Jižanský hardcore odrovnal poloprázdnou Lucernu

Veliké lákadlo přichystal fanouškům moderního hardcoreu druhý červnový pondělek letošního roku. V současnosti jedna z celosvětově nejžádanějších formací amerického hudebního ranku – floridští A Day to Remember – poprvé vstoupila na českou půdu s cílem podmanit si pražský Lucerna Music Bar. Dopomoci jim k tomu měli fanoušky zpočátku skepticky přijímaní Death By Stereo. Zaběhnutí harcovníci ze západního pobřeží Spojených států, kteří u nás v minulosti již nekolikrát vystoupili, byli nakonec výrazným impulzem k tomu, aby se v centru matky měst odehrálo obdivuhodné představení, kterému k naprosté dokonalosti chyběla jen větší návštěva.

Když se po deváté hodině večerní na pódium jako velká voda přiřítil zpěvák Efrem Schulz se svými kumpány z Death By Stereo, byly podzemní prostory Lucerna Music Baru více než poloprázdné. Někteří z přítomných postávali u baru, jiní trávili čas prohlížením merchandise. Pod pódiem se tak sešla jen hrstka těch, kteří se místo převlékání do triček hlavních hvězd večera chtěli bavit hardcorem se značkou nejvyšší kalifornské kvality. Chlapík se zvednutým kšiltem, kterému nikdo neřekne jinak než „The Bean“, se tímhle počátečním nezájmem očividně netrápil a svou energickou show rozjel hned prvním sognem Let Down And Alone. Zbytek kapely ze začátku působil spíše jako komparz, ne však nadlouho. Obrovský entusiasmus s jakým se Schulz prezentoval v dalších minutách a jeho příkladný kontakt s publikem byli hlavním hnacím motorem po celých více než čtyřicet minut vyhrazených pro Death By Stereo a vcelku záhy nenechali chladnými ani zaryté fans A Day to Remember postupně se plížící k pódiu. Hned to musel být z vrchu příjemnější pohled.

Neúnavní kaliforňané představili i několik písní z aktuálního alba „Death Is My Only Friend“, z nichž především skladba The Ballad Of Sid Dynamite sklidila u řídce zaplněných ochozů veliké ovace. To už se z prve podceňovaných Death By Stereo začali pomalu stávat miláčci publika, které nadšeně hltalo každý akord, každou kreaci, kterou „The Bean“ vysypal z rukávu. K aktivitě se ale příliš nemělo, a tak např. výzva k circle pitu byla vyslyšena jen napůl. Prostě jen tak, aby se neřeklo. S přívalem další energie, která z Death By Stereo sálala, se ale začali probouzet i ti nejzatvrzelejší, a když během závěrečné skladby Wasted Words pozvala kapela fanoušky na stage, byla ochotně vyslyšena a následně odměněna vděčným skandovaným pokřikem. Death By Stereo podpořeni kvalitním ozvučením vystřihli to absolutně nejlepší ze svého umění a pochybovače rázným způsobem posadili na prdel. Co na tom, že kytaristovi JP Gerickemu praskl u nástroje popruh a nepatrnou část setu tak doprovodil pouze svými vokály. I tak se ale čekalo, že to nejlepší bude teprve následovat.

Necelé 300 (slovy: žalostné tři stovky) platících totiž už netrpělivě vyhlížely ty, kvůli kterým především dorazily. Těšily se, že poprvé spatří na vlastní oči A Day to Remember – kapelu, která má za sebou tři dlouhohrající desky včetně aktuálního bestselleru „Homesick“. Všechny se postupně chystala představit během následující necelé hodinky, ve které zazněla i cover skladba Over My Head z kompilační desky „Punk Goes Pop 2“ nebo hity I’m Made Of Wax, Larry, What Are You Made Of?, Fast Forward To 2012 či You Should Have Killed Me When You Had the Chance.

Jako již tradičně na úvod zazněla píseň Downfall of Us All a Lucerna se díky její spontánnosti i charismatickému projevu zpěváka Jeremyho McKinnona velmi rychle dostala do varu. Bylo hodně znatelné, že drtivá většina lidí v sále přišla právě jen kvůli téhle pětici z městečka Ocala a nadšeně kvitovala zpěvákovy výroky (vyřčené s plnou vážností) o tom, že právě oni jsou těmi nejlepšími a nejzábavnějšími fanoušky, před kterými kdy hrál. Ta síla vzájemného propojení musela být cítit na hony daleko. Pod kotlem začalo být konečně pořádné horko. V průběhu vystoupení se ale ani A Day to Remember nevyhnuly obtíže. Zvláště baskytarista Joshua Woodard měl se svým nástrojem velké starosti a dlouho nervózně pokukoval do zákulisí po členech realizačního týmu, aby s jeho zvukem něco udělali. Vše vyřešila až opakovaná výměna nářadíčka.

Tuhle kaňku ale s definitivní platností odmazal samotný závěr koncertu, kdy fanoušci opět, tak jako při vystoupení Death By Stereo, zaplavili pódium a vzívané hvězdy vytlačili do jeho rohů. Překvapené výrazy i úsměvy muzikantů leccos o atmosféře panující mezi oběma tábory vypovídaly. Přídavek v podobě songu The Plot to Bomb the Panhandle byl tak spíše samozřejmostí, o kterou nebylo třeba dlouze žádat. Rozvášněný dav užívající si plnými doušky poslední minuty si i tentokrát uspořádal vlastní stage párty a strhnout se nechali i očividně dobře naladění A Day to Remember. Zatímco Joshua Woodard půjčil v průběhu písně svůj nástroj jednomu ze zvukařů, Jeremy McKinnon opustil pódium, aby si detailně prohlédl všechna zákoutí Lucerna Music Baru a následně se vrátil na jemu určený prostor, kde s kolegy z kapely završil svůj úchvatný pražský příběh vzájemnými přátelskými objetími a gratulacemi s fanoušky. „Největší zábava, kterou jsem kdy na koncertě zažil od nějakých devatenácti,“ okomentoval McKinnon dojmy ze svého prvního setkání s českým publikem na svém twitteru. To sice nepřišlo v hojném počtu, ale bylo nezbytnou ingrediencí povedeného večera, který opanovala příjemně přátelská, vděčná atmosféra a dvě zámořské party, které ho svým vystoupením změnily v procházku hardcoreovým Edenem.