Pipes and Pints: Člověk se nesmí bát utratit všechno a dát výpověď

O existenci nějakých Pipes and Pints věděli před několika lety pouze opravdoví hudební fajnšmekři, poslední měsíce v nové sestavě však tahle pražská parta s americkým zpěvákem Syco Mikem řádí jako utržená ze řetězu a její jméno se nám stále silněji vrývá do paměti.

Právě Pipes and Pints mají být jedním z lákadel zimního Rock for People turné, které odstartuje již tuto středu v brněnském Semilassu a bude pokračovat přes Plzeň a Prahu do sídelního města festivalu Rock For People – Hradce Králové.

Nyní už však odpovědi v rozhovoru s hlavním strůjcem Pipes and Pints Vojtou Kalinou, kterého mírně doplnil bubeník LukᚠVincour (např. ex-RAF, ex-Punkhart).

Pipes and Pints se prezentují v našich končinách poměrně vzácnou odnoží punk-rocku, takzvaným folk-punkem, jste si vědomi, zda se na domácí scéně pohybuje ještě nějaká další skupina podobného ražení?
Vojta Kalina: Řekl bych, že jsme spíš ten punk-rock. Folkové vlivy a motivy nás tak lehce lízají svojí inspirací asi stejnou měrou jako třeba rock-and-roll nebo country. Do ranku folk-punk nás samo ženou i ty dudy, který ale používám spíš melodicky než u ostatních kapel klasickou cestou tradičního paddy folku (Flogging Molly) nebo jigu a reelu (Real McKenzies). Jinak křížení folku s tvrdou muzikou se u nás věnuje docela dost kapel. Z těch punkovějších jsou to třeba 3čutory, Benjaming Band, Ty Zmrde! a další. Spousta ostatních jde trochu jemnější cestou a řadí se spíš k něčemu, co bych nazval keltská scéna, třeba Czeltic, Hradní Trio atd. Pak je tu taky pár skupin výbornejch muzikantů, kteří se ale snaží hrát tradiční irskou muziku nebo věci od Pogues a Dubliners, jenže to překládají do češtiny a zpívají jak pod stromečkem, celý kouzlo tý špíny je pryč.

Za rok 2009, kdy jste vydali EP i plnohodnotnou desku, sklízíte uznání a úspěch, který se odráží například v nominaci na nováčka roku na vyhlašování cen televize Óčko. Pro českou punk-rockovou scénu je to situace naprosto nebývalá. Čím si vysvětlujete, že jste za tak krátkou dobu dokázali výrazně prorazit, přičemž někteří déle hrající a stejně kvalitní interpreti se v tom pořád plácají?
Vojta Kalina: Nebál bych se tvrdit, že je tu i dost lepších interpretů, kteří se v tom ale plácají ještě mnohem dýl. Často chybí vůle dělat něco navíc a z vystoupení nejde žádná energie. Kromě, doufám že, povedený muziky je naše síla i v kvalitním anglickém zpěvu, se kterým se nemusíme stydět ven, v chemii, která mezi náma zafungovala, díky níž se z nás na pódiu stávají totální mentálové a ty dudy mají taky něco do sebe, pořád z nich nepřestávám mít husí kůži. No a pak samozřejmě přijdou všechny ty věci okolo, člověk se nesmí bát utratit všechno, co kdy vydělal, dát výpověď, zvednout telefon, napsat email nebo poslat pár obálek s demáčem. Ani se sebelepší muzikou nemůžeš sedět na prdeli a čekat, až se to někde zlomí. Nezlomí. Minimálně to někdo za tebe musí udělat.

Cítíte z té pozornosti, že se v tuzemském hudebním prostředí přeci jenom něco pohnulo a je nyní více otevřené i těm méně populárním stylům?
Vojta Kalina: Řekl bych, že je to otevřený tak nějak pořád stejně. Když nabídneš něco zajímavýho, svojí šanci dostaneš. Pořád ale zůstávᚠv alternativních pořadech. Běžnýho popovýho posluchače tohle nikdy zajímat nebude, tak proč by to pouštěly. Možná okruh nadšenců do podobný muziky je větší než dřív, to ale neznamená, že se kdy punk-rock přehoupne do mainstreamu. Asi těžko a kdo by o to taky stál. Prostě jen zamávᚠz toho svýho ostrůvku, aby ho pak stejně smetla vlna hlavního proudu.

