Jerry Finn – génius, který vymodeloval moderní punk-rock

Když 21. srpna 2008 obletěla  světem ta zpráva, byl to pro mnohé obrovský šok. Největší pop-punkové kapely vytáhly černé prapory, znalí fanoušci vyjadřovali svoji účast po celém světě. A to vše pro člověka, který na internetu nemá ani pořádnou fotku. Jerry Finn. Ten, který změnil pop-punkový svět.

Finn se narodil 31. března 1969. Jeho cesta hudebním průmyslem byla, můžeme to tak nazvat, tradiční. Začínal jako asistent technika, poté se dostal na jeho místo, poté se staral o mixáž nahrávek, až se konečně dostal na své osudové místo – producenta.

Na začátku devadesátých let se stal pravou rukou Roba Cavallo, producenta který stál za příchodem Green Day k vydavatelství Reprise, jedné ze značek labelu Warner Brothers. Cavallo v roce 1994 produkoval desku Green Day „Dookie“ a právě s tímto momentem je spojován začátek Finnovy kariéry. A jak už to tak chodí, stála za tím jistá míra náhody, nebo štěstí, říkejte tomu, jak chcete. Billie Armstrong ani zbytek kapely nebyli spokojení s původním mixem své nahrávky, a Cavallo tak vzal s sebou za mixážní pult Finna, aby zmixovali desku znovu. Společně tak vyprodukovali jasnější a přitom chraplavý zvuk desky, které se prodalo již více než 15 milionů kusů.

V roce 1995 se i díky této desce dostal punk-rock do popředí zájmů nové generace dospívajících a Finn začal spolupracovat s Epitaphem, nezávislým labelem, který založil Brett Gurewitz, kytarista Bad Religion. Jeho producentské prvotiny – deska „About Time“ od Pennywise a singl Gurewitzova vedlejšího projektu The Daredevils, definitivně potvrdily Finna na pozici producenta.

Od té doby působil Jerry Finn jako nezávislý producent, který se stále věnoval také mixům. V roce 1995 produkoval „…And Out Come the Wolves“, o dva roky později pak zmixoval nové album Rancid „Life Won’t Wait“. Svoji nejslavnější životní etapu měl Finn ale stále ještě před sebou. Na konci devadesátých let si všiml malé kapely, která byla jiná než ostatní. Basák, bubeník a kytarista tvořili zvláštní trojici, která ale doslova uhranovala své posluchače a svým přístupem si po každém koncert mohli udělat desítky a stovky čárek za každého nového fanouška. Když Blink 182 přešli k major labelu MCA Records, spojili se s Finnem, který měl produkovat jejich nové album. Spojením Jerryho Finna a Blink 182 v roce 1999 vzniklo velmi silné poutu, které přetrhla až smrt o devět let později.

Finn stál za produkcí přelomové desky „Enema of the State“ (a také mixem dvou písniček – The Party Song a Wendy Clear), které se prodalo více než 10 milionů kusů. Toto úspěšné spojení pokračovalo také na všech dalších deskách Blink 182, které byly vydány až do Finnovy smrti – The Mark, Tom, and Travis Show (The Enema Strikes Back!) (2000), Take Off Your Pants and Jacket (2001), Blink-182 (2003) a Greatest Hits (2005).

Jerry Finn nicméně stojí za celou řadou slavných nahrávek; za zmínku rozhodně stojí např. eponym Fenix*TX (1999), „The Ever Passing Moment“ od MxPx (2000), „All Killer No Filler“ od Sum 41 (2001), eponym Box Car Racer (2002), „Sing the Sorrow“ od AFI (2003). Právě díky práci na posledně jmenované desce bývá Finn srovnáván s Butchem Vigem, producentem Nirvany, který stojí za érou grunge. Spolu produkováním „Sing the Sorrow“, která byla debutem alternativních AFI na major labelu, a produkcí následné nahrávky kapely „Decemberunderground“ (2006) dokázal Jerry Finn stvrdit právoplatnou existenci podobně zaměřených kapel v hlavním proudu.

Finn měl několik osvědčených postupů, kterými vždy dokázal nahrávku oživit a vytáhnout ji o patro výše. Jeden z jeho oblíbených triků spočíval v klávesistovi Rogeru Manningovi z kapely Jellyfish. Toho „použil“ při nahrávání desek s Blink 182, Alkaline Trio a dokonce také s anglickým zpěvákem Morrissey. Ale jeho hlavní předností byl dynamický, teplý kytarový zvuk, který dokázal dostat do desek Blink 182 a Sum 41. Docílil toho tím, že jednotlivé nástroje nahrával vždy přes více než jeden zesilovač najednou. Využíval k tomu vlastní zesilovače, jejichž velkou sbírku vlastnil.

„Spousta techniků se snaží všechno oddělovat a jednotlivé efekty přidávat později,“ říkal Finn. „Muzikanti vytvoří nějaký zvuk, a tak vy jen musíte ten zvuk zachytit a držet se ho. To vám umožní zmixovat jednotlivé tóny a dostat z toho ten správný zvuk.“

Ale tento skromný chlapík měl ještě jednu silnou schopnost, která z něj udělala jednoho z nejdůležitějších producentů moderního punk-rockového směru. Vždy dokázal ve studiu navodit takovou atmosféru, která umožnila dostat z muzikantů to nejlepší. Když se nedařilo, nebyl pro něj problém zvednout telefon, objednat jídlo, vykašlat se na práci a jen si povídat a relaxovat s kapelou. A to tak dlouho, dokud nenastala ta správná atmosféra pro práci. Přesně to byl přístup, který potřebovali např. Blink 182 v roce 2003, když nahrávali své dosud nejlepší album.

Právě pro tento přístup jej Blink 182 milovali. „Když se mi narodil syn, každej mi posílal dětský plyšáky,“ vzpomíná Mark Hoppus, basák Blink 182. „Jerry Finn mi pro něj poslal maličkou koženou bundičku pokrytou cvočkama a odznáčkama Ramones. Z každého dne, který jsem během deseti let strávil s Jerrym, jsem se něco naučil. Každý ten den jsem se od něj něco naučil o muzice, o nahrávání, o životě.“

21. srpna 2008 Jerry Finn zemřel na krvácení do mozku, které utrpěl na začátku srpna. Upadl do bezvědomí, ze kterého už se nikdy neprobral. 9. srpna byl odpojen od přístrojů udržujících jej při životě. O dvanáct dní později zemřel. „Sedím tady, koukám do prázdna a nevím, co napsat. Chybí mi slova,“ napsal tehdy Mark Hoppus na osobní blog. „Nic z toho, co napíšu, nedokáže popsat tak úžasného člověka, kterým Jerry Finn byl. Jeho talent, jeho smích, jeho láska k životu. Cítím se požehnán, že jsem s ním mohl pracovat a naučit se od něj tak moc, ale nejvíc poctěn se cítím tím, že jsem ho mohl nazývat svým drahým přítelem. Jerry, už teď mi chybíš.“

Když zanedlouho členové Blink 182 i díky této události obnovili své přátelství, jedním z prvních rozhodnutí, které učinili, bylo, že produkci své další nahrávky nesvěří nikomu jinému. „Jerry Finn byl jako čtvrtý člen Blink 182,“ říkala kapela. „Desku budeme produkovat sami, Jerry nás naučil hrozně moc a věříme, že jeho duch je pořád s námi.“

Pro mnohé tak Jerry Finn nikdy nezemřel. Jeho duch navždy bude žít v nesmrtelných nahrávkách, které pomohl dostat až na samý vrchol. A to přesto, nebo možná právě proto, že na internetu nemá ani pořádnou fotku.