Blink-182 slaví letos 20 let. Který rok byl pro kapelu nejvíce přelomový?
Blink 182 v roce 2012 slaví 20. výročí existence. Který z těch 20 let byl pro kapelu stěžejní? Rok založení (1992), rok, kdy byl vyhozen bubeník Scott Raynor a přišel Travis Barker (1998) nebo o rok později vydání přelomové desky „Enema of the state“? A nebo snad rozpad kapely v roce 2005 či snad o její návrat o 4 roky později? Záleží na úhlu pohledu, ale jedním z nejdůležitějších roků, který změnil Blink 182 od základů, je možná překvapivě rok 2001. Rok, který změnil celý svět a který změnil také Blink 182. Ohlédněme se do minulosti a podívejme se, co se tehdy dělo a stalo a jaký to mělo vliv na další život Blink 182.
Plán pro rok 2001: Udělat další desku a vydělat další miliony
Na začátku roku 2001 vypadalo pro Blink 182 všechno jasně, ani náznak nějakých pochybností nad dalším postupem se nad obzorem neobjevoval. Blink 182 měli za sebou téměř dvouletý maratón, který odstartoval vydáním desky Enema of the State v roce 1999, která roztočila kolotoč, který Blink 182 dosud nezažili.
Po Blink 182 byla poptávka snad všude – jejich koncerty byly beznadějně vyprodané, vystupovali v různých televizních pořadech, zahráli si ve filmech. A Enema se prodávala po statisících kusech. Internetové šílenství, které v té době v Americe začínalo propukat naplno tomuto jen napomohlo. Blink 182 měli zkrátka velké štěstí a vše klaplo tak, jak to vyjde málokomu.
Plán byl tedy jasný – v roce 2001 tedy musí vyjít další deska. Blink 182 byli velice jasně čitelní – byli to tři šílení kluci, kteří si dělali ze všeho a hlavně ze všech legraci, včetně sebe. Neřešili vůbec nic, jen si zkrátka užívali sami sebe a svých úspěchů. A přesně taková měla další deska být, přesně takovou fandové chtěli a očekávali ji.
A právě očekávaní fanoušků a neuvěřitelný komerční úspěch byl zároveň diktátem, který na Blink 182 tvrdě dopadl. Kapela byla doslova na vodítku vydavatelství a poslušně splnila jeho očekávání. „Nemohli jsme dělat to, co jsme chtěli,“ řekl Tom DeLonge o nahrávání „Take Off Yout Pants and Jacket“, která v Americe vyšla 12. června 2001.
Ale pokračující úspěch umlčel všechny. Kromě kritiků, kteří desku nemilosrdně strhali, s odstupem času nutno podotknout, že právem. „Take Off Yout Pants and Jacket“ pokračovala přesně ve stylu „Enema of the State“, ale chyběla ji jakási uvolněná jiskra, kterou Blink 182 dokázali dostat do své třetí desky z roku 1999. Nicméně Blink 182 byli v tuto dobu na samotném vrcholu svojí popularity. Úspěchu napomohly i dva rychle po sobě jdoucí singly – první The Rock Show a následující First Date, které byly doprovázeny osobitými videoklipy přesně ve stylu Blink 182, který tak moc dokázal uhranout miliony mladých po celém světě. Alfou a omegou všeho byla pouze zábava, nic jiného. O nic jiného se tato partička nestarala, neřešila politiku a až na výjimky ani žádné problémy světa. A taky na to byli velmi hrdí.
„Ostatní kapely se chlubí, že předávají nějaký vzkaz, nějaké poselství,“ říká Mark Hoppus. „My ne. A to je náš vzkaz fanouškům – žádné poselství od nás nečekejte.“
Přesně takový byli Blink 182 v polovině roku 2001. Ale to se mělo velmi rychle změnit. Události 11. září 2001 zasáhly kapela víc, než si mnozí fanoušci uvědomují. O den dříve, 10. září natočili Blink 182 další videoklip, tentokrát na vážnější téma – Stay Together for the Kids. Děj videoklipu se odehrává v polorozbořeném domě, který postupně demoluje stroj s velkou koulí. O den později bylo jasné, že tyto scény nejsou vhodné na americký televizní trh. Blink 182 tak videoklip přetočili. Na místě režiséra stál Samuel Bayer, který natočil úchvatný a podstatu vystihující videoklip.
