Rozhovor se Simple Plan

Po vydání American idiot od Green Day a rozdělení se Blink-182 to vypadá, jakoby popunk umřel. Pro mnohé jsou Kanaďané Simple Plan jediní, kteří jej udržují při životě, ale oni sami popírají, že by patřili do pop-punkové scény a nazývají se poprockovou kapelou. Rozhovor s frontmanem Pierrem Bouvierem o jejich druhém albu „Still not getting any“ a dalším.

Když jste byli ve Velké Británii naposledy, předskakovali jste Avril Lavigne. Objeli jste celou Evropu. To vám muselo zvýšit kredit, ne?

Vlastně v Evropě nejsme tak známí, jsme spíše taková underground skupina, protože nás moc nehrají v rádiích ani jinde. Spoléháme na naši základnu fandů a funguje to, protože když se vracíme, máme vždy větší a větší publikum. Když jsme se vrátili po Avril, udělali jsme 4 koncerty, které se docela rychle vyprodaly.

Ještě než jsme měli své první album, měli jsme jen málo fanoušků a já myslím, že tahle cesta je správná. Když fanoušci přibývají příliš rychle, tak to jsou spíše sezónní fandové, kteří s vámi dlouho nevydrží. Nedávno jsem si všiml, že se objevují skupiny, které mají na začátku obrovský úspěch po jediné písničce a o 12 měsíců později už o nich neuslyšíte. My jsme nikdy takovou písničku neměli. Myslím, že je to běh na dlouhou tra a to je taky naším cílem. V současné době už máme zlaté a patinové desky po celém světě, takže máme velké štěstí, že jsme tak, kde jsme.

Nedávno jste oznámili, že budete koncertovat ve Švédsku, Japonsku a Velké Británii. Vypadá to, že se zaměřujete spíše na mezinárodní scénu než na tu ve Státech.
Ještě nedávno jsme cestovali jako diví. Během pár měsíců jsme byli ve Španělsku, Itálii, Švédsku, Francii, Velké Británii a Austrálii. Vypadá to, že lidé nás mají rádi a těší se na nás. Vzhlížíme ke skupinám jako Green Day a No Doubt, které dokázaly něco opravdu velkého. Myslím, že nejtěžší je držet určitou linii toho, co děláte, která by byla stále k věci. Pamatuji se, když jsem byl ještě na střední škole fanoušek Green Day. A oni jsou teď lepší než kdy dřív.

Před 2,5 lety nás nikdo neznal, jezdili jsme s Green Day, Blink-182, Saves The Day a Jimmy Eat World. Ani jsme nehráni v halách, jen jsme vylezly na malé pódium někde na parkovišti a bylo to skvělý. Hráli jsme pro tisíc lidí. Teď hrajeme na fakt velkých místech, vedle těch slavných skupin.

Co říkᚠna rozpad Blink-182?
Rozumím, proč to přišlo. Znám je osobně, všichni mají děti, v hlavách mají něco jiného. Mark chce být se svojí ženou a dítětem, Tom vždy rád dělal něco extra, proto taky začal s Box Car Racer a Travis je pořád všude. Myslím, že jen potřebují čas na odpočinek. Jsem přesvědčený, že se vrátí. Prostě strašně dlouho tvrdě pracovali a už je to začalo vyčerpávat. Jsou to třicátníci s dětmi, kdo by jim to mohl zazlívat.

Blink-182 jsou považováni za typickou pop-punkovou skupinu a když na minulém albu změnili zaběhnutou linii této hudby, tak ztratili hodně fanoušků, i přes fantastické kritiky.
Jo, myslím, že nějaké ztratili. Mojí neoblíbenější jejich deskou je Enema of the State, kterou pořád miluju. S odstupem můžu říct, že se mi líbí, co udělali, ale víc mi říkají ty starší písničky. Ale myslím, že prostě udělali to, co chtěli a dosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli. Chtěli všem dokázat, že nejsou jen pop-punkovou skupinou a já myslím, že to rozhodně hodně fanoušků ocenilo.

Vy jste se změnili, Good Charlotte se změnili, Blink-182 rozpadli a vlastně Green Day taky jsou někde jinde – myslíš, že to je hřebíček do rakve klasického pop-punku?
Neřekl bych, že pop-punk někdy opravdu umře. Název pop-punk je očividně velice kontroverzní a lidem jde na nervy. Ale co ten výraz doopravdy reprezentuje, je rocková hudba s popovým duchem, ale taky se silnou melodií. To je něco, co se nikdy neztratí, protože to lidi prostě mají rádi. nemyslím, že jsme pop-punková skupina. My jsme prostě pop-rocková skupina, což se vůbec nevylučuje. Není to jako rap-metal. Osobně miluju skupiny jako Beatles a The Beach Boys, které udělali hodně melodické hudby, ale mám taky rád energii skupin jako Bad Religion nebo Lagwagon, které to umí pěkně rozjet na kytarách.

