Anti-Flag jsou sabotéry v ďábelském impériu

Političtí punk-rockeři Anti-Flag letos na jaře upoutali novou deskou „The Bright Lights of America“, kterou na nedávném vystoupení s Billy Talent představili i natěšenému českému publiku. Nemohli jsme pohrdnout možností popovídat si s bubeníkem kapely Patem Theticem, jenž nám ochotně odpovídal na otázky směřující k novinkovému albu, hudební scéně, vydavatelství, které skupina vlastní, a dalším věcem:

Hodně se věnujete dění na americké politické scéně, ale jak jste na tom se zbytkem světa? Věděl bys třeba něco o politickém dění v České republice?
Ne! Vím, že Česká republika nesnáší komunismus, což je docela vtipný, protože jsem velkým fandou komunismu. Ne toho, jaký jste měli v České republice, ale toho s velkým K. Připadá mi to vtipný, protože jsem tady viděl plakáty k muzeu komunismu a jsou na něm ruský panenky a mají v obličeji hodně naštvaný výraz. Jinak však musím říct, že nejsem informovaný o politice v České republice.

Vaše texty míří na politickou scénu a zahraniční politiku Spojených států. Myslíš si, že jsou nějak relevantní pro lidi v jiných státech?
Myslím, že ano! Texty, o nichž zpíváme jsou zaměřeny na Spojené státy, protože to je prostředí, ve kterém vyrůstáme, ale základním poselstvím skupiny je postavit se moci a každá kultura má někoho, kdo se snaží nahromadit moc pro svůj vlastní užitek. Ve Spojených státech je to George W. Bush a v Nigérii Mugabe, který si zase udržel moc a zastavil demokratické volby, takže každá kultura má jednoho z těchto lidí. Myslím si, že když si poslechnete texty Anti-Flag, tak ta idea bude universální a nebude mít význam, o kom a o které vládě zrovna mluvíte. Máme Medveděva v Rusku a Sarkozyho ve Francii, kteří se snaží nahromadit moc sami pro sebe a je na obyvatelstvu a chudších třídních vrstvách, aby se této síle postavili a zabránili moci v hromadění se a přeměně ve fašismus, protože to moc nakonec udělá.

Vaše skupina vychází z punk-rockové komunity. Myslíš si, že je pořád reprezentována tou soudržností, přátelstvím a podobnými nebo se na ni stejně jako na všem objevují stále silnější projevy komerce a materiálního pojetí života?
Nevěřím v názor, že punk-rock byl kdy nezkaženým celkem, jenž byl imunní proti komerci, ale myslím si, že je zde pořád množství lidí, kteří v každodenním životě bojují proti komerci a spousta z nich je z punk-rockové komunity. Věnuju se hudbě už patnáct, dvacet let a ta muzika a lidé v komunitě, která ji obklopuje, jsou jedni z nejlepších a nejoddanějších sociální a politické změně, jaké jsem v mém životě potkal. Přestože nejsme všichni perfektní, tak si myslím, že lidé v punk-rockové a aktivistické komunitě, která ji obklopuje, jsou plní naděje v něco lepšího. A jestli byl punk-rock v roce 1977 lepší? Nemyslím si, že byl. V každé punk-rockové komunitě jsou dobré dny a ty horší.

Nebojíte se třeba popularity, která se dostává skupinám jako Green Day nebo Blink-182?
Ne, ve skutečnosti si myslím, že v určitých věcech je to pro dobro nás všech. Kapely jako Green Day s sebou berou PETA nebo Rock the Vote, což vystavuje celou novou generaci lidí sociálním a politickým myšlenkám. Spousta mladých lidí nikdy neslyšela o vegetariánství nebo veganství a skupiny jako Green Day poskytují podobným věcem hlas, jenž promlouvá k větším skupinám lidí. Já jsem samozřejmě chtěl jít dál, ale tohle je dobrý první krok.

