Avril Lavigne – Goodbye Lullaby
S Lavigne to máte těžké - ať se připravujete sebesvědomitěji, s každou novou desku vás stejně nějak zaskočí. Mluvit o debutu „Let Go“ (2002), který se naprosto bez varování stal kultem, je asi zbytečné, o dva roky později ovšem Kanaďanka přišla s „Under My Skin“, jež svou propracovaností a dospělostí nastínilo náramně slibnou budoucnost, no a konečně tentokrát – po tříleté odmlce - tu byl úlet v podobě „The Best Damn Thing“, o níž, abych byl upřímný, dodnes nevím, co si mám myslet.
Napočtvrté Lavigne přichází do puntíku s tím, co avizovala už dlouho dopředu - stejně tomu ale neuvěříte, dokud si to sami neposlechnete. Jakoukoliv přirozenou návaznost na poslední vývoj interpretky nečekejte - Avril je živočich silně spontánní, přestože ti z vás, kteří prozatím slyšeli jenom první singl What the Hell, by mohli zcela logicky argumentovat přímým odkazem na „The Best Damn Thing“. No, ono je tomu tak, že tahle písnička se na “Goodbye Lullaby“ nějak nemá s kým poplácat po zádech - tohle album se totiž vzhlíží výhradně v ranější tvorbě.
Přece bych ale úplně neřekl, že “Lullaby“ by se měla zařadit někam mezi první a druhou studiovku - ono jakýmsi pohnutým myšlením přijdete na to, že tato nahrávka víceméně sumarizuje, co bylo. O narážce na “The Best Damn Thing“ už řeč šla, celé album však začíná a končí písničkami (Black Star, Goodbye i potažmo bonus Alice), které jedou přesně podle zásad a atmosfér z „Under My Skin“. Zbytek alba pak vyplňují skladby stylem plně poplatným “Let Go“.
Z obecného pohledu se Lavigne vrátila k unikátnímu smyslu pro melancholickou melodii, díky kterému se kdysi z 16leté holky stala profesionální spisovatelka a performerka. To vše zdůrazňuje příklonem k syrovému indie písničkářskému pojetí od akustiky a piána, což tuto její devizu, jež je na poli masově populární hudby současnosti zcela nedostatkovým zbožím, nechá plně vyplynout.
Oproti spratkovskému “The Best Damn Thing“ je to velice vítaná změna, která na jednu stranu Lavigne pravděpodobně připraví o spoustu fanoušků z tohoto období, na druhou však znova vrátí do hry ty, kteří ji milovali v dobách, kdy ještě nechodila s růžovým proužkem na hlavě. Přesto mám ale obavy, že ani tento tábor nedokáže plně uspokojit, a to především proto, že “Lullaby“ není tolik vyzrálá jako Under My Skin, která nadále zůstává v její diskografii kvalitativně nepřekonanou.
Vedle těch obecných stylistických záležitostí, co nemají ambice hnát se nikam dopředu, se na desce při bližším ohledání objevují i prvky, které jsou cítit po svěžím vánku. Ten jde často přímo od moře, kdy např. v páru skladeb vedle I Love You se v rámci jemných aranží objeví prostřednictvím ukulele romantické barvy Havaje. Celá produkční složka je tentokrát sestavena vůbec zvláštně. Jsou tu písničky, které si udělala Lavigne od prvního k poslednímu, a to jsou většinou ty s naprosto minimalistickou kompozicí okolo akustických nástrojů. Nějaké se vydaly zlatou střední cestou (hřeby celé nahrávky), které vzešly z velice intimní spolupráce s exmanželem Deryckem Whibleym, dlouholetým kamarádem Evanem Taubenfeldem a potažmo dvorním producentem Lavigne, Butchem Walkerem, což jsou skladby plně respektující základní obnažené motivy často rozšířené jenom o klíčové detaily, vyzdvihující charakter celé písně jako tomu je u jemné kytarové linky v pozadí Everybody Hurts. No a konečně je zde i pár rádiově směřovaných a technicky nejvíce zdeformovaných tracků z pod rukou Maxe Martina a Karla Shellbacka, od kterých se ani nic umělečtějšího než šestnáct po sobě se válejících vokálních linek čekat nedalo.
Jak už si řada lidí všimla na minulém turné, pěvecký projev Avril Lavigne se opět o stupínek zvýšil, což si sama interpretka dobře uvědomuje a rozhodla se to nyní také v plné kráse prodat. Možná jí zlákal i fakt, že “Lullaby“ svým zařazením vážnější a osobnější desky k tomu přímo vybízí, v souvislosti s tím se ovšem dostáváme k diskutovanému konfliktu, kdy jí vydavatelství album z těchto důvodů nechtělo vydat. Při poslechu brzo pochopíte, že tahle deska hitparády zboří jenom těžko, o to dýl ale vydrží v našich osobních přehrávačích - opět stejně jako první dvě, tohle album je typická srdcovka.
Když jsem ale mluvil o producentech Shellbackovi a Martinovi, rozpomněl jsem se i na stinné stránky nahrávky. Musím přiznat, že mě místy až zaráží dětinskost a říkankovitost některých textů, a to teď neútočím na Darlin, u které, jakožto písničky, kterou Av napsala v 15, by se to dalo pochopit. Mrzí mě i to, že skladby nepodléhají po dobu své stopáže vnitřnímu vývoji, což ovšem Lavigne nikdy nepraktikovala a hned tak asi ani praktikovat nebude. Věřím, že kdyby Deryck měl víc času, byl by ji to býval i naučil, ale tak co u ž.
Nicméně na „Lullaby“ klady v čele se sympatickým návratem k písničkářskému stylu silně převaují. Protože je však z Lavignina portfolia jasné, že to umí i líp a že si nesáhla na dno svých možností, musím s celkovým hodnocením myslet na rezervu. Avril Lavigne má talent psát dobrou a charakterní hudbu plnou melodií, které v člověku zůstanou léta - zkuste to, „Goodbye Lullaby“ je jich plná.
Avril Lavigne – Goodbye Lullaby
Hodnocení: 8/10
Vyšlo: 3. března
Vydavatelství: RCA Records
Tracklist:
01. Black Star
02. What the Hell
03. Push
04. Wish You Were Here
05. Smile
06. Stop Standing There
07. I Love You
08. Everybody Hurts
09. Not Enough
10. 4 Real
11. Darlin
12. Remember When
13. Goodbye
14. Alice (skrytá skladba)