Vaše druhé album Still not gettin any není takový rozdíl od…
…našeho prvního. Není to tak jednoduché. Myslím, že jsme se zlepšili v psaní písniček a když něco děláte lépe, chcete udělat ostatní taky lepší a komplikovanější. Když jste malíř, taky ze začátku kreslíte jednoduché obrazce a postupně malujete stále složitější obrazy s více detaily. Není to o tom, že jsme chtěli udělat něco jiného než na první desce, ale teď jsme už fakt věděli co.

Psaní písniček je jako horolezectví. Když jste v půlce hory, fakt se bojíte. Když jsme psali tuhle desku, strávili jsme měsíc nebo dva ve studiu. Na nic jsme nemohli přijít a to nás děsilo. Jsme velice ambiciózní a dokud se nám písnička 100% nelíbí, tak na ní pořád pracujeme. Zastáváme názor, že nikdy není pozdě na skvělou desku, ale nikdy není vhodná doba na desku špatnou.

Nová deska občas zní, jako byste se nechali inspirovat písničkou „The Reason“ od Hoobastank nebo dalšími podobnými středněryhlými skupinami.
Je tam jedna písnička „Crazy“, kterou byste mohli nazvat naší „The Reason“. Pro mě jsou popové písničky popovými písničkami a ty rockové rockovými. Ikdyž chcete znít jako Radiohead nebo Muse, ve skutečnosti se změnit nemůžete. Když poslouchám tu desku, tak mě to opravdu zaujme, protože mám rád jistou strukturu, která se nemění. Zní to nudně, ale je jen pár progresivních akordů, díky kterým písnička zní jako poprocková.

Cítili jste potřebu změnil obsah textů na novém albu, dodat tomu trochu zralosti?
Naše texty byly vždy o našich emocích a našich myšlenkách. Není v nich žádný obecný vzkaz. Myslím, že v každé písničce je nějaký malý vzkaz. Řekl bych, že hlavní náplní bude naděje, protože naše písničky jsou buď o smutku, nebo zlobě. Pro mě je psaní písniček něco jako terapie. Když si píšete denník a píšete do něho o pěkném dni, tak napíšete jeden řádek. Když se stane něco nepěkného, popíšete stránky, abyste vyjádřili, co cítíte. Myslím, že hlavní vzkaz je: Cítíme se takhle, jestli se ještě někdo takto cítí, nebojte, nejste v tom sami.

Myslím, že hudba vyvažuje texty. Když posadíte typický text Simple Plan do fakt tvrdé punkové hudby, tak text získá zcela jiný význam.
Je to tak. To je naše vnímání hudby. První album bylo o zklamání, smutku a zlosti. Hudba tomu dávala naději. Na tomto albu jsme v písničkách „Welcome to my life“, „One“ a v poslední písničce instrumentální pasáž. Nechali jsme se tím inspirovat Bobem Rockem, protože jsme si mysleli, že ten nápad je laciný. Ale on nás přesvědčil, že když to dobře zní, tak je to v pořádku. Někdy něco tradičního může být dobré a skupiny by se toho neměly bát. A když se to nahrávalo, tak to byla paráda. Sedět uprostřed studia a poslouchat to. Před dvěma roky jsme si nedokázali představit, že bysme něco takového udělali.

Když myslím na to, jak jste začínali před pár stovkami lidí, když jste poprvé zkusili něco odvážnějšího, tak mě napadá, že je to moc přímá cesta, kterou bude pop-punková scéna vždy tak trochu pomlouvat.
Vždy jsme byli terčem vtipů. Vždy jsme byli skupinou, a kterou si lidi rádi plivnou, ale to je v pořádku, protože my jsme v tomto žánru asi jedna z největších kapel. Je to v pořádku, když nás kritizují a nemají nás rádi, dokud nás budou jiní mí rádi. Raději bych měl skupinu, na kterou by tisíce jejich fanoušků každý den křičelo, ale nemám, ale mám radost z každého, kdo řekne, že mám skvělé album.

Když se podíváš na skupinu jako Green Day, když vydali Dookie, nikoho by nenapadlo, že jednou vydají American Idiot.
Přesně. V tomto smyslu Green Day dokázali, že když se snažíte, stále se zlepšujete a věříte sami sobě, tak vás lidi podrží. Nemyslím si, že by teď někdo řekl, že Green Day jsou propadák. Ušli dlouhou cestu, získali si respekt. Po Dookie mohli klidně skončit, ale překonali to a teď je lidé uznávají. Toho chceme dosáhnout i my.

Chtěl by jsi být v jejich pozici za 10 let?
Můžu jenom doufat. Oni dosáhli něčeho, co není snadné. Pravděpodobně budou uvedeni do rock’n’rollové síně slávy, za to co dělají. Když bych předpokládal, že budeme mít stejný úspěch, byl bych příliš ambiciózní, ale mohlo by to být mým cílem. Lidi za mnou chodí a ptají se, jak jsme to dokázali…je to jen o písničkách, lidi!!!

[designermagazine.tripod.com]