iPUNK na stopě budoucích hvězd britské kytarové scény (5)

Dost bylo interpretů, kteří, ač je jim hudebními kritiky předpovídána velká budoucnost, základ svého soundu drží v zajetých kolejích moderních odnoží punk-rocku. Dnes popustíme uzdu originalitě. Neotřelosti, které, pravda, je na současné scéně jako šafránu. Každá formace z kvarteta, které vám představíme v dnešním vydání pravidelné rubriky o nastupujícím mládí na britském hudebním poli, je v našem měřítku nějakým způsobem výjimečná. Třeba i tím, že svou první desku vydala u věhlasného kalifornského labelu Epitaph. V pořadí pátý díl našeho seriálu je tu.

„Snažíme se nabídnout něco jiného než ostatní. Jsme electro-horror-punk.“ Tak se bez nadsázky uvádějí žánrově zajímaví a od roku 2005 fungující My Passion. Jejich hudba nese prvky punk-rocku, popu, elektra a kdo ví, čeho ještě. Svou první desku vydali v loňském roce pod titulem „Corporate Flesh Party“ a nominace na britský objev roku na sebe nenechala dlouho čekat. Tuhle poctu jim nakonec vyfoukli In Case Of Fire, chameleony ze srdce Anglie to ale neodradilo a okamžitě se dali do příprav alba nového. My Passion se nezříkají cest po Evropě, užít si je mohli například ve Skandinávii, Nizozemsku nebo Německu.

Není mnoho kapel, kterým se poštěstí dostat svou úplně první studiovku na regály věhlasného hudebního supermarketu jménem Epitaph Records. This City tuhle možnost měli. V loňském roce vypustili album „We Were Like Sharks“, které kompletně nahráli v americkém Seattlu pod taktovkou producenta Matta Baylese (bývalý člen Minus The Bear). Kapela z brightonské líhně disponuje těžko zaměnitelným projevem s prvky indie, klasického rocku, post-hardcoreu i punku. This City jsou doma považováni především za živou kapelu, proto hudební kritiky jejich nová deska pomerně mile překvapila.

V Evropě nenajdete mnoho seskupení, kde by hlavní slovo měla žena. Ač se tu a tam kapely snaží po vzoru zámořských Paramore vydat podobným směrem, jejich kvalita většinou zůstane za hranicemi vlastního písečku bez povšimnutí. Světlou výjimkou jsou pop-rockoví MiMi Soya z anglického Brightonu. V čele s bývalou frontmankou Hero, která z kapely odešla teprve před necelým rokem, dokázali MiMi Soya na začátku roku 2008 vydat extended play „The Four Penny Knee Trembler“. Poté byla Hero nahrazena sympatickou zpěvačkou Jorjou, jejíž vokál můžete slyšet v několika singlech umístěných na myspace. Nové EP nazvané zajímavě „I Can´t Stand Pop Bands“ vyjde 14. června. MiMi Soya v minulosti předskakovali například kapele Cobra Starship.

Asi nejoriginálnější interpret, se kterým budete mít tu čest se v našem pravidelném seriálu potkat. Zapomeňte na všudypřítomný a někdy možná už otravný post-hardcore, pop-punk a jim podobné. Místo toho přelaďte na banjo, mandolínu, kontrabas, akustickou kytaru nebo dobro. To jsou Mumford & Sons z Londýna. Folk-punk honosící se puncem té nejvyšší královské kvality. Za všechno hovoří několikanásobné platinové ocenění desky „Sigh No More“, kterou Mumford & Sons vydali v loňském roce, a která je dosud jejich jediným LP. Úspěšný singl Little Lion Man vám asi nejlépe představí tuhle neobyčejnou velkoměstskou folkovou pohodu.