Co kapely, které se zaměřují ve svých textech především na pocity a emoce? Celá ta nová post-hardcore scéna, která je dnes tak populární s kapelami typu My Chemical Romance nebo Taking Back Sunday. Myslíš si, že má podobnou roli jako ty skupiny zmíněné výš?
Nevím toho o těch skupinách moc, ale snad mají. Tuším, že My Chemical Romance se věnovali nějakým aktivistickým věcem. Vím, že Rise Against se věnují aktivistickým záležitostem. Stejně jako všude jinde jsou zde dobří lidé a ti špatní a já se rád zaměřuju na ty dobré.

Před několika týdny jsem dělal rozhovor s Billy Talent a ptal jsem se jich na to, co říkají na fakt, že někteří fanoušci Anti-Flag se nechtěli smířit s faktem, že hrajete s kapelou, která bývá označována jako emo. Jaký máš na tohle názor ty, co by jsi těmto lidem vzkázal?
Nech mě volit slova opatrně (přemýšlí chvíli). Řekl bych, že Anti-Flag hrají se spoustou různých kapel a bez ohledu na to, s kým hrajeme, se snažíme si vytvořit naše vlastní prostředí a říct věci, o kterých si myslíme, že jsou důležité. Kdyby dnes nehráli Billy Talent, my bychom tu pravděpodobně nebyli. Jeli jsme s nimi celé turné napříč Kanadou. Jsou to skvělí chlapi, jsou hodně sociálně a politicky uvědomělí, takže myslím, že lidi nevidí, o čem ta skupina doopravdy je. Přesto však rozumím. Je zvláštní, když vidím kapely, které miluju, hrát se skupinama, o něž nemám takový zájem. Je to věc, která se vždycky děje v muzice. Jsou lidé, co mají rádi určité kapely a lidé, kteří určité kapely rádi nemají. Bude tu pravděpodobně spousta lidí, kteří se přijdou podívat na Billy Talent a budou se divit: „Proč jsou ti podělaní Anti-Flag na tomhle koncertě?“. Nemůžete vždycky všechny uspokojit. Naším cílem je pracovat s lidmi, v něž věříme a kteří mají dobré myšlenky a dobré poselství a pokud se vám nelíbí, moc mě to neznepokojuje.

S vašim posledním albem jste si hodně pohráli, trochu experimentovali. Co tě víc baví, nahrávání nebo koncertování?
Nesnáším nahrávání, ale taky nenávidím, když jsem na turné moc dlouho. Kdybych mohl odehrát dva, tři týdny koncertů a potom jet na pár týdnů domů a hrát dva, tři týdny koncertů a už nikdy nenahrávat, to by pro mě byl ideální život. Ostatní kluci rádi nahrávají. Justin a #2 (baskytarista Christopher Lee Barker, pozn. red.) milujou nahrávání.

Co bylo hlavním důvodem, proč jste se rozhodli udělat nové album jinak?
Měli jsme osobní krizi v kapele a vyjadřovali jsme různé pocity a myšlenky, které jsme měli a hudba, která z toho vzešla přesně reprezentovala ty myšlenky, pocity, tehdejší dění a vztek, který jsme měli, nebyl tak surový, ale spíš introvertní, takže výsledek byl rozdílný.

Četl jsem, že na posledním albu Justin oproti dřívějšku napsal nejdřív texty a teprve potom dělal hudbu…
To není nezbytně pravda, spousta songů jde ruku v ruce s texty a hudbou. Tohle není jediná nahrávka, kdy to tak udělal. Většinou se to liší skladbu od skladby.

Ty sám se v tvůrčím procesu angažuješ?
Určitě jo. U téhle desky byl ten rozdíl, že texty byly hotový dřív, protože dřív se texty nedělaly dokud neměly být nazpívaný, takže ostatní z nás neměli takovou možnost se k nim vyjádřit a mluvit o nich předtím než byly vlastně nahrány. Na tomto albu probíhalo daleko víc diskuse ohledně textů, protože jsme se vypravili do jiných textových oblastí. Seděli jsme v místnosti, mluvili jsme o nich a myslím si, že je to díky tomu silnější deska. U některých skladeb kluci, kteří je napsali, říkali: „Necítím se dobře, když tohle tvrdím, napsal jsem to jenom teď, protože jsem se tak cítil, ale nemám dobrý pocit, když to mám říkat celému světu.“ Zbytek z nás se pak snažil přijít na to, jak říct tu stejnou věc, aniž by to bylo tak bolestivý pro osobu, která to napsala.