Vaše deska „Until We Die“ vyšla i v Německu nebo USA, jak se tato možnost zrodila a co jste pro to museli udělat?
Vojta Kalina: Jak už jsem řekl, napsat email, poslat pár obálek, zvednout telefon a hlavně tu prdel. Bez ježdění na koncerty by to totiž nešlo. Napsat do bia, že jsi divokej a nespoutanej a kandidát všech věd, muže každej. Když ale pak dostaneš tu možnost hrát před nějakou dobrou kapelou, kde se šourá v nose majitel jejich obr labelu nebo vyrazit do klubu kam chodí pařit všichni promotéři z Berlína, musíš to i dokázat. Když to fakt stojí za to, lidi si to mezi sebou řeknou a hned se věci domlouvají snáz. To jsme zase ale zpátky u toho, že to nesmíš nechat na tom „lidi si to mezi sebou řeknou“ a soustředit se spíš na to „věci se domlouvají snáz“. Podobnou cestou jsme k labelům došli i my. Jsem za oba hrozně rád a nemůžeme si jejich práci vynachválit.

Máte už nějaké ohlasy, jestli se tato zahraniční spolupráce osvědčila a vyplatila?
Vojta Kalina: Rozhodně! Čeká nás mrtě koncertů po Evropě a právě díky tomu. Recenze vyšla snad v každým časáku, kterej stojí za to. Sem tam nějakej ten rozhovor nebo profil, kompilace atd. Všetečnej fanda do muziky čte, diví se, ale neváhá a googluje. Hlásí svýmu kámošovi promotérovi, že tuhle kapelu teda musí vidět. Všetečnej promotér googluje a neváhá se nás zlákat přes půl Evropy na tatranku. My neváháme a vyrážíme nedbajíc vetchého zdraví dodávky a vidiny provaru, ale zato nových fanoušků, zážitků a nových kontaktů. Tohle je nezvratnej řetězec událostí na sebe navazujících a ze sebe vyplívajících. A když něco neposereme, tak toho bude víc a dál a houš. A kdo se bojí, nesmí si hrát na smeáku.

Z toho všeho lze vyčíst, že přeci jenom pokukujete po Evropě, máte zde nějaké vyšší cíle?
Vojta Kalina: To, že chceme jezdit až se nám bude z motoru kouřit, není žádný tajemství. Nevydechnu v pokoji, dokud se z nás nestane tour kapela. Celý útlý mládí jsem prosmrděl po sklepech cvičíc na nějaký nesmysly a hrajíc v kapelách bez budoucnosti. Teď se chci provětrat a mrknout ven. Zasurfovat ve Špáňu, vožrat se ve Francii laciným vínem, zabaskovat v Itálii, svést se na lodi v Hamburku a to během jedinýho týdne, pokud možno zadarmo a ještě mít každej den koncert. To je cíl z nejvyšších.

Pipes and Pints určitě těží z americké národnosti zpěváka Syco Mikea. Jak se seběhla spolupráce s tímto rodilým Kaliforňanem?
Vojta Kalina: Prvně jsme se potkali, když jsem organizoval pro starý Pipes koncert v Chomutově na vlastní triko. Všichni pak ale nějak omarodili, a abych to nemusel rušit, zabookoval jsem místo toho Mugshot a Unavoidable, toho času brousíc v dodávce a kombíku bezprizorně po okolí. Nějaká ta doba uběhla, starý Pipes šli do kytek a Mugshot to taky zabalil. Já už tou dobou dal výpověď, abych se mohl věnovat hlavně kapele, takže jsem hystericky rozesílal emaily na všechny strany a nebál se oslovovat lecjaký borce i za mořem. No a Mike byl jeden z nich. A co víc. Odepsal, přijel, zazkoušel, zajásal, přistěhoval a už zůstal.

Jak funguje komunikace, když v české kapele působí anglicky mluvící člen? Nebo snad umí česky, snaží se třeba do jazyka proniknout? Tak jako tak asi předpokládám, že na různé české vtipkování se asi moc nechytá…
LukᚠVincour: V kapele se snažíme mezi sebou mluvit anglicky a je to dobrá škola. Mike umí pár českých slov, ale česky nemluví. Takže i vtípky probíhají v angličtině, kterým zase nerozumím já (úsměv).

Další zajímavou postavou v kapele je právě bubeník LukᚠVincour, který prošel v posledních letech několika zajímavými skupinami (například Thalidomide, RAF, Punkhart) a vždy byl takový rozlítaný. Věnuješ se v současné době opět něčemu dalšímu nebo jsi nyní napevno zakotvil v Pipes and Pints?
LukᚠVincour: Ano, měl jsem období, kdy jsem hrál ve více kapelách a kde se dalo. To bylo způsobeno tím, že jsem chtěl hrát často, všude a dokázat něco, v čem jsem samouk s lidmi, kteří chtějí to samé. Dostat tuhle možnost bylo ohromně motivující, potkávat kapely, které jsem bral za vzory, podívat se na místa, kde bych se třeba nikdy nedostal… Boží pocit. Chvílemi to vypadalo, že se i zadaří, ale vždy to na něčem skončilo. Převážně na času a neodhodlání obětovat kapele víc, než by museli udělat nějakou životní změnu. Proto jsem tak pendloval. Byly to ale krásné časy se všema kapelama, kde jsem hrál, ohromné zkušenosti a všem za to děkuji! V období, kdy to vypadalo tak všelijak (nijak), kdy jsem uvažoval zda vůbec pokračovat v muzice, se ozvali kluci a nabídli mi hrát v Pipes and Pints. Měsíc jsem váhal, ale pak se nechal „přemluvit“ (usmívá se). Na žádnou jinou kapelu nemám teď čas a popravdě, potřeboval bych daleko více pro Pipes and Pints. Stále mi plní mé sny…

