Matchbook Romance vyhlásili válku laciným kapelám

Hodně úspěšných kapel má dobrou pracovní morálku. A pak jsou takoví jako Matchbook Romance, kteří z ostatních workholiků dělají v porovnání s nimi lenochy. Jen pár dní po vydání debutové desky „Stories and Alibis“ v roce 2003, začal frontman Andrew Jordan psát další desku. A to během turné.

Během 18 měsíců neustálého koncertování, kdy jako studio Matchbook Romance používali svůj autobus, kdykoliv byla příležitost, Jordan, kytarista Ryan DePaolo, basák Ryan Kienle a bubeník Aaron Stern zuřivě zkoušeli nové melodie, rytmy, riffy a vokály. A když už turné konečně skončilo, Jordan se zamkl doma a více než 70 hodin týdně pracoval.

„Kdyby nedělal na desce, necítil bych se dobře,“ vysvětluje Jordan měsíc před vydáním desky „Voices,“ která vyjde v USA na den sv. Valentýna. „Kdybych se prostě flákal s kamarády nebo šel nakupovat, taky bych si musel neustále říkat, že ten čas jsem mohl využít na vymýšlení té nejlepší písničky. Byl to ten nejhorší stres, kterej jsem v životě kdy zažil.“

Jordanova úzkost ale vedla k úspěchu. Desky „Stories and Alibis“ se prodalo více než 200 tisíc kopií, což kapelu uvrhlo na vrchol emo/pop-punkového nebe. Matchbook Romance zasvětlili své životy druhé desce a tlak na ně byl o to větší, když Jordan prohlásil, že kapela zapomene na své hudební kořeny a vytvoří něco opravdu originálního.“

„Po „Stories and Alibis“ jsme si museli něco dokázat,“ vysvětluje Jordan. „Všichni ti nevěřící lidi jen říkali ‚Jo, jasně, už jsme viděli, jak dopadnou kapely, který mají velký úspěchy. Už se nemůžeme dočkat, až propadnete.‘ A to mě hrozně nakopávalo. Chtěli jsme každýmu dokázat, že jsme opravdoví muzikanti, kteří fakt umějí hrát na své nástroje a napsat skvělý písničky.“

A vypadá to, že tyto ambice a nasazení se Matchbook Romance vyplatily. „Vioces“ je zvukově nekonveční, ale zabaleno je v dostatečně silných melodiích, které udrží posluchače při náhlých změnách. You Can Run, but We’ll Find You začíná citlivým a hloubavým piánem; Monsters je karnevalová jízda zdobený tleskáním; a elegická Goody, Like Two Shoes a zoufalá What a Sight obsahují plačtivé strunné nástroje tlumící drsnější kytarový výbuch.

„Už mám po krk těch kapel, který nedělají nic a jen se valí dál,“ říká Jordan. „Absolutně je nezajímá, jak znějí na živo. Absolutně je nezajímá, jestli jejich hudba obsahuje nějaký vzkaz. A tak jsem vyhlásil válku proti laciné hudbě.“

Jordan pokračuje: „Nechtěli jsme udělat jen prostě další CD, který si přinesete domu z obchodu. Ve skutečnosti jsme chtěli přispět k hudebnímu vývoji. A když jsme udělali něco dobrýho, tak jsme si řekli, že to je dobrý a pak jsme s tím ještě dál a dál experimentovali. Prostě jsme chtěli mít pocit, že jsme stvořili něco smysluplnýho.“

Jordan je docela posedlý svými texty, které jsou upřímnou zpovědnicí a obsahují rovnou dávku sebelítosti a nenávisti sama k sobě. A texty vysvětlí jen málo co. Say It Like You Mean It je o opovržení tupými pop-punkovými kapelami, zatímco první singl Monsters je o křehkém vztahu mezi celebritami a obyčejnými lidmi, kteří k nim vzhlíží.

„Lidi mají tendenci si celebrity idealizovat a myslí si, že to jsou ty nejkrásnější lidi na světě,“ vysvětluje. „Ve skutečnosti to jsou blázni, feáci a hajzlové. Mají lidi na to, aby řídili jejich životy za ně, protože oni to neumějí. Obyčejný lidi dělají mnohem skvělejší věci, než všechny celebrity dohromady.“

Další písnička je víc osobní. Surrender, například, je o Jordanově neobvyklém pohledu na indiskrétnost mezi mužem a ženou. „Jednou jsem se na jeden vztah vykašlal, protože nebyl upřímnej,“ vysvětluje. „Nikdy jsem té osobě nic neřekl, protože jsem si myslel, že je lepší mlčet a prostě to překousnout. Někteří lidi prostě řeknou, že je něco bolí, ale jiní se toho bojí a jen brečí a motají se pořád v kruhu.“

„Už tohle nechci nikdy prožít,“ zakončuje Jordan. „Tím největším trestem je to, že vás to žere zaživa a pronásleduje. Takoví lidi to mají neustále v hlavě, jako nějaký hlasy (Voices).“