Brand New nechtějí být slavní
Když někdo slavný řekne, že vůbec slavným být nechce, často to bývá jen falená skromnost. Jesse Lacey o sobě tvrdí totéž. Je to jen póza?
Jen den poté, co se Brand New vrátili z celostátního turné, zahrál Lacey v Looney Tunes, obchodu s deskami v jeho rodném městě ve West Babylon v New Yorku. Po odehrání velmi silného, avšak krátkého setu strávil tři hodiny rozdáváním autogramů, objímáním a udělováním moudrostí skoro sedmi stům teenagerů, kteří mu přišli vzdát hold. Lacey se po celou tu dobu tvářil velmi vesele a ke všem byl přívětivý, ale sotva akce skončila, zdál se být tím vším vcelku popletený.
Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem byl vážně zabranej do setkání s někým, říká Lacey, zatímco si unaveně sedá v občerstvení. Myslím, že jsem jednou potkal Darryla Strawberryho (baseballový hráč), ale to bude tak vše. Ty děcka dnes byly všechny fakt hodně zdvořilý a ohleduplný, ale smysl toho, proč chtěly můj podpis, mi uniká. Lacey si objednává limonádu. Mám na mysli to, že kdyby všechna ta sláva, cestování a prodeje desek zítra zmizely, nikdo z nás by nebyl natvanej. Večer bych se vracel domů a stejně bych dělal na muzice každou noc. Můj táta je zdravotní bratr a to, co on dělá každej den, je fakt důležitý. Dělá rozhodnutí, který můou ovlivnit to, jestli někdo umře nebo zůstane naživu. A já nedělám v podstatě nic, jen si vymýlím hudbu. Mám sedm sourozenců, kteří se dost tvrdě snaží dokončit školy, a já jen proplouvám kolem a dělám to, co bych dělal stejně. Na světě je strašně moc věcí, který bych mohl dělat. Třeba bych se mohl vrátit do školy, stát se učitelem a přes léto cestovat.
To byl taky Laceyho plán. Právě studoval na univerzitě, když začal v suterénu hrát s bubeníkem Brianem Lanem. Nakonec se k nim přidali basák Garret Tierney a kytarista Vincent Accardi, kterému tehdy bylo teprve 17. V říjnu 2001 vydali svou první desku Your Favorite Weapon. Navzdory téměř žádnému zájmu kritiků nebo hraní jejich písní v rádiích se jí však prodalo půl miliónu kopií. Deja Entendu následovalo v roce 2003. Deník New York Times jej zvolil jako jedno z deseti nejlepších alb roku. A pak najednou… ticho.
Nemůu říct jen jeden důvod, proč nám dělání nové desky The Devil And God Are Raging Inside Me zabralo tři roky. Hodně lidí, kteří nás mají rádi, měli za to, že máme nějakej plán, ale to nebyl náš případ. Hodně času z toho zpodění bylo způsobeno tím, že jsme se zase snažili stát lidma. Když se pořád pohybujete z místa, úplně jinak se začnete vázat na ostatní lidi, daleko méně a povrchněji. S tím se nakonec musíte vyrovnat.
Lacey však tuto povrchnost neakceptuje, což vedlo až k tomu, že skoro přestal dávat rozhovory. Vdycky odmítá odpovídat na povrchní otázky fanoušků.
Mám fandy, kteří ke mně přijdou a řeknou mi: Čekal jsem šest let abych se s tebou konečně setkal a musím se tě na něco zeptat…Jaká je tvoje oblíbená barva? směje se vyčerpaně Lacey. Koho může zajímat, jaká je moje oblíbená barva? Radi bych s něma normálně mluvil. Taky jsem získal dojem, že hodně lidí má k mým textům daleko osobnější vztah než já sám. Vypadají docela zklamaně, když ze songu cítí něco absolutně jinýho než já. Je pak těžký je zklamat. Taky se mě často ptají, jak píšu songy, a já jim často říkám, že většina jich prostě vznikne, když sedím u televize s kytarou a vymýlím příběhy. To je něco, co většina z nich nečeká.
Lacey dopíjí zbytek limonády a opírá se o stůl. Mám jeden skvělej příběh, kterej tohle všechno demonstruje. Na našem posledním turné jsme seděli v autobusu a dívali se na televizi a nějakej fanda přiel dovnitř. Když viděl co děláme, zatvářil se znechuceně, protože jsme prostě seděli a sledovali baseball. Myslel si, že budeme sedět, řezat se něčím a brečet a my místo toho pili pivo a bavili se. Tak přesně tohle je ten vztah, kterej máme s některýma fanouškama. Oni si vytvořili nějakej obraz ve svý hlavě a pak, když zjistí, že takoví vůbec nejsme, začnou nás nenávidět. Je to hodně nepříjemný.“
Navzdory tomuhle všemu ale zůstává Lacey oddaný svým fanouškům, rozhodně dnes nestrávil tři hodiny krábáním svého jména na jejich CD jen tak. Nechystá se začít s nějakými hvězdnými manýry. Jak vůbec vypadá jeho život na turné? Jít na pódium a hrát je pro mě nejdůležitější událost dne. Po koncertě mluvíme s fanouškama… Vůbec se to celý nezdá jako nějakej druh práce. Většina lidí přesně o tomhle sní, ale my se svým způsobem stydíme za to, že vlastně nic neděláme.