Když už jsme zabrousili do vaší sestavy, tak nelze nezmínit skutečnost, že hledáte kytaristu. Jak to s hledáním vypadá, kde hledáte a hlavně jaké vlastnosti a schopnosti byste od nového člena očekávali?
Vojta Kalina: S tím to není ještě tak jistý. Asi to prostě buď přijde nebo nepřijde. Je to pořád taková otevřená věc a jednotný názor na to zatím není. Necháme se sami překvapit.

Není to sice dlouho, co vyšla vaše první řadová deska, avšak kapela jede zběsilým tempem, tak by se nikdo nemohl divit, kdybyste už pracovali na něčem novém. Mluvilo se třeba o split desce s The Porters….
Vojta Kalina: Na nových věcech pracujeme pořád a určitě se nehodláme mírnit. Až bude dost materiálu na nějaký další počin, určitě si na něm nezůstaneme sedět. Co se týče splitka s Porters, zatím to na tom mluvení skončilo. Kvůli desce a ježdění nebyl vůbec čas. Jediný Volker, zpěvák The Porters, zatím udělal svojí verzi Heaven and Hell. Snad se to jednou i vyvrbí, máme je rádi.

Objevila se například i indicie, že jednáte o vydání desky v Japonsku, což je země punk-rocku zaslíbená, jaká je tedy situace ohledně této záležitosti?
Vojta Kalina: Situace ztroskotala na nebývalé aktivnosti Wolverine Records. Ve chvíli, kdy jsem začal vyjednávat podmínky s místním labelem, Wolf už dávno odeslal album do distribuce. Japonci se to domákli a zatáhli se s obavou, že si udělají zlou krev. No nic, snad příště. K dostání v Japonsku album nakonec je, ale není to s takovou silou, jako kdyby nám jí tlačil label, to je jasný. Pár fanoušků už se ozvalo a snad „si to lidi mezi sebou řeknou“.

Světlo světa by měl časem spatřit vᚠnový videoklip, k jaké skladbě, kdy se ho dočkáme a na co se můžeme těšit?
Vojta Kalina: Natáčení klipu Different Way je v plném proudu. Kromě záběrů z koncertů, backstagí a blbnutí okolo kapely chceme klipem i složit poklonu lidem, kteří pro scénu něco dělají a udržují při životě. Lidem, kteří si jdou svojí jinou cestou, strhávají na ní další a dělají je tak šastnými. Kamarádům a fanouškům, kteří neváhají podpořit v jakékoli situaci.

Ze všeho, co se kolem vás děje vyplývá, že uvažujete o provozování hudby na plný pracovní úvazek. Kam jste v tomto ohledu postoupili a jak se to momentálně vyvíjí, už to začíná být aktuální?
Vojta Kalina: Ten impuls přišel už dávno a na plný pracovní úvazek je to skoro od začátku. To že v tom úvazku nejsou zahrnutý stravenky, sociální a zdravotní je druhá věc. Když strávíš 10-20 dnů z měsíce na koncertech, z něčeho ten nájem zaplatit musíš. Když přijde na koncerty 500 lidí, asi si něco domů přivezeš. Když je tu 20, tam 200, poplatíš dodávku, naftu, bagety na benzínce a den po návratu jdeš hákovat, kde ti to dovolí, abys měl na nájem. To ale neznamená, že si ještě ten den nemusíš najít dalších 8 hodin na dopisování, zařizování, zkoušení, cvičení. Tohle tempo nevydrží nikdo věčně a my můžeme jen doufat, že se to někdy zlomí. To je známá písnička, kterou zpívá po rozhovorech každá kapela. Pravda je taková, že je to pravda a že málo která kapela v žánru se tím dokáže opravdu uživit. Po rozhovorech z všemožnejma „legendama“ vám můžu slavnostně odhalit, že živoří i kapely, u kterejch se vám protočí panenky, když vám pošlou požadavky na koncert. Vařit škváru a jezdit tour jsou dvě různý věci, na to by neměl nikdo zapomenout. Pořád ale věřím tomu, že se to dá všechno dělat správně, chytře a čestně, nebo aspoň neutratit všechno za chlast a drogy, a pak naříkat. Držte nám palce!