Funeral for a Friend – Tales Don´t Tell Themselves

V říjnu tohoto roku vystoupí v pražském Lucerna music baru Funeral for a Friend – talentovaná britská, původně post-hardcoreová skupina, která má za sebou již tři řadová alba. Nezaškodí si tedy shrnout jejich zatím poslední studiový počin, jímž je deska se zajímavým názvem „Tales Don´t Tell Themselves“.

Schválně jsem v úvodu napsal, že „FfaF“ dříve hráli trochu jiný styl, než lze vycítit z jejich poslední tvorby. Z alba, které tento rok vydali, jde pro fanouška znalého věci jasně rozeznat odklon od dřívějších tvrdších prvků. Nejcitelnější změnou, a to doslova, je absence nezaměnitelného řevu bubeníka Ryana Richardse. Prolínání melodického zpěvu a odvázaného řevu je jedním ze základních pilířů post-hardcore, a na této placce se ho rozhodně nedočkáte. I když tento fakt nijak neohrožuje skutečnost, že kvalita nahrávky je nadprůměrná, určitě vám agrese z minulých desek bude chybět.

Členové skupiny se rozhodli experimentovat, a my jim to rozhodně nemůžeme mít za zlé, ostatně změna je život. Cení se také snaha o proniknutí do širšího okruhu posluchačů, k čemuž je zapotřebí chu zkusit něco nového.

Deska začíná nádhernou skladbou, ve které vás překvapí nejen pěvecká vyzrálost frontmana Matta Daviese, ale i dojemný funeralovský „most“ za druhou polovinou písničky. V očekávání dalšího chytlavého songu se dostaví nášup s několikavteřinovou pasáží bez nástrojů, jež vás možná donutí chvíli si se zpěvákem pobrukovat… Takových momentů je na albu povícero a jde o příjemné osvěžení písniček. Dále v pořadí tu máme rockovou pecku The Diary se zajímavým ženským prolínáním zpěvu na konci, potom romantickou On a Wire, a záhy se dostáváme ke skladbě, jež se skládá ze dvou částí. Jmenuje se All Hands On Deck, a povedl se v ní zejména začátek a také zakončení druhé části. Matt Davies zpívá skutečně velmi dobře, nicméně to vám nezabrání v nepovšimnutí si snad jediné chybky, které se kluci na albu dopustili. Nejde o nic závažného, jen mi přišlo jaksi bez nápadu zpívat celou desku o jediném tématu: o moři, odloučení, a plavení se na lodi. Samozřejmě neříkám, že jde o originální námět, ale v mém případě převážila nad pomyslným příběhem nuda. Budete-li si ke zpěvu navíc pročítat slova, určitě mi mnozí dáte za pravdu.

Zbylých pár písniček se nese ve stejně melancholickém duchu jako první polovina desky a často dá chytlavá melodie s nezaměnitelným zvukem kytar vzpomenout na předešlou kapitolu skupiny, což je velké plus. Po skladbě Out of Reach, kterou osobně považuji za nejméně výraznou na desce, následuje další, u které si nejen v závěru už prostě prozpěvovat budete, a chcete, nebo ne. Po druhém vybraném singlu alba Walk Away pak přichází na řadu důstojný konec se stupňovanou divokostí od poctivého ploužáku k rockové vypalovačce. Jsou to pořád staří dobří Funeral, jen nám trošku vyzráli a prostě chtěli zkusit zahrát na jemnější struny.

Na závěr se tedy sluší říci, že desku lze rozhodně doporučit nejen všem fanouškům této nadějné kapely. Rádi si jí poslechnou i punk-rockeři, kteří si občas potřebují odpočinout u poslechu příjemné rockové desky. Bude se vám líbit, uvidíte.

Funeral for a Friend – Tales Don´t Tell Themselves

Hodnocení: 8/10

Label: Atlantic Records
Vyšlo: 14. 5. 2007

Tracklist:

01. Into Oblivion [Reunion]
02. The Great Wide Open
03. The Diary
04. On A Wire
05. All Hands On Deck Part 1: Raise The Sail
06. All Hands On Deck part 2:
07. Open Water
08. Out Of Reach
09. One For The Road
10. Walk Away
11. The Sweetest Wave