Randy Blythe a jeho zpoveď o událostech souvisejících s obviněním ze zabití

Frontman kapely Lamb of God, Randy Blythe, byl v České Republice pro širší veřejnost víceméně neznámý člověk. To se loni změnilo poté, co byl zatčen a následně obviněn z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti, kterého se měl dopustit během koncertu Lamb of God v pražském Abatonu, v roce 2010. Během jeho věznění a soudního procesu se Blythe k celému dění víceméně nevyjadřoval. Udělal to až nyní, dva měsíce od posledního procesu, kdy byl soudem zproštěn viny a propuštěn na svobodu. My vám přinášíme překlad celého vyjádření.

Když jsem byl ještě malý kluk, který se učil chodit a překonávat nástrahy anglického jazyka, říkával jsem ostatním „Buď opatrný“. Malé děti říkají nejvtipnější věci a říkají je se srdečnou upřímností jim vlastní, s použitím velmi omezené slovní zásoby. Já sám si na to nevzpomínám, ale moje dvaadevadesátiletá babička mi o tom ráda vypráví.

„Mohla jsem zrovna sedat do svého auta abych jela nakoupit a ty ses na mě podíval a řekl:“Buď opatrná, babi!“. Byl jsi hrozně roztomilé dítě,“ říká mi se smíchem.

Svojí babičku zbožňuji. Byla první člověk, kterého jsem viděl na letišti poté, co mě pustili z vězení. V čele davu stála, po půlnoci, v čase kdy obvykle už spí, drobná 92 let stará venkovská stařenka, která tam čekala na příchod svého právě propuštěného vnuka vracejícího se do své rodné země. Objal jsem ji, řekl jak moc ji mám rád a trochu vynadal, že je tak pozdě vzhůru. Navštěvuji ji tak často, jak jen mohu. Abych ji objal, dal pusu na tvář, řekl jak ji mám rád, cítil vůni jejích vlasů a naslouchal její moudrosti. Ani nemohu popsat, jak rád vidím její ruce, které pro mě uvařily tolik jídel od dob, kam až sahá moje paměť. Jsem šťastný, že je součástí mého života tak, jak ona je šťastná, že já jsem součástí toho jejího a ne ve vězení v cizí zemi. Držíme při sobě, tak jak by rodina měla a to naplňuje můj život.

Mám neuvěřitelné štěstí.

K těmto řádkům jste se pravděpodobně dostali skrze nějaký hudební fanzine. To znamená, že i pravděpodobně víte kdo jsem, čím se živím, a proč jsem byl ve vězení a posléze obviněn ze zabití v České Republice. Možná to také znamená, že jste součástí mé velké hudební rodiny a s největší pravděpodobností jste byli na koncertě ať už mojí, nebo kterékoli jiné kapely podobného žánru a víte, jak to na podobných koncertech vypadá. Moshování, pogování, crowd surfing, stage diving – to všechno je výraznou součástí naší scény. Způsob, kterým někteří z nás vyjadřují sami sebe. Zahodit na hodinu nebo dvě všechny starosti a užívat si hudbu, která nám dává tolik energie. Sám jsem vyrůstal v punk/hardcore scéně, dělal všechny tyto věci a odnesl si z nich své boule, drobné zranění a jako památku i několik jizev. Jsem jako vy, jen možná trochu starší a ošklivější.

Když jsem se vrátil do Prahy, abych se u soudu zodpovídal ze zabití mladého muže, Daniela Noska, který byl fanouškem mé kapely, jednou z největších překážek pro mě a moje právníky bylo objasnit, jak vypadá atmosféra na heavy metalovém koncertě. Vysvětlit třem českým soudcům, že vrážení do ostatních lidí a skákání do davu, kdy doufáte, že vás někdo chytí, je vlastně normální věc. V očích těchto lidí, kteří nepatří do naší scény, je to však šílené chování.

