„Peníze by kapelu zničily,“ tvrdí Rentokill

Jedním z headlinerů blížícího se Kokr festu budou i rakouští Rentokill, s kterými jsme si před časem popovídali například o punk-rocku, major labelech nebo o historii kapely. Nejenom na zmíněné otázky nám konkrétně odpovídali frontman Jack a kytarista Lux:

Tvrdíte, že být v punk-rockové kapele není o mávání vlajkami. Je v tom třeba hledat nějaký hlubší smysl nebo jenom máte něco proti vlajkám?

Jack: Není to nezbytně o vlajkách. Myslím si, že je složité zkoušet porozumět, jak lidé například ve Spojených státech smýšlí o vlajkách. Mají k nim především jiný vztah. Je to v podstatě o tom, že punk-rock je o něčem víc, než stát za něčím nebo proti něčemu, nejenom se oblíkat nějakým určitým způsobem nebo nosit specifické tričko. Punk-rock je spíš o obsahu vaší mysli a schopnosti vnímat odlišné názory dalších lidí.

Lux: Určitě! Myslím, že punk-rock má hlubší význam. Je to o zpochybňování sebe samého a vlády. Záleží jestli toho chcete být součástí nebo ne. Najděte si vlastní cestu životem.

Vaše texty nepatří mezi ty jednodušší, navíc jsou v Angličtině. Kde jste se naučili tento jazyk tak dobře? Kdo vůbec texty píše?

Jack: Na poslední desce „AntiChorus“ jsem v podstatě napsal veškeré texty já. V prvé řadě jsem se naučil z větší části anglicky ve škole a potom poslechem anglicky zpívajících kapel, čtením anglických textů a knih.

To je obdivuhodný, na rakouskou kapelu to má opravdu úroveň.

Jack: Možná je to občas až moc komplikované, dokonce i na mě. Vždy jsem byl fanda hlubokomyslných a možná i komplikovaných textů. Dříve jsem byl například obrovským fanouškem Bad Religion. Vždy na mě vytvářelo obrovský dojem to, jak komplexní a propracované ty texty jsou. Měl jsem pocit, že mě nutí se více zamýšlet nad tím, co ten chlápek zpívá, než když jenom říkáte: „Gonna die, gonna die, gonna die for your government,“ (úryvek ze skladby You’ve Gotta Die For Your Government od Anti-Flag, pozn. red.) a všichni zpívají společně, protože je opět nadmíru moderní mávat vlajkami, ale nepřemýšlíte o čem to je. Když však někdo zpívá o velmi specifických problémech životního prostředí nebo některých problémech sociálního systému, což jsou docela komplikovaná témata, potom si to musíte přečíst víc než jednou nebo pokud si to poslechnete, musíte o tom víc přemýšlet, protože musíte vynaložit víc úsilí, abyste do toho pronikli.

Proč angličtina? Proč jste si vybrali cizí jazyk a ne ten vᚠrodný?

Jack: Hádám, že zprvu to bylo tím, že většina punkových kapel, co poslouchám zpívají anglicky, protože většina z nich byli Angličané. Pravděpodobně bys se na to mohl dívat jako na kosmopolitní záležitost. Když zpívám anglicky, možná to není gramaticky dokonalá Angličtina nebo perfektní slovní zásoba, ale víc lidí bude pravděpodobně rozumět.

Takže se pokoušíte prosadit i ve světě?

Jack: Taky nejspíš oslovit víc lidí, aby mi osobně řekli nebo nám řekli, co si myslí o naší muzice a o našich skladbách.

Lux: Jak říkal Jack, pokud si vezmete náš rodný jazyk Němčinu, můžete oslovit jenom lidi v Rakousku a Německu, takže je to hodně omezený trh.

Hodně cestujete. Jak to bývá s publikem a jeho pochopením toho, co se snažíte říct? Rozumí vašim sdělením?

Lux: Když hrajete větší festivaly, občas tam jsou lidé jenom, aby se pobavili a popili pivo, takže je popravdě nezajímají politické věci, o nichž jim chceme říct.

