MTV je hovadina, řekl nám frontman The Ataris

Před několika týdny se v pražském Rock Café představil na akustickém koncertě Kris Roe, frontman amerických stálic The Ataris. Těsně před jeho výstupem na pódiu jsme měli možnost si s touto rozporuplnou postavou zámořské scény krátce promluvit. Výsledkem je tak série odpovědí, v nichž se iPUNKu svěřil s některými novinkami ohledně chystané desky nebo lehce poodkryl pozadí toho, jak vlastně The Ataris po celou dobu doopravdy fungovali.

Právě jsi na evropském akustickém turné, jaké zatím bylo?
Je výborné. Mám za sebou celou západní Evropu, potom jsme na dva koncerty letěli do Moskvy a Petrohradu. Myslím, že na největším koncertě v Londýně bylo okolo pěti set lidí a na několika v Německu byly asi dvě, tři stovky. Dělám to pro zábavu, než vyjde v červenci nebo srpnu album The Ataris a potom se s kapelou pravděpodobně v září nebo říjnu vrátíme do Evropy. Zatím to bylo opravdu fajn. Je to skvělá příležitost pro fanoušky The Ataris, aby mohli slyšet skladby v provedení, v jakém je skládám, protože všechny songy vymýšlím jenom na akustické kytaře. Dobrou píseň můžete očesat o všechny nástroje a zjednodušit ji jenom na jednu kytaru a zpěv a ona bude i tak svébytná. Zatím je to hodně povedené turné.

Jaké byly koncerty v Rusku? Přeci jenom to není tak úplně obvyklá destinace.
Bylo to skvělé. Tento rok se chystáme do více neobvyklých míst. Jedeme do Číny, Jižní Koreje, Jihoafrické republiky, máme za sebou celou Střední Ameriku. Byl jsem ve Venezuele, Peru a všude možně v Jižní Americe. Upřímně, jedny z nejlepších koncertů jsou v místech, která nejsou obvyklá, například malá města. Lidi to opravdu dokáží ocenit, protože jste si udělali čas přijet do místa, kam skupiny normálně nejezdí. Dávají vám najevo uznání. Je to opravdu úžasné hrát v místech, kde nebyl nikdo nebo jenom velmi málo kapel.

Co vůbec bylo hlavním důvodem, který tě vedl k tomu, abys začal hrát akusticky bez ostatních členů kapely?
The Ataris pořád pokračují jako skupina. Jedinou hnací silou je prostě to, že jsme pracovali na nové desce a není dost dobře možné vyrazit na turné jako The Ataris, pokud nemáte aktuální album. Na těchto koncertech můžu hrát staré skladby The Ataris a nepotřebuju mít desku v obchodech. Když jedete na turné s kapelou, musíte mít strategii. Třeba až se příště vrátíme do Evropy, pohlídáme si, aby to bylo okolo stejné doby, kdy nám vyjde deska, abychom ji mohli propagovat.

Tyto koncerty jsou velmi levné. Jeden let, potom vlaky, každou noc levný hotel, takže je to hodně chytrý způsob jak koncertovat. V poslední době to tak dělá spousta umělců. Například vím, že to tak dělá zpěvák z Against Me! a můj přítel Joey z Lagwagon taky podnikal nějaká sólo vystoupení. Když si vaše kapela bere čas na nějakou práci, můžete pokračovat ve sbírání inspirace, nové tvorby a v cestování.

Jaký je pro tebe hlavní rozdíl mezi vystupováním osamoceně na pódiu a s celou skupinou?
Tyhle koncerty jsou hodně osobní, upřímné a do jisté míry mají svou intimní stránku. Když jsem na pódiu, mám pocit, že sedím v místnosti se skupinou přátel. Je u toho spousta interakce. Vždycky přijímám žádosti od lidí, co zakřičí názvy skladeb, protože jsem je všechny napsal. Pokud někdo zavolá něco opravdu neobyčejného nebo hodně starého, tak pokud jsem s kapelou, je to téměř nemožné, protože některé ze skladeb jsme nikdy předtím s kapelou nehráli, ale na akustických vystoupeních můžu mluvit o jejich příbězích a tématech. U rockové show je to mnohem bláznivější a o něco míň osobní. Takhle je to spíš jenom uzavřená skupina přátel, kteří se sešli, aby si zahráli pár songů.