„Proč by někdo dělal něco podobného? Vždyť se můžete vážně zranit.“

Pořád dokola se mě a svědků ptali, co je ‚stage diving‘ a ‚moshování‘ a museli jsme to vysvětlovat. Skrz překladatele a videí, které jsme dali dohromady, jsme se snažili ukázat, že podstata agrese a vášně v naší hudbě, stejně jako v hudbě kapel podobných té mojí, není ve zlém úmyslu. Neustále se mě na to vyptávali, několik svědků vypovídalo nesmysly, například že moje rychlé pohyby, hluboký hlas, neustálé pocení, to že se polévám vodou (pochopitelně to dělám, protože mi je vedro a jsem zpocený), bylo jasným důkazem toho, že jsem byl opilý, pod vlivem nějakých drog a dokonce i toho, že jsem nějakým způsobem posedlý. Díky bohu, v den toho koncertu jsem by střízlivý jako soudci co mě soudili a vím, že nebylo mým záměrem kohokoli zranit. Jinak by nebylo možné se u soudu obhajovat. Musel bych říct:“Nevím co se stalo. Možná, že jsem se pokusil toho kluka zranit. Prostě nevím, nepamatuji si to, byl jsem opilý.“ Jako zodpovědnému dospělému člověku, by mi mé svědomí nic jiného nedovolilo.

Ať už jsem byl střízlivý jak jsem jen mohl, musel jsem přesvědčit soudce, že naše nebo podobné koncerty nejsou žádné orgie plné násilí, nenávisti, nebo sebepoškozování. Vysvětlit přes státem přiděleného překladatele, co je pro nás normální, že i takhle se lidi baví, byla jedna z největších výzev. Bylo to jako vysvětlovat barvoslepému člověku, jak vypadá fialová barva. Chápu ale, že lidé mimo tuto scénu těžko bez vysvětlení pochopí to, jak takové koncerty vypadají, a i poté si myslí, že jsme blázni. Ale i přes to jsem byl nakonec zproštěn viny a jsem v tento moment svobodný člověk.

Rodina Daniela Noska mě v médiích nikdy nenapadala. Nepřáli mi nic zlého, ať už v soukromí, nebo veřejně. Nesnažili se pošpinit mé jméno před žádným soudcem, žalobcem nebo policistou. Nevěnovali mi nenávistivé pohledy v soudní síni. Za toto všechno jsem jim nekonečně vděčný. A nemohl bych se divit, kdyby to dělali. Ani bych se v takovém případě nesnažil jim toto chování rozmluvit, kdy vše co o mně věděli bylo to, co zveřejnil český tisk – moji fotografii, která mě vykreslovala jako nějakého primitivního, zlého Američana s vražednými sklony. Vím jaké to je, držet v náruči své mrtvé dítě. Kdybych mohl na někoho ukázat prstem a nebo se vůči němu takto projevovat za to, že mi vzal moji dceru, pravděpodobně bych to udělal, zvlášť po takovém mediálním cirkusu, který provázel moje zatčení.

Danielova rodina na mě nijak neukazovala. Chtěli se jen u soudu dozvědět pravdu o tom, co se stalo jejich synovi a já se snažil poskytnout jim vše co vím. Předtím než byl vynesen verdikt, Danielův strýc(u soudu zastupoval rodinu) řekl soudci, že žádná peněžní částka rodině život jejich syna nevrátí a poté, co si vyslechl důkazy, stáhl návrh na finanční odškodnění. Také chtěl, abych věděl, že Daniel zemřel v den narozenin svého otce, a že jeho matka je od jeho smrti neschopná vykonávat svoji práci.

To bylo celé. Nechtěli ode mě v soudní síni nic jiného, než pochopení, jak moc je jeho smrt zasáhla. Nebyla tu žádná zlost, jen opravdová, upřímná bolest, kterou bohužel dobře znám. Byl to jeden z nejúžasnějších projevů síly a důstojnosti, který jsem kdy viděl.

Když soudce přečetl verdikt, ve kterém jsem byl zproštěn viny, snažil jsem se zachovat co nejvíce důstojně, bez jakýchkoli emocí. Možná budu jednoho dne schopen vyjádřit, co jsem cítil, ale momentálně se to snažím pořád pochopit. Úlevu, pochopitelně, ale z větší části skepsi naplněnou hlubokým smutkem. Fanoušek mojí kapely byl mrtvý a jeho rodina zničená. Necítil jsem, že by bylo co oslavovat. Nechtělo se mi domů, ale nechtěl jsem zůstat. Nevěděl jsem co dělat, nebo kam jít. Bylo to zdrcující. Měl jsem však ještě jeden úkol, než jsem měl opustit Prahu, který jsem s vděčností přijal. Dříve toho dne mě Danielův strýc požádal, jestli bychom se s jeho rodinou nemohli setkat v soukromí. To byl požadavek, který jsem byl více než ochotný splnit. Domluvili jsme se a já odešel od soudu, připravit se na setkání s ním a matkou Daniela.

