Proč jít do kina na nové Prcičky?
O přelomu tisíciletí tady mluvíme zpravidla v kontextu s masovou popularizací punk-rocku především skrze jeho melodickou odnož. Málokdy však zdůrazňujeme, že za tímto průlomem nestála jenom alba a interpreti, kteří v tomto období vydávali, nýbrž integrace punk-rocku v širších kulturních okruzích.
Je potřeba si dát dvě a dvě dohromady. Například skateboarding, který je s punk-rockem tolik provázaný, byl v tomto období rovněž na strmém vzestupu. V souvislosti s tím můžeme zmínit i Warped Tour, která od roku 1995 přispívala léto co léto k zviditelnění žánru nebo řadu videoher ať už ze série Tony Hawka nebo třeba NHL. Punk-rocku si ovšem vyměnil sympatizanty i s televizními diváky a filmovým publikem, přičemž nejvýraznějším hitem byla původní série American Pie, která mimo jiné ve svých prvních třech dílech představila např. blink-182, Green Day, Sum 41, American Hi-Fi, Fenix TX, New Found Glory, Foo Fighters nebo Avril Lavigne.
První dobrou zprávou bylo zachování producentského týmu, který zajistil, že ve filmu působí celý ensemble herců jako kdysi. To je jistě klíčový prvek, ovšem jeden z mnoha, kterých je potřeba k tomu, aby čtyřka dosáhla očekávání. A skepse je zde zcela na místě, zvláště po nesčetných zkušenostech s jinými vyhořelými filmovými sériemi, čemuž nahrálo i odhalení roztodivného soundtracku ještě před uvedením titulu do kin.
První kritiky uváděly, že film je sice fajn, ale že nepřináší nic nového. Přesto, když se posadíte před plátno, zjistíte, že je v lecčem zcela unikátní. Od prvních chvil nabudete pocitu, že tvůrcům skutečně záleželo především na tom znovu získat přízeň fanouškům originální série, což u takto velkých projektů je riskantní, a tudíž nevídaný jev. Ano, z pohledu nezúčastněného se American Reunionjeví asi jako průměrná komedie – v tomto případě jste totiž nemilosrdně vyčleněni z klubu, který je jenom pro zvané. Film s vámi jednoduše nepočítá, ovšem jste-li seznámeni s prvními třemi díly, otevírají se vám dvě hodiny plné referencí, nostalgie a jedinečné demonstrace toho, jak se dá pracovat s filmovým vyprávěním předsazeným dřívějšími vstupy do diegeze.Je to obdobný princip jako u televizních seriálů, ovšem umocněný téměř desetiletou mezerou v čase reálném i v čase vyprávění.
Lokace jsou vybírány tak, aby evokovaly vzpomínky na starší scény, narativ uspořádaný, aby se co nejvíce překrýval s tím, kterého se užívalo v původních filmech, a pak tu jsou hlavní postavy, jež se vracejí po adekvátním vývoji fyzickém i psychickém. To všechno vytváří dokonalé prostředí pro sérii interních vtipů, komentářů a dialogů s divákem, které neustále upozorňují na jednu jedinou věc – už nikdy nebude nic jako dřív.
Nové Prcičky si totiž hned na začátku dokázaly přiznat, že nemůžou jen šablonovitě kopírovat první, druhý nebo třetí díl – jednoduše využily klíčové postupy pro sérii typické, aby mohly na konotativní i denotativní úrovni dostát svému jménu, tedy American Reunion (v češtině to se „školním srazem“ nefunguje). Hrdinové přijeli za něčím, co už dávno není – přestože místa zůstávají stejná, lidé se změnili. Je to jakýsi vnitřní vzkaz fanouškům, že už nikdy nebudou Prcičky jako dřív, jelikož je to jednoduše nemožné, pokud má film být současně v kontextu celé série uspokojující. Na druhou stranu nám snímek nabízí upřímný kompromis se zárukou skvělého zážitku v případě, že se s touto ideou dokážete smířit a ztotožníte se situací, jaká je.
Vyprávění si zůstává věrné. Znovu uvede Jima jako hlavní postavu s početným doprovodem vedlejších charakterů, které se setkávají v nové perspektivě s obdobnými problémy. Opět uvidíte Jima téměř nahého v osvětlení policejních majáků nebo úplně nahého doma v kuchyni, opět se bude se Stiflerem schovávat v dívčím pokoji, Kevin si znovu prožije tradiční vztah od-odloučení-k-přátelství s Vicky, jenom aby vše mohlo skončit kamerovým odjezdem v bistru Dog Years, kdy si místo na „the next step“ kluci se stejnými plastovými kelímky jako v jedničce připíjejí tentokrát na „the next time“.
Film je především plný paralel. Ať už budete poslouchat dialogy nebo se soustředit na záběrování či samotný obsah mizanscény, každá minuta je ve filmu opodstatněně a působí jako tribute originální sérii. Jedny z nejlepších referencí – a to nás samozřejmě zajímá především – se týkají hudby, která je také součást konfliktu „kdysi a teď“. To mě navíc přímo vede k soundtracku, u kterého vás vyloženě zaujme asi jen účast My Chemical Romance s Na Na Na a Good Charlotte s The Anthem … ne počkat, ta byla ve trojce, tady se objeví Last Night… Nicméně jinak je to s výběrem písní docela na hraně, ovšem za Laid v podání Matta Nathansona na konci jsem si slíbil, že budu shovívavý. Každopádně první tři filmy měly z našeho pohledu mnohem svéráznější a konzistentnější výběr hudby.
Pokud se rozhodujete, zdali na film jít, snad jsem vám v tom trochu pomohl. Za sebe bych si nikdy nedovolil American Reunion osočit z vykrádání série, jelikož jsem neustále narážel na vnitřní intertextualitu, která má svou mírou až unikátní charakter. Pokud jste nikdy žádné originální Prcičky neviděli a chystáte se o víkendu se svým gangem přepadnout kino, doporučuju vám rychle dohnat deficit – nebudete toho litovat.