Co poslouchá… iPUNK.cz (2)

Po první části si dnes můžete ve druhém speciálním vydání rubriky Co poslouchá, počíst, co se honí v uších části redaktorů iPUNK.cz.

Martin Komárek

Career Soldiers – Loss of Words
Takže mám vám udat tři desky a abyste si nestěžovali na aktuálnost (a jelikož vybrat tři dobré desky, které v daném období posloucháte, je nemožné), tak napíšu ty poslední, co jsem slyšel, a už to bylo cokoli. Kvůli datu mého narození (za které jsem často v redakci psychicky šikanován) není nic neobvyklého, že nacházím pro mě nové věci i ve 30letých, zaprášených, hudebních archívech. Příčinnou toho je, že nestíhám poslouchat věci aktuální a to zase způsobuje, že teprve teď poslouchám už rok staré album od Career Soldiers. Jde o šavnatý street-punk silně inspirovaný promyšlenější a chytlavější formou po vzoru bostonských The Unseen. Na ty má sice v žánru opravdu málokdo, ale v posledních letech se začínají objevovat desky, které se odklání od standardního streetu právě tímto směrem a „Loss of Words“ je zrovna takovým krásným vzorkem. Předností je vypjatý přednes zpěváka a přidružená sborová podpora od spoluhráčů, dále náklaďák energie a pořádně chaotické zázemí.

Curbsquirrels – We Wish We Knew How to Quit This
Minulý rok přesně touhle dobou se mi do ruky dostalo vynikající album od havajských Olivia the Band, které jsem si původně vybral jenom díky luxusnímu přebalu a nezvyklému původu. O rok později jakoby déja-vu, když mi do oka padla nová deska od Curbsquirrels. Hudba obou interpretů si je opravdu hodně podobná, ale přeci jenom „Where We Come From“ je kvalitativně trošku jinde – „We Wish…“ totiž působí hodně nedospěle, obsahuje pasáže srovnatelné s týden zkoušející kapelou a postrádá cit pro konstelaci pořádně nakažlivých melodií. Ale nechci jim zase tolik křivdit, protože mě občas docela baví a po přidání na důraznosti a nahrazení těch B a C-čkových partů za lepší, bych je jako popík s hutnějšími kytarami, výraznou basou a rychlejšími bicí bral a dokonce opomenul i to, že v Ohiu neumí surfovat.

Sam Phillips – Don’t Do Anything
No a konečně poslední věc, která se vám pekelně nebude líbit, ale jen do té doby než se hodíte do té správné atmošky zhasnutého pokoje a nacpete si ji do hlavy. Po tom, co mě minulý rok nechal Matt Nathanson ve štychu, jelikož na své „Mad Hope“ servíroval jenom asi tři písničky, co za to stály, jsem se musel přehrabovat mezi akustickými kytarami dál. Ovšem asi jenom do půlky tohoto roku, kdy vyšla nová Sam Phillips, protože myslet si, že tahle stará lady vyšle ven něco sračkoidního, je asi jako čekat u stolu v KFC na jídelní lístek. Tahle skoro padesátiletá kočka z Kalifornie jezdí po klubech USA už od svých dvaceti a zkušenosti z ní dělají opravdovou hvězdu ve svém žánru. Dnes už se nikam nežene – skládá, kdy se jí zachce, a to tak dlouho dokud její zkušené ucho neslyší v každé jednotlivé písničce potenciál. Stěžejními prvky jsou: akustická kytara, její (na ženu) poměrně hluboko položený hlas a nápadité aranže. Zvláště na posledních třech albech se pak vyžívá v poetických textech, smyčcích a klavíru. „Don’t Do Anything“ si dokonce poprvé sama odprodukovala, takže kromě hostů, kteří zprostředkovali komunikaci s nástroji, jde o 100% výtažek ze Sam Phillips, která je spojením smyslnosti, talentu, zkušeností a hudební závislosti. Pro mě osobně velký vzor a nevyčerpatelný zdroj inspirace.