Nejsem schopný vám říct jaké to je, dívat se do očí matce, jejíž syn zemřel na koncertě vaší, jeho oblíbené, kapely. Nejsem schopný vám říct, jaké je držet její drobné ruce, když pláče pro svého syna, svými velkými dlaněmi, obviněnými z jeho zabití. Žádná slova nedokáží popsat pocit smutku za ztrátu jejího jediného dítěte, vycházejícího z její drobné postavy v obrovských vlnách utrpení. Vidět v někom znovu tu bolest tak silnou, že se celé vaše tělo třese. To jsou věci, které slova nikdy nebudou moci popsat.

Určité části naší konverzace si nechám pro sebe, protože by nebylo správné ani uctivé o nich mluvit. Stačí, pokud řeknu, že ke mně byli neuvěřitelně milí. Žádné přání pomsty nebo nejhorších věcí za smrt Daniela. Ale jsou tu dvě věci, které řekli, a o kterých napíši, protože si myslím, že to je v souladu s tím, o co mě jeho rodina požádala.

Když jsme seděli na pohovce a plakali, moje první slzy od mého zatčení, Danielova matka mě požádala, jestli bych jednoho dne, kdekoli, mohl zahrát skladbu pro jejího syna. Byl jsem ohromen, s jakou laskavostí to řekla. Její malé přání byl pro mě obrovský dar. Dar pro člověka, který se snažil přijít na to, jak dál pokračovat v jediné činnosti, kterou po tolika letech uměl.
Zazpívám pro něj mnoho skladeb.

Když Danielův strýc a jeho matka opouštěli můj pronajatý byt, jeho strýc zopakoval něco, o čem jsme mluvili již předtím.

„Pamatuj – můžeš být ten, kdo ovlivní bezpečnost na koncertech. Máš tu moc. Hodně štěstí, teď běž žít svůj život.“

Slíbil jsem, že to udělám.

A tak odešli. Odjeli zpět do svého města, pokusit se znovu vrátit do svých životů. Já se vrátil do pronajatého bytu. Nepamatuji se, jak dlouho jsem brečel, ani na to, co se dělo další dvě nebo tři hodiny. Ale jejich slova nikdy nezapomenu.

Pokud hrajete v kapele, pamatujte si co se stalo mně, Danielovi a jeho rodině. Pokud máte koncert, ujistěte se, zda je pořadatelská agentura kompetentní a že ohrazení je správně umístěno. Mrtvý fanoušek mé kapely by dnes žil, kdyby tyto dvě věci byly v pořádku ten den v Praze. Stage jsem, předtím než jsme šli hrát, neviděl a přeji si, abych se mohl vrátit v čase, prohlédnout si ji, říct lidem, kteří to měli na starosti, že nesplnili důležitou část naší smlouvy, říct svým lidem ať sbalí naše vybavení a odjet z toho města. V čase se ale bohužel vrátit nemohu, stejně jako si nemohu prohlédnout stage. Daniel je mrtvý a já vás jen mohu varovat, abyste se ujistili zda klub a pořadatel dodrželi svoji část dohody. Trvejte si na svém. Je to, jak jsem se sám přesvědčil, otázka života a smrti.

Pokud jste pořadatel nebo majitel klubu, ujistěte se, že ochranka a ohrazení je dostatečné pro akci, kterou pořádáte. Ochranka je od toho, aby chránila kapelu, fanoušky a váš byznys. Jestliže není ve vašich silách zajistit bezpečné prostředí pro akci, která si podobná opatření vyžaduje, nepořádejte ji. Vaším úkolem není zahrávat si se životy druhých pro pár dolarů navíc. Žádné peníze nestojí za ten risk, že by mohl někdo zemřít. A věřte mi, my v kapelách se mezi sebou známe a říkáme si spoustu věcí. Pokud budete mít pochybnou reputaci, povíme se to a nikdo k vám hrát nepřijede.