Jack: To je různé. Občas vidíte, že když je publikum obecně o něco mladší, spíš zaměřené na zábavu a potkávání dalších přátel, pití, potom přirozeně nezanecháte nějakou výraznější zprávu. Když máte velké publikum, dejme tomu tisíc lidí, velký podium, na kterém stojíte, pak jste někým, kdo účinkuje skoro jako hvězda, a když o některých tématech říkáte: „Myslím si to a to, doporučuju tohle a tamto,“ je to názor někoho, na koho nemůže být sáhnuto, což je rozdíl oproti koncertu v klubu, kde vás lidé cítí. Kde opustíte podium a procházíte mezi lidmi a kdokoliv může říct: „Líbil se mi koncert, ale co jsi chtěl říct tím a tím a přemýšlel jsem o tomhle,“ a to, si myslím, je naprosto přirozené. Jak jednou řekla Janis Joplin: „Na podiu se miluji s deseti tisíci lidmi a potom odcházím domů sama.“ Jakmile jsi hvězdou, nemůžeš připouštět, že máš určité problémy a ostatní lidé mohou mít tyhle problémy taky.

Už jste spolu jako kapela docela dlouho, ale vydali jste zatím jenom dvě LPčka, čím to?

Lux: Prvních osm let byli Rentokill spíš jenom kapelou ve volným čase. Čtyři roky zpátky se udála změna v sestavě a rozhodli jsme se, že to budeme dělat poctivěji a budeme se chovat jako opravdová kapela. Takže jsou to dvě alba během čtyř let a to je, myslím si, v pohodě.

Zaznamenali jste zvýšený zájem o vaši kapelu po vydání poslední desky AntiChorus?

Jack: Jasně, víc zájmu o kapelu jsme mohli vidět už, když konečně došlo k vydání našeho prvního alba. Dokonce i v jiných zemích. Nyní, když s námi spolupracují různá vydavatelství a lidé zapojení do punkové scény, je jasně poznat, že stále víc lidí poznává naši kapelu a jak nám bylo řečeno, tak i hudební kvalita se posunula. Všude, kam nyní jedeme, slyšíme od lidí, že chtějí naše album nebo ho mají a je lepší než to předchozí. Určitě teda pozorujeme vzestup.

Vy osobně cítíte krok směrem dopředu s posledním albem, když ho porovnáte s „Back to Convenience“?

Lux: Ano, vskutku vidím určité kroky dopředu, ale možná taky některé menší kroky směrem zpět. Na „Back to Convenience“ byly starší skladby od Rentokill, které vytvořili ve staré sestavě a nové album je pouze se současnou sestavou, takže je z toho víc cítit jakoby nová kapela.

Jack: Mám pocit, že u „Back to Convenience“ byla menší dezorientace. Noví členové, nový způsob tvorby hudby, nový kytarista, basák, podpůrné vokály, víc jsme zkoušeli. U „AntiChorus“ jsme už měli první výtvor za sebou, takže jsem už věděli, čeho jsme schopni dosáhnout, takže jsem si řekli, že chceme udělat takový nebo takový song. Na „Back to Convenience“ bylo víc experimentálnosti ve smyslu menšího přemýšlení nad jednotlivými věcmi.

Jak jsi říkal, byly tam i kroky zpátky, co jsi tím přesně myslel?

Lux: Možná bych to neměl říkat v rozhovoru, ale trvalo dýl, než jsme novou desku nahráli, takže během té dlouhé cesty možná ztratíte (usilovně přemýšlí o správném slově)… smysl. Přesně tak jako já teď v této větě.

Být členem Rentokill není jenom o hraní v kapele, ale také o tom, jak se díváte na svět. Navzájem si tedy nejspíš docela rozumíte, jak jste se tedy při vzniku kapely seznámili?

Lux: Když mi bylo osmnáct asi před čtyřmi roky, hledal jsem kapelu, protože jsem odešel z mé předchozí a chtěl jsem být členem skupiny, která něco dělá. Hledal jsem na internetu asi tři měsíce a pak jsem potkal Jacka a říkal jsem mu, že zvládnu zahrát jejich songy. Tvrdil mi, že nevěří. Já jsem je rozhodně zahrál, takže jsem se tak dostal do kapely.

Jack: Já jsem potkal našeho bubeníka před dvanácti lety. Měli jsme kapelu ještě před Rentokill, on za mnou přišel a říkal, že náš bubeník stojí za hovno, a že by se chtěl naučit na bicí. Trochu jsem mu ukázal, jak se na ně hraje a od té doby už to táhneme dvanáct let.

Jméno vaší skupiny je taky docela zajimavý, kde jste k němu přišli? Co znamená?