S The Ataris jste oznámili vydání nového alba, co bys nám o něm mohl říct?
Máme už hotové všechny bicí, baskytaru a rytmické kytary. Album se nachází někde mezi „So Long, Astoria“ a „Blue Skies“, ale zároveň je velkým krokem dopředu. Nikdy jsem nechtěl jít zpět, ale v posledních pěti letech jsem hodně hrál takovéto koncerty a všechny ty staré skladby mne znovu inspirovaly, abych ve své podstatě přehodnotil to, kde jsem byl ve svých osmnácti letech, a začal psát rychlejší rockové skladby. Myslím si, že texty jsou pořád hodně osobní a z perspektivy mnohem hlubší, než spousta osobních příběhů na „So Long, Astoria“. Pořád je to však rockové album. Hádám, že kdybych ho měl hudebně srovnávat, nachází se hned vedle Jimmy Eat World nebo The Weakheartens. Kapel, které nezbytně nehrají punk-rock, ale lidé z punk-rockového publika je můžou mít rádi a taky lidi z rockového publika by je mohli mít rádi.

Už znáte vydavatelství, na kterém budete desku vydávat?
Moc se tím nezabývám. Platím si celé album sám z těchto koncertů a je to prostě dobrý pocit nemuset se starat o politiku nebo cokoliv. Užívám si, všechny peníze z koncertů dávám do nahrávání a mých cest. Jakmile budu mít desku hotovou, myslím, že nebudu mít problém najít dobré vydavatelství, na kterém ji vydat. Se stavem v jakém je teď hudební průmysl je téměř irelevantní být na opravdu velkém major labelu, protože tahle vydavatelství v podstatě přestala vydávat rockové kapely. Většina velkých labelů vydává dance, hip-hop, r’n’b a podobný sračky. My potřebujeme být na vydavatelství, které rozumí, že jsme kapela se silnou fanouškovskou základnou. Budeme jezdit na turné a o tom je naše kapela. MTV a všechny ty hovadiny jsou teď v podstatě vedlejší, opravdu nic neznamenají. Teď máte youtube, myspace, facebook a všechny tyhle věci. Chci být někde, kde jsou inovativní a myslí dopředu na alternativní způsoby vydávání hudby, raději než aby někomu účtovali 13 dolarů za podělaný CD. Myslím si, že tohle je mrtvý dinosaurus. To je starý způsob. Já chci jít novou cestou.

Takže se spíš díváte třeba na Fat Wreck nebo Vagrant?
Ne! Myslím si, že Fat Wreck je jedním z těch labelů, co jdou tou starší cestou. Hledám něco, co bude spíš něčím dalším. Epitaph je vydavatelství, které se opravdu vyvíjí, neustále mění. Fat Wreck něco dělají dobře, proto to dělají a nemění to. To je v pořádku, ale já chci vydavatelství, které pokračuje ve vývoji a Epitaph je dobrým příkladem labelu, který chce neustále vydávat nové kapely a podstupuje rizika. Mají pár vedlejších vydavatelství, která vydávají například Toma Waitse. Mají punkové kapely, zároveň i písničkáře, mají všechno. Chci být na vydavatelství, které nemá značku nebo nemá jeden žánr. Neztotožňuji se s touhle emo fází nebo tím podělaným řvaním. Chci prostě psát songy a nebýt součástí čehokoliv.

Jak jsi říkal, zvuk nového alba je někde mezi „So Long, Astoria“ a „Blue Skies, Broken Hearts“, jenže před vydáním minulé desky „Welcome the Night“ jsi mluvil o tom, jak se The Ataris musí změnit, protože jsi dospěl. Teď ovšem zase hlásíš návrat ke kořenům.
„Welcome the Night“ je album, na které jsem hodně pyšný. Je to taky deska, která je ve své podstatě reakcí na můj rozvod. Procházel jsem si tou dobou v životě spoustou šílených věcí a opravdu jsem potřeboval napsat tohle album, abych se nějak dostal tam, kde jsem teď – opět šastný a spokojený se svým životem.

U starších desek The Ataris jsem všechno napsal, natočil i zahrál všechny nástroje sám. „Welcome the Night“ bylo první album, kde jsme s klukama v kapele všechno tvořili dohromady, nahráli to na živo a napsali společně. S touto deskou je to v podstatě zase tak, jak jsem byl zvyklý nahrávat. Napsal jsem všechny bicí, všechny kytary a nahrál veškeré nástroje a myslím si, že to zní jako The Ataris, ale taky je to další krok kupředu po „So Long Astoria“.
Mám pocit, jakoby na „Welcome the Night“ šlo skoro o jinou kapelu, ale v dobrém slova smyslu. Bylo to poprvé, co The Ataris působili jako celek tvořící písně společně. Když kapela začínala, nahrával jsem všechny songy ve svém pokoji na svůj malý čtyřstopák se syntetickými bubny. Potom mi představili Derricka (Plourdea, pozn. red.), bývalého bubeníka Lagwagon, který se přestěhoval do Santa Barbary, a založili jsme kapelu. Derrick byl bohužel hodně závislý na drogách a prošel si hodně věcmi a já jsem se jenom snažil pokračovat, udržet funkční kapelu.