Pokud jste fanouškem Lamb of God a chystáte se na náš koncert s plánem stage divingu, nejste za žádných okolností na podiu vítáni. Pro některé kapely je to naprosto běžné – sám jich pár znám a je to bezesporu jejich právo. My jako kapela jsme nikdy nedovolovali fanouškům, aby chodili k nám na podium – ztěžuje nám to hraní a je to nebezpečné jak pro nás, tak pro vás – pokud tu někdo pobíhá a vráží do nás a našeho vybavení. A právě teď, potom co se stalo, je toto více než na místě. Opravdu nikdo není vítán na stage, pokud jsme ho k tomu sami nevyzvali a pokud nejste dítě nebo na invalidním vozíku, ani se to s největší pravděpodobností nestane. Respektujte to prosím. Jestliže to porušíte, okamžitě přestaneme hrát a vy budete okamžitě odvedeni z koncertu, bez jakékoli náhrady. Je mi úplně jedno, co si o mně budete na základě těchto řádků myslet. Za poslední rok jsem si prošel peklem. Snažil jsem se ze všech sil udělat správnou věc a pořád se snažím. A pokud to někdo nepochopí, tak je naprostý idiot, kterému by mělo být zakázáno vycházet z domu. Pokuste se tedy ostatním nezkazit zábavu, ano? Lidé platí své těžce vydělané peníze aby viděli koncert, ne aby se dívali na vás, jak narušujete vystoupení kapely tím, že ze sebe děláte blbce. To, že si koupíte vstupenku vás neopravňuje lézt na stage.

Pokud se chystáte na koncert Lamb of God nebo kterékoli jiné kapely, kde víte, že proběhne moshování, crowd surfing a podobně, mějte na paměti, co se může přihodit. Přemýšlejte mozkem – pokud je to na vás až moc drsné, vyhněte se tomu dříve, než přijdete k úrazu. Jestli jste pod vlivem čehokoli, uvědomte si prosím, že nejste kaskadéři a raději si sedněte na bar a pozorujte to z bezpečné vzdálenosti. A také, proboha, pokud uvidíte že někdo v davu spadl, ZVĚDNĚTE HO. Kolikrát jsme museli přerušit koncert, protože jsme viděli jak lidé přichází ke zranění a uděláme to znovu. Je to naše komunita a měli bychom si pomáhat.

Pokud chcete dělat crowd surfing, mějte na paměti, že pokud vás někdo nechytí, můžete zemřít. Okamžitě. Tak to prostě je. Nevím jak jinak to říct.

Nesedejte za volant když jste opilí. Jestli nezabijete sebe, můžete zabít někoho jiného a jít do vězení. A vězení není zrovna hezké místo, věřte mi.

Nepíši tohle všechno, abych vám říkal, že se nemáte bavit, že ze sebe nemáte ventilovat zdravou agresi bezpečným způsobem. Neříkám vám, co máte dělat (kromě toho, abyste nechodili na naši stage), protože to nemá smysl. Sám mám tolik jizev a špatně srostlých zlomenin z koncertů, že to ani nespočítám. Jsem jako vy, fanoušek této hudby, který si koncerty rád užije. Jen vás prosím, přemýšlejte hlavou a buďte ohleduplní k ostatním. Miluji tu energii z živých vystoupení a rád dávám fanouškům to, co dávali mně kapely, na které jsem chodil. Na podiu nechávám všechno, to je to, co dělám a co miluji.

Nesnáším fakt, že fanoušek mojí kapely už nikdy neuvidí západ slunce, jako jsem ho viděl dnes já. Nesnáším fakt, že už nikdy nebude moc trávit čas se svojí rodinou, tak jako jsem ho trávil já za poslední dva měsíce. Nesnáším fakt, že se nikdy nebude moc oženit se skvělou ženou, jako jsem se oženil já. Nesnáším fakt, že jméno jeho rodiny zemře s ním, protože byl jejich jediné dítě. Nesnáším fakt, že jeho rodina trpí víc, než si kdokoli, kdo neztratil své dítě, dokáže vůbec představit.

Nesnáším fakt, že už nikdy neuslyší hudbu.

Daniela jsem neznal, ale řekli mi, že to byl skvělý kluk. Nyní je mrtvý. Ve zlomku vteřiny od nás odešel.

Nenávidím to. Rodina Daniela nechce, aby se něco takového stalo někomu dalšímu. Stejně tak já. Prosím, prosím vás na kolenou…

Buďte opatrní.