Michal Špaček

Podfuck – Mapa Času
Kvalita české a slovenské punk-rockové scény se ocitá pod neutuchající palbou všemožných kritiků, kteří snad, co se originality a invence našich skupin týče, mají pravdu, přesto se tu však pokaždé objeví něaké to dílo, které stojí za pozornost. Posledním takovým počinem, jenž mě překvapil a možná dokonce nadchnul je šestistopá nahrávka Mapa Času z dílny slovenských Podfuck. Správně nakřáplé zpěvy, řízné melodie, po instrumentální stránce velmi dobře odvedená práce a především osobitost, která u tuzemských kapel není úplným pravidlem, jsou jednoznačné důvody pro její poslech. Když si k tomu přičtete fakt, že všechny písně jsou volně ke stažení na myspace kapely, tak není co řešit.

Biology – Making Moves
A už se Francis Mark pustí na hudebním poli do čehokoliv, je tu jistota, že výsledek bude stát za to. Dokázal to u bývalých From Autumn To Ashes i na současné štaci s Warship, nejblíže mému srdci se však přiblížil jeho starší projekt Biology. Zoufalstvím čišící markův hlas, který je naprosto originální a nenapodobitelný, se tu kloubí s poklidnými a jímavými melodiemi. Zvláštní melancholická atmosféra nemá, dle mého názoru, na hudebním poli konkurenci, a tak se „Making Moves“ hodí vždy, když máte náladu si trochu porozjímat nad životem. Deska z roku 2005 se poněkud hůř shání, ale za tu námahu určitě stojí a jen tak se neoposlouchá.

Verse – Aggression
Vánoční svátky máme zažité jako období klidu a míru, stejně tak se však vždy musíme potýkat se spoustou úklidových povinností. Právě to je vhodná chvíle pro nejnovější počin hard-coreových Verse. Jejich přímočaré hudební podání s podporou pořádně našláplého zpěvu vám pomůžou zamést s jakýmkoliv nepořádkem během momentu. Tucet úderných songů vás nenechá oddechnout, dokud nemáte hotovo nebo se nedotočí přehrávač – a v tom případě následuje jedině tlačítko replay. Je obdivuhodné, kolik energie se dá vměstnat do pár desítek minut audio záznamu. Jestli tedy toužíté po hudbě, která jde přímo na věc a zároveň má daleko do bezduchého rachotu, budou Verse tím pravým, co okoření vᚠden.

Vitas

Green Day – Dookie
První album kalifornské partičky Green Day vydané u major labelu mi navždy změnilo vnímání hudebního světa. Když spolužák na školním výletě v roce 1998 vytáhl z batohu kazetu s podivným obalem, kterou vzal staršímu bratrovi a zmáčkl Play, začal jsem poslouchat punkrock. Písničky jako Welcome To Paradise, Basket Case nebo She byly a jsou pecky, které otřásly hudební historií. Je to dokonalé album, které např. společně se Smash od The Offspring musí patřit do sbírky každého posluchače moderního punkrocku.

Anberlin – Cities
Ohromná deska, do které jsem se zamiloval hned na první poslech a od té doby jsem ji ještě nikdy nesmazal ze svého přehrávače. Melodie a zpěvy mě ani při stém poslechu nepřestali bavit. Je těžké říct, který song je z Cities nejlepší, všechny tvoří jeden vynikající celek. Vyzdvihnout ale musím zpěv Stephena Christiana, který dává skupině Anberlin jasný rukopis a na albu Cities podle mě dosáhl svého vrcholu. New Surrender,zatím poslední deska floridských rockerů už mě tak nenadchla.

Billy Talent – 666
Živák kanadských punkrockerů je pro mě výběr toho nejlepšího ze dvou studiových nahrávek, navíc v báječném koncertním provedení. Na Billy Talent jsem náhodou narazil před pár lety, od té doby se stihli proslavit i za hranicemi domovské země a zahrát si na největších festivalech. Jedinečné spojení uřvaného zpěvu Benjamina Kowalewicze a místy skoro virtuosní kytary Iana D’Sa (ten s tím bláznivým účesem) je základním kamenem kapely a zároveň předpokladem toho, že si je s nikým rozhodně nespletete. Po pražském koncertě jsem měl možnost s nimi chvíli mluvit a bylo příjemné zjistit, že Billy Talent jsou obyčejní kluci, protože si svůj úspěch museli dlouho „vyhrávat“. Těším se na nové album!