Green Day – ¡Uno!

Na konci září Green Day vydali svou devátou desku, která bude hned v listopadu a lednu rozšířena do trilogie o jubilejní desátou a konečně i jedenáctou v pořadí.  Z celé trojice je přitom ¡Uno! tou nejdůležitější – je tato deska tolik nabitá, že nás nechá v úpěnlivém očekávání i na nadcházející dvě alba?

„Billie Joe chtěl napsat album, co bude zase jenom o písničkách. Bez konceptu nebo příběhu,“ citoval ve třetím díle iPUNKed Ryan Key z Yellowcard osobní asistentku Green Day. A to je hned na začátku velmi klíčová poznámka. Po přelomovém American Idiot přišel nepřesvědčivý počin ve formě 21st Century Breakdown, a s idejemi padly i ambice. Od hluboce promyšlených skladeb jsme zase zpátky u jednoduchých garážových kytarovek.

A to vracení v čase je aplikovatelné na genealogii hudebních žánrů i samotnou diskografii Green Day. Fanoušci často vzpomínají na album Nimrod z roku 1997, ale to není zdaleka tolik přesné jako přirovnání recenzentů k nedávnému alter-egu Foxboro Hot Tubs, což byl prakticky kreativní ventil Green Day. S přípravami na druhé album ¡Dos! Billie Joe dokonce přiznal, že minimálně jedna písnička byla původně napsána pro Hot Tubs, a že konečně celé nadcházející album se dá považovat za druhý počin tohoto projektu. Jak už jsem ale naznačil, tuto myšlenku evokuje už i ¡Uno!.

S první částí trilogie dostanete 12 hravých a melodických písniček nabitých energií zašlého rock’n’rollu. Zajímavostí je absence jakékoliv stereotypní balady, což je formát, který pohřbil především zmiňované 21st Century Breakdown. Ani nejpomalejší písnička – Oh Love – nepůsobí přehnaně emotivně a sklesle. Celé album tak šlape a vy najednou máte pocit, že tři takové desky možná nebude úplně problém naposlouchat. Otázka ale je, zdali si je i zamilujete.

Tempo, které ¡Unu! dominuje, je na punk-rock i rock’n’roll příliš pohodové. U skladeb jako Kill the DJ je to naprosto opodstatněné, ale ve většině případů je uvolněná atmosféra jen přezdívkou pro zmařený potenciál. Většinu skladeb by oživilo i prosté zrychlení tempa a zakomponování několika agresivnějších prvků, jelikož ani samotná skladba těchto písní nemá žádné charakteristické prvky, které by ji nutily k tolik vlažné prezentaci. Tento fakt vás zamrzí pokaždé, když se dostanete k energické bombě Let Yourself Go a slibnému rozjezdu Angel Blue po vzoru ikonických Clash, který nakonec utne neadekvátně nevýrazný refrén.

A když už jsem načal umělecké reference, ¡Uno! je skutečně unifikovaně prostoupeno klasickým punk-rockem, garážovým soundem a rock’n’rollovým přístupem. To všechno ale v melodiích vyprodukovaných Green Day, které jsou známé pro svou líbivost a snadnou přístupnost. Utvrdí vás v tom snad už 5. verze písničky Sway od Bic Runga, která Billie Joeovi nedá v klidu spát snad už od Scattered hned z 97, kdy i původní skladba vyšla. Tentokrát se písnička jmenuje Rusty James.

Co tedy u od nového alba Green Day čekat? Zklamání ani nudu určitě ne. Odtud pochází všechny ty dobré recenze a reference. Propadat nadšení ale také není úplně na místě. Mráz po zádech vám běhat asi úplně nebude. Pravděpodobně nebudete z alba asi ani úplně odvaření. Po pár posleších si ale k písničkám vztah jistě najdete a budete schopni si je jasně zařadit a jednotlivě vychutnat. Jsou to Green Day v párty módu, kdy souseda asi probudíte, ale policajty nikdo volat nehodlá. Dobře se pobavíte, večer si užijete, ale legendární pařba, na kterou budete léta vzpomínat, to asi úplně nebude.

Green Day – ¡Uno!

Hodnocení: 8/10

Vyšlo: 24. 9. 2012
Vydavatelství: Reprise Records

Tracklist:
1. Nuclear Family
2. Stay the Night
3. Carpe Diem
4. Let Yourself Go
5. Kill the DJ
6. Fell for You
7. Loss of Control
8. Troublemaker
9. Angel Blue
10. Sweet 16
11. Rusty James
12. Oh Love