Když si někdo poslechne vaše album, co by mělo být tou hlavní věcí, kterou si z vaší hudby odnese?
Většinou jsou to texty a eseje, které máme na desce. Někdy si myslím, že jsou mnohem důležitější než písně, ale když někdo poslouchá naši desku, chci, aby si uvědomil, že není sám a že jsou tu další lidé, kteří mají podobné pocity, a aby nepropadali skepsi a nevzdávali to. Když poslouchám desky, můžu se ztotožnit s tím, o čem ten borec na desce vypráví, tudíž měl někdy stejný pocity jako já, a tak nejsem jediný, kdo se tak cítí a to mi dodává naději, že může být líp, než je teď.

Jaké jsou vaše další plány jako kapely nyní dva měsíce po vydání desky?
Zbytek roku budeme na turné a potom napíšeme další desku. To je, co děláme. Jezdíme turné, nahráváme album, jedeme turné…

Tak to není nic pro tebe, dlouhé turné a potom nahrávání. To nebudeš mít asi šastný rok…
No, už teď to byl opravdu nešastný rok.

Už máte nějaké plány, k čemu budete natáčet další videoklip?
Mluvili jsme o tom, ale ještě nevíme, co budeme dělat. Nebyli jsme doma dost dlouho na to, abychom udělali video. Po tomhle turné máme asi dva a půl týdne volno, takže možná něco dáme dohromady.

Jak vlastně vybíráte, co bude dalším singlem?
Jsou skladby, které se líbí všem a většinou si všichni čtyři sedneme a řekneme si, že tohle je nejsilnější song a občas musíme bojovat s dalšími lidmi, ale vždycky nakonec vyhrajeme.

Takže vám do toho label nemluví?
Ne, je úžasné, jak moc nás vydavatelství nechává být a po pravdě si myslím, že se nás bojí.

Přesně tohle mi říkali Against Me!, co tedy myslíš tím, že se bojí?
No, dvěma způsoby. Za prvé nás nechtějí urazit, a tak se drží zpátky. Za druhé v hudebním průmyslu, v tom hrůzostrašným světě hudby, teď nikdo neví, co k čertu dělá, a tak nikdo nechce nastavit krk a říct, že tohle je špatný nápad, protože oni sami nemají žádný lepší nápady, takže v tomto smyslu je v současnosti opravdu strašný vydávat desky, ale je to fajn pro kapely, protože vás nikdo neodmítne, protože si říká: „To by mohlo fungovat, protože nic jinýho teď nezabírá.“

Probírali jste to někde s Against Me!?
Ne, vůbec s nima nemluvívám.

Četl jsem, že se Justin stěhuje do Velké Británie. Bude to mít nějaký vliv na činnost Anti-Flag?
Justin se přestěhoval do Londýna, ale je irského původu. Vše co děláme je, že jsme na turné, a když jsme doma, tak se spolu nestýkáme, protože jsme spolu byli poslední měsíc a půl. Jedeme domů a děláme něco jinýho. Potom čtyři, pět dní před dalším odjezdem se sejdeme a zahrajeme nějaký rockový songy.

Někteří z vás měli sólové projekty. Něco dalšího na obzoru?
Ne, protože jsme byli hodně na turné, nestíháme nic dělat. V tuto chvíli nejsou žádný plány. Jsem si jistý, že se to může hodně rychle změnit, ale pravděpodobně se tak nestane do příštího roku. Máme taky nahrávací společnost a neziskovou aktivistickou organizaci, s kterou pracujeme a neměli jsme teď prostě čas dělat něco ani s jedním z toho, protože jsme byli tak často na turné.