Lux: Je to jméno firmy, která zabíjí brouky, a proto se jmenujeme Rentokill. Mám mu říct ten příběh?

Jack: No jasně!

Lux: Nᚠbubeník se opil a musel jít na záchod, kde viděl tenhle nápis a tvrdil, že by to mohl být dobrý název pro kapelu, takže proto se tak jmenujeme. Je to pravda.

Jak jsem viděl na myspace, jste kapela bojující za práva zvířat, takže nejspíš budete osobně nejspíš alespoň vegetariány?

Lux: Já jsem vegetarián!

Jack: Všichni v kapele jsou vegetariáni a já jsem vegan.

Na americké scéně je několik populárních kapel, které hrají podobný styl jako vy (např. Anti-Flag, Rise Against, Against Me!), ale v poslední době všechny odešly k major labelům, jak se na podobné změny díváte? Byli byste sami ochotni udělat něco podobného?

Jack: V současnosti nikoliv. Rozhodně ne. Nesouhlasil bych s žádnou nabídkou od jakýchkoliv společností orientovaných na peníze, které jsou založeny na penězích a ne na hudbě. Mohli jsme to pozorovat na kapele, s níž jsme byli přátelé, která přijala nabídku, aby se jejich song stal soundtrackem pro jednu televizní reklamu. Ve velmi krátké době se ta skupina stala hodně populární, ale jenom ta jedna skladba, protože televize ji neustále hrála v hlavním vysílacím čase, a přestože kapela vzala ty peníze a dala je na dobročinné účely, každý je obviňoval z toho, že už nejsou punk nebo že se zaprodali. Museli začít přemýšlet o své pozici. Začali diskutovat a mohli jsme pozorovat, jak pouhý fakt, že peníze nebo něco založeného na penězích, co přijde do kapely, zničí původní, základní myšlenku skupiny. To bych nechtěl riskovat. Musel bych přemýšlet, kdyby přišel major label a tvrdil, že nás protlačí hodně vysoko, všechno bude v pohodě a pro začátek nám dá třeba padesát tisíc euro. Bylo by pravděpodobně hodně zajímavé podobné nabídce odolat a říct, že ty peníze nechci, protože už takhle máme problémy s penězi. Věděl bych však, že by do roka bylo po kapele.

Lux: V tomhle naprosto souhlasím s Jackem.

Co říkáte na kapely, které se nakonec rozhodli pro major label?

Lux: Je to pořád ta stejná stará historka. Když máte rádi kapelu, která dělá opravdu dobrý desky a potom odejde k major labelu, všechno klesne k průměru.

Jack: To je těžké říct. Já mám například rád kluky z Against Me!, taky jsem potkal kluky z Anti-Flag a taky je mám rád, ale každý se musí rozhodnout sám za sebe. Byl bych si jistý, že kdybychom my měli přemýšlet o nabídce odejít k major labelu nebo udělat něco podobného, zničilo by to dřív nebo později kapelu nebo cokoliv kapela znamenala před tou nabídkou.

Pamatujete si nějakou bláznivou historku, která se vám přihodila, když jste byli v kapele?

Lux: Nejšílenější bylo, když jsme s Jackem napsali cokoliv od „Back to Convenience“ až po „AntiChorus“. Bylo to úplně v pohodě, já jsem se usmíval, on se usmíval.

Jack: To bylo hezký, ale nebylo to šílený. Bláznivý bylo, když byl náš bubeník úplně na mol a vzbudil se v noci, protože byl náměsíčný. Snažil se jít na záchod, ale nakonec vyšel z bytu, kde jsme spali a vylezl na střechu budovy a druhý den si nic nepamatoval, protože celou dobu spal. To bylo šílený. Občas se nás na tuhle otázku ptají, ale my nejsme kapela šílených historek. Opijeme se, paříme, nikdo si nic nepamatuje. Navíc to zní zajímavě, jenom pokud u toho člověk byl. Myslím si, že je dostatečně šílený být v kapele a říkat si, co chceme dělat. Pojedeme na turné? Jasně, zkusíme vyrazit do Anglie, Skotska, pojedeme do Španělska, Portugalska a příští rok pravděpodobně do zámoří. Je to zajímavější, než opilí dělat hovadiny, když jste na pařbě. To může každý. Kdykoliv přijedete na místo, kde jste doposud nebyli, které má odlišnou kulturu, jiné lidi, odlišné názory na různé situace, je to pokaždé zážitek.