Millencolin – Kingwood

Když se mi dostalo do ruky nové album Kingwood švédských Millencolin, pouštěl jsem jej plný očekávání. Doufal jsem, že na něm najdu písničky, jako například „No Cigar“ nebo podle mě dosud nepřekonané pomalé „The Ballad,“ která je pro mě neopunkovou baladou číslo jedna, ke které se přibližují snad jen Adam’s Song nebo Not Now od Blink-182. Ale abych se přiznal, rozhořčením jsem album poprvé pomalu ani nedoposlouchal. Ale nenechal jsem se odradit. Sám moc dobře vím, že u punkrocku platí, že ne všechno se mi líbí na první poslech. A tak se taky dá popsat tohle album. Po několika poslechnutích sem musel uznat, že můj první úsudek byl celkem milný. V dnešní době, kdy se většina známějších skupina snaží zpomalovat a přibližovat se víc k popu, jsem čekal i od těchto Švédů podobný krok. Ale opak je pravdou – rychlé písničky a hlavní důraz na kytarové rify. Věci, které dřív neodmyslitelně patřily k neopunku, a které se v poslední době trochu vytrácely, na ty přesně Millencolin vsadili. A i když ne všechny písničky se jim povedli, tak celkově album na mě zanechalo příjemný dojem.

Na albu se nachází 12 písniček o celkové délce něco málo přes 34 minut. Což už to svědčí o průměrné délce písniček, která se vesměs pohybuje kolem 3 minut a určitě potěší všechny, kteří dlouhé písničky neuznávají. Je to další ukázka staré dobré punkrockové školy.

Album začíná písní „Farewell My Hell,“ která naznačuje jaké bude album. Rychlé. Nehledejte pomalou písničku, prostě tam není. Druhá píseň „Birdie“ patří asi mezi nejslabší. Třetí v pořadí „Cash or Clash“ byla úplně první písnička, která mě zaujala. Silně mi připomíná hospodskou píseň. Něco jako od The Offspring „One Fine Day“. Přes průměrnou „Shut You Out“ se dostáváme k velmi rychlé „Biftek Supernova,“ kterou si můžete poslechnout i na oficiálních stránkách skupiny. Další píseň je „My Name Is Gold“, kde se mi líbí hlavně kytara hned na začátku a celá píseň mě příjemně naladí k další písničce, kterou není žádná jiné než „Ray,“ ke které je udělán poměrně zdařilí videoklip. Tenhle kousek se dá považovat asi za to nejlepší co může Kingwood nabídnout.

Poté následují podprůměrné „Novo“ a „Simple Twist Of Hate“. Písnička „Stalemate“ patří naopak k tomu nejlepšímu na albu a je taky jediná, kde se místo kytary, baskytary a bubnu objeví i klavír, a i když jen v minimální podobě, určitě to písničce jen prospělo. Předposlední „Mooseman’s Jukebox“ určitě zaujme chytlavou melodií. Poslední písničkou je „Hard Time,“ která je nejdelší z celého alba, což je ale asi taky jediné, co je na ní zajímavého.

Kingwood ve mně zanechalo příjemný dojem, ale nebude patřit mezi ty, na které se bude vzpomínat jako něco extra. Millencolin dokázali, že pořád se dá udělat dobrý neopunk bez různých přídavných nástrojů a elektroniky. Ale taky dokázali to, že taková hudba není ničím výjimečná. Pokud pojedete na nějakou cestu autem, tak bych vám tohle album určitě doporučil, protože vás určitě neuspí, ale jinak bych spíš radil sáhnout třeba i po starším „Pennybridge Pioneer,“ které se skupině určitě povedlo víc.

Millencolin – Kingwood

Hodnocení: 7/10

Label: Burning Heart
Vydáno: 24. 03. 2005

Tracklist:

1. Farewell my hell
2. Birdie
3. Cash or clash
4. Shut you out
5. Biftek suprnova
6. My name is golden
7. Ray
8. Novo
9. Simple twist of hate
10. Stalemate
11. Mooseman’s jukebox
12. Hard times