Mašina Blink 182 poprvé ztrácí sílu
Blink 182 měli druhou polovinu roku vyhrazenou pro světové turné, jehož evropská část byla ale po zářijových útocích zrušena. A konec roku 2001 dostal kapelu poprvé na okraj propasti. „Na konci tour v roce 2001 to vypadalo, že s Blink 182 je konec,“ vzpomíná Mark Hoppus. „Nemluvilo se o tom, nebylo to oficiální, ale bylo to tak.“
Důvodů bylo hned několik. Tím asi největším byly zdravotní problémy DeLonga, kterého trápila bolest zad. Lékaři jej léčili antibiotiky, která ale měla vedlejší účinky a DeLonge trpěl neurózami. Vliv na změnu atmosféry v kapela měl také fakt, že DeLongovi i Hoppusovi se v roce 2002 narodily děti a do té doby jasně dané životní priority dostaly na frak. Kapela se proto rozhodla pro pauzu, která byla existenční. Bez ní by skupina těžko mohla dál fungovat tak, jako dřív. Mark, Tom ani Travis se na veřejnosti neobjevovali a nikdo z nich nevěděl, co dělá ten druhý. „Bylo to divný období,“ řekl později Hoppus. „Ale byl to pro kapelu zlom.“
Tento zlom se odehrál zejména v mysli Toma DeLonge, který byl odmalička přesvědčený o existenci mimozemšťanů. Tato infantilní posedlost se po událostech z 11. září transformovala do nového nepřítele, který byl zplozen konspiračními teoriemi – vládou Spojených států a vyššími kruhy, které řídí svět. Díky této nové posedlosti se u DeLonga snad poprvé naplno projevila jeho druhá stránka osobnosti, kterou po dalších deseti letech už tak dobře známe. Najednou už byli Blink 182 něčím, co nemohlo uspokojit DeLongovy životní postoje. Potřeboval něco nového, něco lepšího.
Odvrácená tvář Toma DeLonga se poprvé ukazuje
Tom DeLonge proto zavelel k obratu a zrodil něco, co čekal málokdo. Svůj projekt pojmenoval Box Car Racer, inspiroval jej název letadla, které svrhlo atomovou bombu na Nagasaki – „Bockscar“. Jak příznačené pro celou událost. Jestliže číslovka 182 neznamená vůbec nic, pak nový projekt je přesně naopak. Všechno má svůj význam a nic není bez účelné. Ani název kapely. „Jméno tuto kapelu přesně vystihuje,“ řekl DeLonge. „Hudba a texty písniček jsou hlavně o lásce a válce.“ 11. září mělo přímý vliv na vznik projektu, vždyť písnička Elevator je právě o těchto událostech.
Ale ten pravý čas pro nový zrod ještě nenastal. V roce 2002, kdy Box Car Racer působil, byl Tom DeLonge na rozcestí. A nechtěl se vzdát ani jedné cesty. Pořád měl za sebou Blink 182, kteří ho dostali až sem, zároveň ale cítil, že toto už mu prostě nestačí. A tak nastala doba, která je v historii Blink 182 snad nejrozporuplnější. Doba, kdy Blink 182 dělali hudbu v takové kvalitě, jako nikdy před tím a nikdy po tom. Hnáni ještě čerstvými prožitky z přelomových událostí, které se odehrály v životech členů Blink 182, natočili DeLonge, Hoppus a Barker v roce 2003 desku, která zůstala nepřekonána. Byla úplně jiná, než její předchůdce. Vznikala jiným způsobem a v jiné atmosféře.
Eponymní deska z roku 2003 ukázala směr, kterým se celá trojice, ale především Tom DeLonge, vydala. Rok 2004 byl ve znamení koncertů turné a všeho, na co byli fanoušci zvyklí. Navenek všechno vypadalo skvěle, stejné úsměvy, stejní lidé, stejné řeči. Uvnitř ale bylo vše jinak. Jak později sami Blink 182 řekli, nebyly to hezké časy. Na turné měl každý svoji šatnu, kde byli uzavřeni jeden od druhého a spolu se prakticky ani nebavili. Životní priority se natolik oddělily, že tento schizofrenický stav nemohl vydržet dlouho. Vše vyvrcholilo na začátku roku 2005, kdy DeLonge z kapely odešel. Hoppus s Barkerem byli dost soudní na to, aby v činnosti dále nepokračovali a kapela se rozpadla.
Když o několik měsíců později DeLonge nenápadnou zprávou na internetu světu oznámil vznik nové kapely, málokdo čekal, jak moc bude odlišná od Blink 182. Hudebně, ale hlavně filozofií. A snad nikdo nečekal, že Angels & Airwaves budou natolik podobní filozofii Box Car Racer, jen v rozvinutější formě.
A za všechno mohl rok 2001, který změnil svět a který svými důsledky změnil Blink 182 od základů.