Blink-182 – California (makrorecenze)

Rok 2016 můžeme označit za návrat pop-punku na scénu. Své desky chystají v podstatě všichni velikáni svého oboru a to je nejlepší příležitost k tomu, abychom opět na chvíli vdechli život iPunku. Jednoduše nemůžeme jen tak pominout převelice očekávanou desku klasiků Blink-182, díky který jste právě teď tady a čtete tyhle řádky. Jak se nám tedy jejich novinka „California“ líbí?

Floček – 7/10

V době největší slávy dokázali Blink-182 vydat 3 desky během 4 let. Následujících 13 let přineslo alba sotva 2. Je rok 2016 a po všemožných přešlapech, pomluvách a změnách jsou tady po dalších pěti letech noví Blink-182, tentokrát s Mattem Skibbou. Společně s novým členem přichází i novinka „California“. Jaká je?

Zvláštní, jiná, dlouhá, ale přitom stejná a krátká. V prvé řadě je potřeba uznat, že i přesto, že DeLonge nebude nikdy plně nahraditelný (v dobrém i ve zlém), je Matt Skibba v momentálním rozpoložení kapely přínos a jeho spojení s Hoppusem je zajímavá partie. „California“ má totiž pořád ten správný „blink“ feeling, ale zároveň je v ní nový prvek, který vrátil hudbu Blink-182 zpátky na zem a s lehkostí několika akordů bez zbytečných serepetiček dodal albu určitou dávku nostalgie. Střídání zpěvů, jednoduchost, na na na popěvky, řízné kytary, tak trochu povědomé melodie a další prvky dávají vzpomenout na staré dobré Blink, kdy věci uvnitř kapely ještě dávaly smysl.

Je to trochu paradox, že právě Skibba dává vzpomenout na DeLongova raná léta, ale „California“ nabízí tak nějak vše, na co jsme byli u Blink zvyklí od rychlých a vtipných vypalovaček až po vychytanější a dospělejší písničky nebo pomalejší veselo/smutné ploužáky. Možná toho vlastně nabízí až moc, protože jestli mi na desce něco vadí, pak to je několik úplně zbytečných písniček především zkraje druhé půlky, které jen zvyšují čísla tracklistu. Jakoby si kapela nemohla vybrat kolik průměrných písniček na desku ještě dát…a dala je tam všechny. Naštěstí je to ale jen chvilková záležitost a v celkovém pojetí přebíjí průměrnost kvalita.

„California“ je dobrá deska a je skvělým soundtrackem letošního léta. Osobně změnu vítám a i přesto, že Blink-182 už nejsou, co bývali (ale to už nejsou 10 let), řadím už teď v oblíbenosti alb letošní novinku daleko před úlety typu „Neighborhoods“ nebo psí EP. Našel jsem si na desce své a Blink-182 mě zase baví. A tak to má být.

Petr Janoch – 8/10

Můžou být ještě pop-punkoví Blink-182 v roce 2016 dostatečně pop-punkoví? Jo. California je pop-punková deska, která má co nabídnout. Možná víc, než cokoliv jiného z jejich tvorby za poslední dekádu. Můžete a budete stále dokola řešit, jestli DeLonge měl nebo neměl být odejit, pozoruhodné ovšem je, že zásadní změna stylu nebo zvuku se nekoná. Naopak, spousta prvků, které byly přisuzovány DeLongovi, najdete na Californii také.

Největší bolístkou hitových Blink-182 v jejich tvorbě od návratu na scénu je totální absence jakéhokoliv hitu. A ani na Californii ho nenajdete. Songy mají od všeho trochu, tu a tam drajv, šťávu, melodii, vtip. Celkově je deska velmi komplexní a pěkně složená (a první půlka je zase lepší než druhá), ale ani v jednom songu to nezapadlo do sebe tak, aby z toho byl velký hit, který by kapele vrátil lesk.

