Poprvé… Ptáka z Punkhart

Všechno je jednou poprvé. A to platí samozřejmě také u muzikantů. Právě na to jejich „poprvé“ se budeme ptát v naší nové rubrice, se kterou se budete setkávat každé dva týdny. Dnes začínáme zpěvákem a kytaristou Ptákem, jehož znáte z Punkhart, kteří sice již dali své sbohem, ale šanci vidět je na živo přesto máte: 26. září v ostravském Chlívu.

Můj první… nástroj
První nástroj, který jsem snad kdy držel v ruce, byly moje koule. Jinak to byly housle – fotr nás do nich dotlačil i s mamkou, ale já na to byl totální poleno, takže mi to vydrželo asi 2 měsíce – to jsem byl tak ve 2. třídě – a bráchovi to vydrželo dodnes. Pak jsem to zkoušel na zobcovou flétnu, kde mě můj vousatý hipísácký učitel v hudební škole nutil se naučit dýchat do břicha tak, že jsem se tam musel válet po zemi s knížkama na břichu a zvedat je dýcháním – proto mám dnes ten pivec, není to kvůli chlastu a jídlu! Foukání do děravé trubky vydrželo 3 roky a pak mě víc, než toto, začalo bavit chystání trati na motokros – sral jsem na hodiny protože Vojta Tovaryš a MCC Zašová byl přece kurva důležitější! Na půdě u dědy na baráku jsem našel matčinu starou akustickou kytaru, která měla tak křivý krk, že by se dalo hrát za roh. Naučil jsem se asi 50 písniček od Mňágy&Žďorp a založil kapelu.

Moje první… skupina
Bylo mi asi tak 11 let a půl roku a mě sral zrovna pěvecký sbor ve Valmezu, když jsme měli sólo zpívat u klavíru mi-mi-mi-mrdky, tak mi vstávaly vlasy hrůzou, že jsem falešný, tak jsem se na to vysral. Takže kapela a při ní jsem si ještě vzal zpěv v Zašovském chrámovém sboru, kde jsem docela rád zpíval haleluja kraviny za flašku mešního vína na zkoušce – nikdy jsem si nemyslel, že se takhle v kostele může chlastat – samo, že jsem se na to pak taky vysral (ne na ten chlast!).

Moje první… zkušebna
První zkušebnu jsme měli v zašovském kině. Museli jsme si chodit půjčovat klíče od správce a byl to docela malý kamrlík. Furt tam na nás někdo chodil, že tam děláme bordel. Nic zvláštního.

Můj první… koncert
S první kapelou byl v Hranicích na Moravě – bylo to děsné. Přijeli pankáčové a my hráli pop-melo sračky. Když jsme dohráli, nachystala se druhá kapela a všichni si posedali na zem a poslouchali básničky, do toho mlácení na bongo a nějakou flétnu – myslel jsem, že mi tenkrát jebne – ještě k tomu tam byl ZUBR! Fuj! Ale já naštěstí řídil. Měl jsem dědův Favorit, tak jsem si mohl připadat jako bůh.