmus, kterej jsem pak nedokázal zahrát rovně, ale o tom už jsem vyprávěl.

Téma 3.: O podpoře Election Records
Úplnou náhodou nás jednou viděl zkoušet Medvídek z Anyway a Election Records a že ho asi neserem ani hudebně ani jako lidi. A protože my jsme v kapele v podstatě učitel, kuchař a automechanik, žijem spíš z ruky do huby než z ruky na vinyl. A Medvídek nám pomohl s výdajema na to album, co nám nedávno vyšlo v nákladu sto kusů. Ještě jich pár máme. Taky nám strašně pomáhá Václav Havlíček, kterej nám vlastnoručně dělá plakáty, design cédéček a v budoucnu urcitě i nějaký ty trika apod a v neposlední řadě moje žena, která má podobně vyhraněnej vkus na hudbu, i když na úplně jinou, a nos na to, kdy dělám blbosti.

Téma 4.: O volném stáhnutí alba
Já si od toho slibuju, že si ho někdo třeba i poslechne. Dneska tam máme něco kolem 200. stažení, což je za měsíc super, protože Bandcamp vám jich na ten měsíc stejně víc nedá. Niel Young to řekl nejlíp: „Stahování je nový rádio.“ A víš co, nám by se třeba nikdy nestalo, že by se nám ozvala americká MTV, kdyby jsme to na ten Bandcamp zadáčo nedali. Nový kapely tady u nás moc nikoho z těch, kteří by jim mohli nějak výrazně i kdyby jen mediálně pomoct, nezajímaj, pokud v nich nehraje nějaká „legenda“ typu Ema Brabcová, nebo v nich někdo nevidí dobrej materiál na obrandování. Bylo skvělý, že jsme třeba mohli hrát na Bandzone Showcase a jsem za to Majkláčovi strašně vděčnej, ale i přes všechen ten prostor, kterej jsme potom dostali, ty rozhovory, videa… jsme prostě asi trochu strašidelný a prej máme „divný“ nebo „úchylný“ písničky. Pak za mnou taky choděj lidi a říkaj mi, jakej to máme zvuk, kterej tady u nás nikdo nemá. A já si vzpomenu, jak jsme to dělali a musim se smát. Pak mi ještě o to vtipnější přijde, když si někdo otvírá hubu, že stahování hudby zabíjí muzikanty, protože pak nemaj na nahrávání. My jsme měli kompletní náklady něco kolem 6000,- když budu počítat i lístky na autobusy a výrobu toho nosiče. Ale jo, samozřejmě bych měl radši barevnej vinyl, ale nemáme na něj. Takže se buď mužeš donekonečna vztekat, že to nejde, nebo to nějak udělat a věřit tomu, že to aspoň někomu udělá radost nebo že si toho nedejbože někdo i všimne a udělá ti pak nějakej pěknej koncert, napíše recenzi, nabídne ti nějakou další pomocnou ruku. Třeba se nám zčistajasna ozval Igor Bruso, co dělal klipy Apostate a Voodooyoudo, že by chtěl dělat i s náma. My bohužel nejsme kapela, která by makala dnem i nocí na tom, abysme byly lepší a lepší, aby jsme to někam dotáhli. My to děláme, protože všichni tři hrozně rádi hrajem a i když jsme každej jinej pes jiná ves, tak nám to zatím tak vtipně vychází, že jsme schopný dojít k nějakýmu ucelenýmu ksichtu, že nám to někdo věří jako celek. Což je pro mě hrozně důležitý. Protože není nic horšího, když si v zápalu nějakýho momentu málem rozsekáš kytaru, roztrhneš si svý oblíbený džíny a tejden se pak nemůžes skoro hejbat a po koncertě za tebou přijde někdo, kdo má potřebu ti vysvětlovat, že jsi pozér.

Téma 5.: O budoucích plánech
No, máme teoreticky „hotovou“ celou další desku, která má dokonce i trochu delší stopáž. Teď ji ještě musíme celou sezkoušet a nahrát, což vážně nedokážu odhadnout jak a kdy se stane. Chtěli jsme hrát v létě aspoň nějaký festivaly, ale na těch nikoho nezajímáme, protože je oslovovat teď už je trochu pozdě. To je ale naše chyba. Nehledě na to, že nikdo vůbec neví kdo a co jsme. Takže jak říkám, my chceme hrát, jak nejvíc to půjde, protože to je to, co nás nejvíc baví…

Album „Hearts on Fire“ můžete stáhnout zde.