Myslím si, že největším rozdílem teď je, že je to v podstatě návrat k tomu, jak jsem tvoříval. Jsem jakoby hlavní hnací síla, protože tak to začalo. Pořád si však myslím, že živá skupina těm songům něco přidává. Zjistil jsem, že takhle The Ataris fungují nejlépe. Když něco není rozbité, tak to neopravujte. Byl jsem hodně do indie-rocku a post-rocku a miluju ten druh hudby, ale s The Ataris se chci soustředit na tvorbu opravdu vážných rockových skladeb s texty v písničkářském výpravném stylu. Takhle ty skladby vznikaly, prostě se samy napsaly.

Nyní jsou The Ataris čtyřčlennou skupinou, ale ostatní tři členové zároveň působí v kapele The Widow Jenkins. Jak to vše funguje, když mají ještě druhou kapelu?
Oni už moc v té skupině ani nehrají. Zrovna jsem doma psal nové album The Ataris, když mi poslali zprávu na myspace. Nikdy předtím jsem o jejich skupině neslyšel. Byli doslova ve vedlejším městě od místa, kde jsem žil. Říkali, že jim odešel zpěvák a jsou ve studiu, jestli nechci přijet nahrát nějaká dema pro The Ataris. Odpověděl jsem, že by mi bylo ctí. Chci říct, studio zadarmo, opravdu fajn kluci, takže jsem přijel a setkal se s nimi. Prostě jsme to rozjeli a stali se přáteli. V podstatě si můžou dělat cokoliv chtějí. Jestli si chtějí něco nahrát s jejich kapelou, tak je to v pořádku. Tak jako tak to bude koncertní sestava The Ataris. Zároveň však chápou, že pokud napíší song a bude dobrý, je víc než vítáno, aby se stali součástí skupiny. Čím víc, tím líp. Kytarista Chris (Swinney, ex-baskytarista skupiny Brazil, pozn. red.) vlastně napsal části dvou skladeb, které budou na desce.

Je to docela fajn, protože tihle kluci mi jakoby znovu ukázali, proč jsem si v prvé řadě vůbec užíval hraní punk-rockové hudby, protože dlouhou dobu jsem měl pocit, že punk-rock hodně stagnuje a je pro mě jakoby mrtvý. Byly tu kapely jako Against Me!, možná The Gaslight Anthem nebo Lucero. O některých z těch kapel jsem si říkal, že možná dělají něco vzrušujícího, ale ty další dělaly pořád to stejné dokola.

Před několika lety tu byl tvůj bývalý spoluhráč Mike Davenport se svou novou kapelu Versus the World, znáš je?
Jasně! Můj přítel Donald, jejich zpěvák, byl tím, kdo napsal všechny skladby. Když jsme začínali, hrával ve skupině v Texasu. Vždycky nám v Texasu dělali předkapelu a potom se Donald přestěhoval do Santa Barbary. Okolo doby, kdy vyšlo „So Long, Astoria“, psal Mike bokem nějaké songy, které byly úplně odlišné od The Ataris. Něco, co on chtěl dělat. Sám moc neskládal, ale založil tuhle kapelu s Donaldem. Potom ji Donald v podstatě převzal sám pro sebe a jenom jedna z Mikeových písní se dostala na desku. Byl to spíš takový vtipný song, ale o Donaldových skladbách jsem si myslel, že jsou opravdu dobré. Bylo to něco na způsob Deftones a Thrice. Není to zrovna můj šálek čaje, ale myslím si, že ty skladby mají něco do sebe. Škoda, že už nepokračují.

Tehdy, když jsem mluvil s Mikem, mi řekl, že kdyby The Ataris nešli s deskou „Welcome the Night“ cestou indie-rocku, zněli by pravděpodobně právě jako Versus the World.
Spíš ne. Už protože Donald byl zaměřený na temnější, tvrdší skladby jako mají Thrice nebo Deftones. Taková ta opravdu temná akordová stupnice jako u Alkaline Trio. Trochu temnější a pochmurné skladby, já takový druh písní rád nemám. Na naší nové desce však budou asi dva takové songy.