Blink-182 mám rád. Jsem úplně někde jinde než před dvaceti roky a kapela taky. A je to dobře. Stárneme společně, hrany se obrušují a cesty klikatí. Ale pořád kráčíme sobě na dohled a já jsem rád, že jsme došli k dalšímu majáku, kde si můžeme společně odpočinout a poklábosit. Vítej, Californie!

Vašek Janeček – 9/10

Řeknu to hned na začátku, nové album Blink-182 je skvělé. Je asi 100krát lepší, než jsem vůbec čekal. Spojení Blink-182 s Mattem Skibbou a hlavně producentem Johnem Feldmannem opravdu zafungovalo. Když hned v první písni Cynical slyším typicky feldmannovské backvokály, jsem na vrcholu blaha. Ano, někdo může namítat, že album skoro vypadá, jako by Blink-182 hráli písně od Goldfinger, ale já byl vždy velký fanoušek Goldfinger a takhle mi to vyhovuje.

Po odchodu Toma DeLonga jsem měl trochu strach, jak budou nové písně znít. Samozřejmě mi bylo jasné, že budou víc melodické a méně “ufounské“, ale jak moc se zapojí Matt, to už byla jiná otázka. Většina zpěvů leží na Markových bedrech, což osobně beru jako správnou volbu. Já chci slyšet Blink-182, ne +44 nebo novou kapelu. Stejně tak jsem rád, že i kytary zní tak jak bych od Blink-182 čekal. Vlastní kapitolou jsou bubny. Travis dokázal, že i současný pop-punk může rytmicky bavit. A to i při použití největšího současného moru pop-punkových kapel “sypačky“. Přitom jí stačí posunout z refrénu do sloky…

Na albu najdeme 16 písní. Je to poměrně dost a některé by se daly zařadit do kategorie výplňových. Ale i přes to tyhle výplňovky nedostanete z hlavy. Už ani nepočítám, jak často mi v hlavě zní “Dej don kééér ebau jůů“. A i když je možná na takový závěr poměrně brzy, díky tomu všemu by album mohlo znamenat to samé, co pro nás nyní znamenají Enema of the State a TOYPAJ. A to není málo.

dwf – 7/10

Blink-182 jsou konečně zpět, nese se poslední týdny internetem, v souvislosti s jejich novým albem California. Zní to zvláštně, vzhledem k tomu, že oproti návratu v roce 2009 je ten pomyslný letošní bez účasti Toma Delonga. První poslech byl tedy s napětím, jak se kapela, doplněná Mattem Skibou, vypořádá s odchodem výrazného člena. A první poslech byl také zklamáním.

A důvodem nebyl Matt Skiba, ten naopak od prvních tónů a zpěvů dokazuje, že je velmi dobrou volbou a na rozdíl od Delonga se nepokouší dvacetkrát recyklovat jeden a ten stejný riff. Jenže když California dohrála, nezůstalo z té desky ve mně téměř nic, až na pár světlých momentů v podobě Cynical, She’s Out Of Her Mind, Built This Pool, Rabbit Hole, Brohemian Rhapsody a The Only Thing That Matters, která mi refrénem příjemně evokuje Idiots Are Taking Over od NoFX. Vadil mi místy až moc pop-rockový zvuk, fakt, že John Feldman producentsky tlačil na pilu více, pravděpodobně vlivem snahy být až příliš radio-friendly, než by v případě Blink-182 bylo potřeba. Chyběl mi nějaký zásadní moment.

Jenže s přibývajícími poslechy se California pomalu dostává pod kůži a dává pochopit, co se trojice čtyřicátníků snaží sdělit. Není to o revoluci žánru jakou přinesli v roce 1999 vydáním Enema Of The State. Album od začátku do konce pohání pozitivní feeling a i přes nadstandardní počet skladeb jako celek výborně funguje. California je jako starý dobrý kamarád, kterého sice nevídáte tak často, ale když už, jedná se o příjemně strávený čas. Nyní mám po posledním tónu stejný pocit, jaký jsem měl v kině u závěrečných titulků American Pie: Reunion. A ten pocit byl, i přes všechny nedokonalosti, prostě dobrý.