Historie melodického punkrocku (1. část)

Často se v nekonečných debatách setkáváme s nesprávně pochopenými termíny, bludy, stejně tak jako s nesmysly, které jsou vesele šířeny dál. Proto tento krátký, třídílný seriál. Vysvětlíme v něm, co stojí za vznikem hudebního stylu označovaného v českých i slovenských zemích nesprávně jako neopunk, čili melodického punkrocku, stejně tak i některých skupin, které sehrály rozhodující roli. Někteří jej označují za pop-punk, někteří za skate punk apod. V těchto debatách bychom mohli pokračovat prakticky neustále a stejně tak bychom objevovali stále nové a nové termíny, chcete-li škatulky.

Neopunk? Neopunk!

Jak bylo naznačeno výše, výraz neopunk není pro tento hudební styl (čili melodického punkrocku, pro příště) ten správný. Je přímo špatný. Je zarážející, že se ujal snad jen v zemích bývalého Československa. Kdo ho začal používat jako první se už těžko dozvíme, každopádně díky tomuto člověku nastal pěkný chaos, který nemá konce.

Tak co je neopunk, když to není ten „náš“ neopunk? Někdy v první polovině 80. let minulého století se z (v té době) klasické punk-rockové hudby začaly odlupovat poněkud „tvrdší“ kapely, které víceméně brousily již do hard-coreu. Byla to především Anglie a tamější The Exploited, kteří krátkou etapu neopunku vyvolali. Žádný výraznější úspěch z této vlnky ovšem nevzešel a neopunk šel do zapomnění.

V tomto článku proto nebudeme ten náš, česko-slovenský, neopunk nazývat neopunkem, ale snad lépe, pop-punkem (nechceme-li používat zdlouhavý termín melodický punk-rock).

Původ pop-punku

Pop-punk, jakožto hudební styl, se vyvinul z punk-rocku, jehož prvními představiteli byli v r. 1975 američtí The Ramones. Jako reakce na ně vznikli v Anglii Sex Pistols a The Clash. The Ramones, kteří byli velkými fanoušky The Beatles, se snažili o návrat klasického rock’n’rollu. Během r. 1975 se jejich rychlý a hlasitý, minimálně melodický rock odlišil od spousty jiných ranných punkových kapel a interpretů, jako např. Televison, Iggy Pop nebo Talking Heads. Ikdyž The Ramones nikdy neměli klasický hit, který by obsazoval první místa v hitparádách a zaujal tak hudební mainstream, byli to právě oni, kdo vyšlapal cestičku dalším pop-punkovým kapelám v budoucnosti.

Začátek 80. let byla doba odporu proti obrázku, který o punku vytvářela masmédia. V této době se vyvinul hardcore, který sám sebe prohlásil za ten opravdový punk a původní idea punku tak vešla do mírného stínu. Black Flag a Minor Threat na americké straně jsou toho ukázkovým příkladem. Muzika na sebe přibalila agresivitu a násilí ze Sex Pistols a utekla tak z úmyslně popových melodií The Ramones, stejně jako na sebe přibalila protispolečenské názory od The Clash. Takto koncipovaný styl se táhnul prakticky celými 80. roky 20. století.

Ale čím víc se hardcore stával standardem, tím více skupiny se začalo zpět přiklánět k popovým a chytlavým melodiím, jakožto alternativu k tvrdému a rychlému zvuku hardcoru. Právě v tuto dobu začal punk, který byl v 70. a 80. letech odsouván na pokraj zájmu, pronikat celou Amerikou. V tu dobu stále ještě mladá televize MTV k tomu značně přispěla. V 90. letech byly skupiny, které začaly na sklonku let osmdesátých, již dostatečně zkušené. Když v r. 1991 vyšlo album Nevermind od Nirvany, byl to obrovský skok v pop-punkové oblasti, ikdyž tento styl byl připsán a prodáván jako grunge a alternative. Navzdory tomu vyšlo album Nevermind přesně v okamžik, kdy se indie-rocková scéna a post-hardcore komunita začala tlačit na povrch. Byla to právě Nirvana, které otevřela dveře dokořán mnoha skupinám několika stylů.

Vliv college-rocku a Lookout! Records

V polovině 80. let začal hardcore pomalu ustupovat ze své slávy, když se kapely jako Black Flag, Minor Threat nebo Dead Kennedys začaly jedna po druhé rozpadat. Jiné skupiny, které spolu dokázaly vydržet, přerostly pomalu svůj původní styl, jejich představitelé se stali techničtějšími muzikanty, lepšími pisateli písniček. Mnoho z nich přešlo do oblasti trash-metalu, nebo se přeskupili do zcela nových skupin, které se již nedržely striktní „rychlé a hlasité“ filozofie hardcoru.

Ve stejnou dobu se začal silněji objevovat college-rock a stával se populárnějším, díky jeho popovým a chytlavým melodiím, které převažovaly nad sílou a hlučnosti, agresivitou a násilím, jak tomu bylo v hardcore. Skupiny jako R.E.M., Camper van Beethoven, Beat Happening, Dinosaur Jr. a The Pixies stály včele zástupu kapel spolu s popovějšími představiteli kapel jako Hüsker Dü a The Replacements. Tímto obdobím se nechala inspirovat některá uskupení, ikdyž méně známější, jako např. The Donner Party a Dead Miliken. Celý styl byl tak ovlivněn kytarami popových skupin jako The Byrds a The Smiths, stejně jako začátky R.E.M..

V roce 1988 založil muzikant a hudební producent Lawrence Livermore nahrávací společnost Lookout! Records se sídlem v Kalifornii. Zpočátku se tento label specializoval na veselý a zábavný punk-rock, který dříve představovali zmínění The Ramones a stál přímo proti hardcoru, který ovládal severní Ameriku v první polovině 80. let. Lookout! Records je ukázkový příklad toho, kdy je dobré přijít ve správný čas se správným projektem. Právě v tuto dobu byl hlad po chytlavých melodiích, které jsou přístupné pro každého, ale rovněž s nádechem undergroundu. Některé z kapel, které patřily pod křídla Lookout! Records, se v průběhu devadesátých let zařadily do mainstreamu. Vydání Nevermind od Nirvany bylo už jen jasným důkazem, že punk-rockové skupiny se mohou prosadit v komerčních rádiích a na MTV.

Nepřehlédněte druhou a třetí část seriálu.