Co poslouchá… Jirka ze Zpraku!

Tento týden jsme si pro účely naší rubriky vybrali Jirku ze Zpraku!, kterým v nedávné době vyšlo album „Za hranici“, jenž se svého křtu dočká na brzkém zimním KOKR festu. Co tedy v tuto chvíli nejčastěji poslouchá bubeník této mladé party z Prahy?:

The Ark – Prayer For The Weekend
Asi si nedokážu vybavit víc „nepunkovou“ kytarovou kapelu. Poprvé jsem se s nimi setkal přibližně před dvěma lety, když mi kamarád pustil jejich video k songu Clamour for glamour. První mojí reakcí bylo zhnusení, pak následovala fascinace. Takže – ofinky, úzký bílý plátěnky až nad pupek, diskotékové taneční kreace a nosný popěvek „pam-pa-deo“. Překvapivě jim to šlapalo a já to nemohl dostat z hlavy… Tahle švédská glam-popová banda pak s obrovským úspěchem objela celou Evropu a nakonec s písničkou The worrying kind (která je paradoxně docela špatná) vyhrála letošní Eurovizi – tu, na které českou muziku prezentovali Kabáti.

Před dvěma měsíci jsem na The Ark zašel do pražského (poloprázdného – většina návštěvníků ani nemluvila česky) Rock Cafe. Glamová image kapely dostala mezitím pořádně zabrat, tentokrát se jednalo už skoro o travesti show. Flitříky, třpytky, chlupatý vestičky a podobný voloviny… Ale tak skvělej koncert servírovanej s takovým nadhledem jsem hodně dlouho nezažil! Musel jsem si tam hned koupit cd, protože necelý tři kila za lístek mi za tak parádní a pozitivní zážitek připadaly málo. Ok, úchylárna, zábavovka, popík, ale až tenhle popík budou hrát česká rádia, začnu je poslouchat. Doporučuji youtube – Calleth you cometh I

The Beatsteaks – Limbo Mesiah
U nás už asi poměrně dobře známá německá banda. V létě hráli na Rock For People, nedávno znovu v Roxy. Já se k nim dostal teprve před pár měsíci přes kamaráda a zaujali mě na první poslech. Nedokážu přesně pojmenovat styl který hrajou, takže si dovolím použít slova někoho jiného: “Kdyby hráli Franz Ferdinand punk, znělo by to takhle.“ Docela trefné. Beatsteaks dokážou pořádně hrábnout do strun, kombinují nejmodernější zvuky s vintage soundem, zpěvák má charismatický hlas s přirozeně nastaveným „overdrive“ a hlavně (!) vůbec to nezní německy. Žádní Donots. Bohužel narozdíl od výše zmiňovaných The Ark mě jejich pražské podzimní vystoupení tolik nepřesvědčilo.

The Toy Dollz – Orcastrated (Absurd-ditties)
Tohle je prostě nářez! Společně s jejich dalšíma deskama jsme jeden čas tuhle legendu sjížděli s klukama v kapele v podstatě nonstop. Jenže – pásky se ohráli, zamotali a poztráceli a kazeáky teď odpočívaj nahoře na skříních a sedá na ně prach. Já si ty nahrávky nedávno znova sehnal a málem jsem se po…. Kvapíkový rovný bicí, ultrarychlá basa a chirurgicky přesný melodický sóla kytaristy Olgy zarámovaný tim nejúchylnějšim možnym zpěvem s krásnou britskou angličtinou. Energie padesáti předškolních dětí napěchovanejch do jedný třídy, vystředěný Marshally, který rvou ušní bubínky a sbory veselejch námořníků. To jsou Toy Dollz v plné síle z poloviny devadesátých let. Příběhy o řidičovi Tommym, Harryho zlodějskejch rukách, obřích rtech Ivy, Davidově Fiestě nebo o duchovi ve spíži dotváří originální hudbu „Panenek“. Rock´n´roll!

Green Day – Warning
Kapela, která mě nadchnula pro hudbu – nebejt jich, asi nehraju. Deska „Warning“ je obecně považovaná za nejslabší článek celé jejich diskografie a já se tomu popravdě ani moc nedivím. Jediná deska GD, kterou nemám originál, ale brzo to napravím. Ona se totiž zarývá pod kůži velice pomalu, není na ní nic bombasticky zaranžovaného, prvoplánově chytlavého a ani megalomansky zprodukovaného jako například na Idiotovi. Její síla není ve zkreslení kytar, je ukrytá v hutné rytmice, přidrzlé zemitosti a výborných textech. Instrumentace je hodně střízlivá a chvílemi se blíží až k písničkářství. Zvuk je dřevitej. Považuju ji za nejkomornější nahrávku kapely, která bohužel zapadla z důvodu možná špatného načasování (?). Green day s ní měli dle mého názoru počkat. Počkat až dospějou i fanoušci, kteří přestanou kapelu považovat za „zrádce punku“ a začnou na ní nahlížet jako na „velkou rockovou kapelu“, kam GD suverénně směřují. Mimochodem spojení s U2 nebo Lennonem považuju za naprosto přirozené vyústění jejich kariéry. Prostě „velcí k velkým“.
Přestože je „Warning“ tak nenápadná, najdou se na ní i hity: Minority, Wake up, Church On Sunday nebo Macys Day Parade. Konkréně tuhle skladbu považuju za nejsilnější baladu GD.

The Beatles – Abbey RoadCo dodat? Nejlepší kapela všech dob a její nejlepší album? Pro mě určitě. Vlastně ho ani moc neposlouchám, protože si to šetřím. Tuhle desku si nekoupím ani nevypálím a ani nestáhnu… počkám si až jí zdědím na vinylu! Ne vážně… opravdu nevím co k tomu dodat – spojení géniů v příhodné době na příhodném místě. Vůbec nechápu jak mohl někdo něco takového vytvořit. Žádné samply, žádné mašinky, digitální technologie daleko za obzorem – po osmi(!) letech fungování kapely dojde k takové symbióze a vznikne něco tak úžasného, že zůstává rozum stát. Nemá smysl vypichovat jednotlivé dílčí momenty desky, vše je tak silné. „Abbey Road“ vyšla jako předposlední v celé diskografii kapely, ale nahrána byla až po „Let It Be“. Před konečnou skladbou Her Majesty… (což je obdoba současných hidden tracků) zazpívá do vyklenuté melodie sborově celá parta verš, který tolik podtrhuje celou filosofii Beatles: „And in the end, the love you take, is equal to the love… you make.“ Jestli existuje nebe, tohle tam hrajou!