Co poslouchá… iPUNK.cz (1)

Je to více než dva a půl roku, kdy jsme vám poprvé naservírovali rubriku „Co poslouchá“. A právě nyní se její osud definitvně naplnil. Ale nevěšte hlavu, ještě než dáme poslední vale, nabídneme Vám menší specialitku, po nichž někteří z Vás volali již od začátku – krátkou sérii, ve které se vám svěříme my, tedy ti, kdož můžeme za iPUNK.cz. Tak tedy…

Floček

Fall Out Boy – Folie a Deux
Každá nová deska Fall Out Boy mě i přesto, že mi jejich styl úplně nesedí, alespoň ze začátku skvěle pobaví a pokaždé si na ní najdu dva nebo tři vlastní hity. Nejinak tomu je i u posledního alba chicagské čtveřice, které je pro mě po minulém nemastném neslaném „Infinity On High“ zpestřením mrazivých svátečních dnů. Hodně elektroniky, popu a zajímavých napadů poskládaných místy zvláštním způsobem do sebe přináší do pomalu upadajícího pop-punku čerstvý vítr a mě po prvotním údivu zatím baví. Ale za pár dní se uvidí, jak dlouho ještě bude.

Foo Fighters – Live At Wembley Stadium
Moje slabost pro dobré živáky dostala v polovině listopadu další ránu, a to když jsem si poprvé poslechl dvouhodinový záznam z vystoupení Foo Fighters v Londýně ze začátku léta. A si říká kdo chce, co chce, tihle pánové to prostě umí a s naprostým přehledem pobaví i 86 tisíc diváků. Dívat se a hlavně poslouchat, jak se fotbalový stánek ve Wembley otřásá pod náporem obrovského pódia a kytarových drivů největších hitů Foos je paráda a mám pocit, že tenhle zážitek u mě ještě dlouho žádná jiná show nepřekoná. Dobrý rockový koncert bez žádných zbytečných doprovodných loutkových panáků, kde svůj prostor dostává i nadšené publikum je i dnes jednoznačně to nejlepší, co může být.

Set Your Goals – Mutiny!
Obvykle mám už raději kapely, které nabídnou trochu více než jen dvě kytary a zběsilé bicí, ale výjimka potvrzuje pravidlo a tou výjimkou jsou právě Set Your Goals. „Mutiny!“ je od začátku do konce skvělá jízda. Od úvodní akustické vybrnkávačky až po závěrečný zpěvný duet je tahle deska doslova nabitá energií a pokaždé, když je třeba rozproudit adrenalin, poslouží mi výborně. Ani po desítkách poslechnutí nemůžu říct, že by mě z ní nebavila jediná písnička a u mě v přehrávačí má hned vedle kapel jako Blink-182, Bloc Party nebo Brand New rezervaci čestného místa.

Hanses

Fugazi – End Hits
Pakliže máte rádi kapely, které nehledí napravo nalevo a s každým novým albem prozkoumávají další a další neprobádaná zákoutí, budete hudbu Fugazi milovat. Deset let stará deska momentálně nečinných newyorských experimentátorů mě ani po dlouhé době nepřestává udivovat. Instrumentálně precizní a nápadité skladby do sebe přesně zapadají a tvoří velmi různorodý, přesto však semknutý celek, oplývající zvláštní intimní atmosférou. Kompozičně složité písně často naprosto nepředvídatelně kombinují silné melodické pasáže s roztodivnými nápady, někdy až tak razantně, že by vám to mohlo u každé jiné kapely vadit. Fugazi to ale prochází, zejména díky mimořádné porci talentu a jakémusi „poctivému“ přístupu k hudbě, který by se dal nejen z této jejich desky doslova ždímat.

Radiohead – Hail to the Thief
Nikdy jsem nepochopil, proč má parta kolem Thoma Yorkea tak ohromný mediální úspěch. Jejich komplikované pojetí alternativního rocku plné netradičních postupů a silných vlivů elektroniky v kombinaci s absencí většího množství hitů sedí spíše na kapelu, vystupující po začouzených klubech u vysokoškolských kolejí. Tihle však vyprodávají ty největší haly po celém světě a nevypadá, že by tomu v budoucnu mělo být jinak. Tak či tak, žádné kompromisy v jejich hudbě nehledejte. „Hail to the Thief“ je vystřízlivěním z elektronických experimentů na albech předchozích, a přestože bylo kritiky přijato poněkud rozpačitějí než jeho předchůdci, jako celek dosahuje opět té nejvyšší kvality. Ze spojení hudebního génia Jonny Greenwooda a ukňouraného hlasového projevu Yorkea je opět cítit zvláštní souznění, ale především naprostá preciznost a obrovská zkušenost, tentokrát však zasazená do umírněnějšího, více písničkového disku, který má stálé místo v mém přehrávači zaručeno.

The Strokes – Room on Fire
Pro „Room on Fire“ mám slabost od té doby, co jsem při jejím poslechu úplně náhodou před několika lety zdobil stromeček. Jak se mi tenkrát dostala do přehrávače ani netuším, ale kdykoliv ji od té doby slyším, okamžitě mě hodí do pohody a nejinak je tomu samozřejmě o Vánocích. Možná není z nejoriginálnějších, má i pár pěkně slabých míst, klidnou a bezstarostnou atmosféru ale zvládne svým ležérním projevem a alespoň pro mě autentickým retro nádechem navodit beze zbytku.