The Ataris prošli spoustou změn v sestavě, napočítal jsem skoro 20 členů. Jak bys mohl vysvětlit takovou rotaci?
Při nahrávání jsme to vždycky byli já a bubeník, nahrál jsem všechno na každé album. Baskytaru, všechny kytary a živá sestava? Mike a Chris (Knapp, v The Ataris působil mezi lety 1998 – 2005, pozn. red.), náš starý bubeník, se hodně špatně zapletli s drogama. Je fajn si užívat na turné, bavit se, uvolnit se a jednou za čas zapařit, ale pro mě je hudba tou nejdůležitější věcí a kapela potřebuje být organizovaná a musí stavět hudbu na první místo, fanoušky na první místo a pařby musí být až to druhotné. Pro Mikea a Chrise, i když ty kluky mám hodně rád, byly pařby první a hudba až druhá. Chris byl skvělý muzikant, ale otřesný kamarád. Ten kluk už ani nehraje na bicí. Bylo to pro něj jenom o penězích a já tady cestuji vlakem a hraju na akustickou kytaru, protože to miluju. Mike je opravdu skvělý člověk, ale jako muzikanti jsme si nesedli, protože hudebně nebyl schopný zahrát skladby, které jsem napsal. Na živo to bylo v pohodě, ale ve studiu to bylo, jaké to bylo. Ale to je v pořádku, protože to tak bylo vždycky, jak jsem říkal.

Ve studiu jsem vypracoval bicí, ukázal je Chrisovi, ten je zahrál a já jsem nahrál kytary a basu, ale už mě to začalo unavovat. Chci, aby The Ataris byla kapela. Když jsem nahrával „Welcome the Night“, tak jsem se začal bouřit. Chci mít takové to skvělé souznění mezi všemi, aby každý hrál a psal všechno společně a vyšlo z toho něco opravdu svěžího a atmosférického. Na druhou stranu jsem však měl pocit, že desky The Ataris byly všechny nahrány stejným způsobem. Měl jsem vzorec, který fungoval. Říkal jsem si, že zkusím napsat desku tak jako dřív. Já sám budu psát skladby a nahrávat s bubeníkem a uvidím, jak to bude znít. Napsal jsem možná padesát, šedesát songů. Z nich jsem vybral 12, nahrál je a mám pocit, že je to jedna z našich nejsilnějších desek od dob „Blue Skies“ nebo „So Long, Astoria“. S těmi všemi změnami členů je jedinou opravdovou změnou živá sestava.

Takže takhle vždycky The Ataris fungovali?
Myslím, že si to mnoho lidí neuvědomuje, protože o tom nezbytně nemluvím. John a Mike a všichni ti kluci byli stejně důležití, ale zároveň by vám řekli to stejné. To jsou The Ataris, takoví byli. Takže jediné album, které bylo rozdílné bylo „Welcome the Night“, a to protože to byla kapela.

Jak fanoušci vůbec přijali tu změnu na „Welcome the Night“?
Je to hodně ironické, protože lidé, kterým se album nelíbilo, říkali: „Chrisi, jdi do hajzlu, hraješ si na umělce, podivína.“ Ne, tohle album zní jinak, protože ho psalo sedm lidí dohromady. Každý večer taky potkávám lidi, kteří tvrdí: „Chlape, tohle je moje nejoblíbenější album. Jsem opravdu rád, že jsi zariskoval, udělal, cos chtěl, a napsal tohle album.“ Chtěl jsem napsat desku, která nebude spadat do jednoho žánru, třeba jako kapely Muse nebo Radiohead, dokonce jako Weezer a jejich Pinkerton.

To album nebylo punk-rockovou nahrávkou. Nechtěl jsem patřit do jedné kategorie a pokud to album posloucháte s otevřenou myslí, neočekáváte druhé pokračování „So Long, Astoria“ nebo druhou část „Blue Skies“, potom si myslím, že se vám bude líbit. Ty skladby jsou jednoznačně obrovským krokem dopředu. Nová deska se mi zdá, jakoby „Welcome the Night“ bylo tady, „So Long, Astoria“ tady a tahle nová deska je chybějící článek mezi nimi.

Poslední otázka, kdy nám můžeš sdělit, cokoliv uznáš za vhodné.
Zaprvé jsem velmi poctěn, že konečně hraju v Praze a jsem si docela jistý, že skupina The Ataris přijede na podzim zpátky. Možná v září, říjnu, takže doufám, že se všichni fanoušci podívají na náš myspace (spravuju naše myspace osobně), pošlou mi zprávu, podívají se na data koncertů a opět se přijdou podívat na kapelu, až tu budeme na podzim. Vyzkoušejte naši novou desku, až vyjde. Stáhněte si ji zadarmo, kupte si ji nebo cokoliv. Je mi to jedno. Prostě si ji poslechněte.