O tom, jak Agnostic Front zabloudili do Uherského Hradiště

Praha, Varšava, Berlín, Helsinky, Paříž,… Uherské Hradiště. Něco se vám snad nezdá? No vážně – nevím sice, jak to pořádající agentura Obscure Promotion dokázala, ale opravdu v primetimeu, to je pátek večer, nacpala ten gigantický autobus Agnostic Front doprostřed dvaceti tisícového maloměsta hned vedle bývalého kina Mír. Pravda, bylo to těsné, ale kolo jsem si tam ještě stačil zaparkovat.

Jelikož jsem to dřív jak na devět nestihl, tak jsem ke svému zármutku úspěšně propásl obě předkapely, kterými měli být Belgičané Do or Die a hlavně kalifornští Hoods, kteří už víc jak deset let balancují na hranici hard-coreu a metal-coreu. No co, stejně se obě party beze mě v klidu obešly, protože když jsem hodinu před začátkem projížděl kolem klubu, tak už tehdy se to jevilo na slušně masovou záležitost.

Na místo určení jsem já i fotoman a držič diktafonu Vem-mě-na-kolo-mně-se-nechce-chodit-pěšky Andre dorazili těsně před head-lineovým setem právě Agnostic Front při zvukovce, kterou dokreslovali z repráků např. Black Flag nebo Minor Threat. Přesto jsme ale ještě stihli oželet předkapely a tak jsme vykoupali foák v pivu, čímž se vám opatrně snažím říct, že tentokrát fotky nebudou.

I když mám tento klub docela zmáklý, tak si nepamatuji, kdy naposled bylo takto narváno. Sotva se ztlumila světla, tak se hlediště Míru zaplnilo do posledního místa. Kámoši mleli něco o tom, že na Fixe to bylo podobné, ale tam jsem nečekaně nebyl, takže nemůžu posoudit.

Jak se nám později svěřil basák Mike Gallo, tak při koncertech Agnostic Front publikum většinou nebývá chladné, ale spíš jako zfetované. Jakmile se však začalo rozjíždět působivé intro, tak vyplul na povrch ještě jeden přívlastek – učarované. V tomto stavu vzdálenější půlka diváků zůstala snad po celou dobu, zatímco vepředu se to od 4. vrahoviny Dead to Me začalo hýbat.

Poslední ledy mezi kapelou a fanoušky se prolomily u aktuálního singlu For My Family, který zazněl jako desátý v pořadí a od té doby už surfoval jeden stage-diver za druhým. Mosh-pittři v předních liniích pak nedostávali od Mireta ani chvíli odpočinku, protože ten každého momentu, kdy se to pod pódiem nevařilo, využil a začal na protest točit předloktím nad hlavou jako helikoptéra. V pogu se ovšem tváře moc neměnily a tak se z důvodu vysílení kolečko píseň-od-písně zužovalo. To kapele ovšem vůbec nevadilo; pódium jí bylo těsné a podávala výkon hoden o generaci mladších kolegů. Dokonce ani Vinnie Stigma, kterému je teď 52, o pauzách mezi písničkami neodpočíval – místo toho donekonečna děkoval za přízeň a přenášel svou pozitivní náladu na všechny kolem.

Pomyslný vrchol koncertu přišel u pecky „Gotta Go“, kdy celý sál skandoval snadno zapamatovatelný refrén. To už se ovšem blížil konec a po odehrání „a few more songs“ a několika málo dalších, šílených, kytarových vyhrávek v podání metalového havrana Jožky Jamese bylo po všem.

Během večera tak zaznělo asi 22 řízných kousků snad ze všech období kapely. Zatímco půlku setlistu zabraly novější písničky především z posledních dvou alb „Warriors“ a „Another Voice“, ten zbytek si rozebrali nezmaři jako Eliminator, Public Assistance, Crucified nebo Victim in Pain. Slovo „škoda“ mě teď napadá jenom v souvislosti s utlumeným mikrákem u Mireta, ale na oplátku zase technický tým rozjel největší světelnou show, co kdy na Míru byla.

Po shlédnutí vystoupení Agnostic Front je jasné, proč tato NYHC (zasvěcený ví) legenda láme už třetí dekádu. Ikonické duo Stigma-Miret má nejenom obrovskou sílu charakteru, ale taky štěstí na lidi, kteří to celé prožívají s nimi a dotváří tak obraz stále špičkově fungující skupiny, která na rozdíl od jiných, stejně starých rozhodně není pro smích.