Blink-182 baví Severní Ameriku jako zamlada

Díky zrušenému koncertu v Portlandu se Toronto stalo asi snad jenom s Irvinem a Las Vegas jedním ze šastných měst, kde budou Blink-182 v rámci svého turné znovuzrozeni hned dvakrát. Tuto sobotu odstartoval v Molsonově amfiteátru pokus první a iPUNK.cz se ho zúčastnil, aby vám mohl přinést exkluzivní reportáž.

Spolu s blink-182 podle lístku měli vystoupit ještě chicagští Fall Out Boy, kteří své pop-punkové tatínky doprovází jako pejsci na vodítku, ovšem nakonec se koncert dvou velkých kapel zvrtl na jeden malý festival. I když se mělo začínat o půl sedmé, už deset minut předem to byla růžky vystrkující kapela Chester French, která celou přehlídku odstartovala svým drzým indie. I když většina lidí tyto mladíky sotva znala, jejich nasazení a chytlavé refrény si rychle našly v ještě poloprázdném hledišti mnoho fanoušků, kteří si je přinejmenším vyfotili. Na to, že se představili pouhými šesti písničkami, zanechali jistě dojem a až příště do Toronta dorazí, určitě si spolu s publikem už i zazpívají.

Pro mě naprosto nečekaným překvapením byla ovšem další parta, co sehrála roli jakéhosi druhého aperitivu s tím rozdílem, že tentokrát všichni Toronané jásali, už jenom když hoši oznámili název písničky. Evropským fanouškům tohle jméno možná nic neřekne (i když tenhle kontinent už si taky projeli), ale v Severní Americe a obzvláště tady v této metropoli jsou illScarlett z Mississaugy (město odsud asi 20 minut na západ) hlavně díky Warped Tour obrovským hitem. Jejich pop-punk s příchutí alternativy a exotičnem od ska a reggae byl na rozehřátí místního osazenstva výbornou volbou.

Dál už se ale pokračovalo ve velkém a nepřišel nikdo jiný než avizovaní Fall Out Boy. Ti se ovšem zdaleka nedočkali takové spolupráce, na jakou jsou zvyklí, protože 95 triček ze 100 provokativně křičelo, že tohle je koncert blink. Ve svém zkráceném setu, který trval asi hodinu, proto vsadili na své největší hity a vůbec se nebáli šáhnout ani do „Hrobu“, přičemž nejvíce těžili ze dva roky starého „Infinity on High“, zatímco písničky z poslední desky hráli opravdu jenom z nutnosti. Všichni víme, že singly Fall Out Boy mají co nabídnout, takže prostory pod pódiem, tisícovky sedaček i zadní lány trávy byly koncem setu narvány k prasknutí. Miláček publika Pete Wentz ještě prohodil k Torontu pár slov, rozblikal naposledy svou basu a pak zase s kapucí na hlavě odešel.

Přestože Radiáčci hráli, co to dalo, zbyla po nich jen atmosféra fádního rockového koncertu. Na vině byli technici, kteří si všechna svá esa se světly a kamerami nechávali na hlavní chod, lidi, co volali po blink, i napjatý časový rozvrh, který Fall Out Boy škrtil jako svěrací kazajka.

Po deváté večerní, kdy už byla dostatečná tma a všechno dokonale připraveno, padla opona za vražedných tónů Dumpweed. Mark, Tom i Travis se do toho pustili tak zostra, že energie, která z nich sálala projela celým tisícovým amfiteátrem jako elektrický proud. Lidi nepřestávali křičet, světla pulzovat a to hlavní … blink-182 hrát.

Člověk by ani neřekl, že si kdy dali nějakou přestávku. Všechno bylo jako při starém – dokonce i DeLonge měl zase normální vlasy jako před lety. Jenom to jeviště vypadalo trošku jinak. Za zády mají tentokrát vesmírnou stěnu se šesti okýnky, kde se promítá, co zrovna berou kamery nebo různé animace, dost často s oživeným blink králíkem v hlavní roli. Hmotný micák pak sedí na Hoppusově aparatuře, která byla dnes ořezaná na pouhé dva reproboxy, stejně jako ta DeLongova. Zbytek pódia už museli hoši vyplnit sami, ale sami víte, že s tímhle problémy nemají. Ke všemu jim ještě pomáhala světelná show, kterou si kapela tolik pochvaluje a která je místy skutečně vychytaná a ohromující.

Setlist byl soustředěný na poslední desku, ovšem jelikož je tohle turné oslavující jejich návrat, největší singly nemohly logicky chybět, a že jich blink mají… Je proto překvapením, že neopomenuli ani léta ignorované Not Now (ta zní mimochodem na živo fantasticky) nebo Always.

Zatímco já jsem si nejvíce užíval brutální nástup Stockholm Syndrome, stejně jako v Česku i tady vede odrhovačka All the Small Things. To se pustil do zpěvu celý stadion, i když možná za to mohl trochu i DeLonge, který diváky vyburcoval tím, že se Toronto chystal porovnat s Montrealem, což je anglicky mluvícími Kanaďany tolik nenáviděný Quebec.

Obecně se Tom vůbec nebál střílet jedním přiblblým vtípkem za druhým, až už to chudáka Hoppuse ani nebavilo. Lidi ovšem při každém sprostém slově malém vyletěli z kůže, tak řeknětě, co má potom dělat.

To pravé peklo ovšem přišlo na samém závěru, kdy si fanoušci museli křičet o přídavek dobrých pět minut. Nebylo to tím, že by se blink nechtělo, to jenom museli přivázat hazardéra Barkera za bubny. Když pak padla opona a on se vznášel ve vzduchu, lidé si mohli vykřičet hlasivky. Jeho sólo navíc bylo opravdu úžasné, i když žánrově moc nezapadalo. Na to tady byly ale závěrečné Carousel a Dammit, které zároveň naladily publikum na další koncert zase za dva týdny.

Blink-182 mají tolik hitů, že jediné, čím vás můžou zklamat, je výběrem písní. Úplně například odpadly tzv. sranda-songy, kterými se stali známými široko-daleko, ale taky už mají svoje roky a někdy si říkáte, že by klidně mohli nechat už i těch perverzností, co ze sebe pořád sypou. Jinak ale umí udělat show, která se jistě zapíše mezi ty nejlepší, co jsem kdy měl tu příležitost vidět. Možná působí amatérsky, ale to je jenom součást jejich image, ve skutečnosti jsou to sehraní profesionálové s o nic menšími machry za oponou, kteří tomu dokážou pomocí techniky přidat i onu proslulou korunku na hlavu.

Pokud si svou šou hodlají syslit jenom pro rodný kontinent, musím bohužel říct, že Evropa má hodně čeho litovat.