Moje další otázka měla směřovat právě k A-F Records. Věnuješ se tomu i ty osobně?
Jo, všichni čtyři. Vlastníme tu společnost, děláme všechna rozhodnutí.

Kde berete motivaci řídit vydavatelství, když se nacházíme v pro ně tak krizovém období?
Skoro nikde vlastně. Vydavatelství to teď mají hodně složitý. Mladí lidé za mnou přichází a říkají, že založí label. Dobrá, to je skvělý nápad, ale je to teď hodně složitá záležitost, ale jako se vším se to otočí a zase bude líp. Věnovat se hudbě je teď hodně složité.

Co tě u toho teda drží?
Co mě u toho drží? Víra v to, že tam venku jsou myšlenky, který nikdo jiný neslyší a já jim můžu pomoct na svět. To je, co by všechna vydavatelství měla, vlastně ne všechna… Samozřejmě tu jsou vydavatelství založená, aby vydělávala peníze, ale na našem labelu máme kapely, s kterými jsme přátelé a říkáme věci, které jiní lidé neříkali. Chceme být schopni ty myšlenky a nápady vypouštět do světa. Zajímavou věcí a problémem hudby je, že muzika, kterou vytvoříte, není nikým cenzurovaná a jde k lidským uším velmi čistá. Problémem však je, jestli seženete někoho, kdo si to poslechne. Je to strom padající v lese. V ten moment přichází vydavatelství, která můžou zajistit, aby k tomu mělo přístup co nejvíc lidí to jen půjde. To mě vzrušuje. Mít možnost vypouštět myšlenky mezi populaci, aby tam mohl být dialog a diskuse, protože čím víc myšlenek máme, tím jsme na tom líp. A už jsou to stupidní nebo skvělý myšlenky. Pokud budeme o různých myšlenkách mluvit, dřív nebo později najdeme ty nejlepší.

Vybíráte si ty kapely sami nebo jak ten proces funguje?
Všichni čtyři si spolu sedneme a když se někomu líbí kapela, tak nám řekne, a si ji poslechneme a my mu povíme, že je to póvl nebo že je to skvělý, a když je to dobrý, tak to vydáme.

Asi už nemá smysl řešit major labely, protože se tě na to musel ptát už každý…
Já budu řešit major labely, protože majory stojí za hovno!

Mě by jen zajímalo, jestli to splnilo vaše očekávání po té stránce, že oslovíte víc lidí?
V tomhle určitě. Je na nás pohlíženo jako na zřetelně větší skupinu, než jsme byli před odchodem k major labelu. Bylo to odlišné od mých očekávání v tom, jak neďábelští jednotliví lidé, kteří tam pracují, jsou. Jsou to vlastně docela fajn lidi, kteří se opravdu zajímali o naši hudbu a o myšlenky, o nichž jsme mluvili, a vzali si je k srdci a opravdu se snažili je vypustit do světa, což je opravdu fajn.

Byl v historii Anti-Flag moment, kdy jsi byl tak hrdý na své členství v kapele, že jsi to chtěl na potkání každému říct? Nějaký opravdu silný moment…
Nikdy to nebylo tak, že bych to chtěl říct světu, ale na poslední desce byl song s názvem The Press Corpse. Americká média jsou vcelku nacionalistická a hodně „do toho USA“ a my jsme měli možnost hrát naše skladby, v kterých jsme říkali, jak mávají vlajkami a vy zbaběle salutujete, na radiových stanicích, které mluvily o tom, jak skvělé jsou Spojené státy, a měly reklamy na pivo a striptýzové bary. To pro mě bylo hodně intenzivní, když jsem si uvědomil, že ta slova vycházela z komerčního rádia, protože je to do určité míry revoluční. Ne že by jsme byli my revoluční, ale ta možnost vypustit něco takového a nechat to ďábelské impérium šířit tyto zprávy na jeho vlnách je docela intenzivní záležitostí a byl jsem na to pyšný.

Takže jste něco jako záškodníci v systému…
Jasně, jsme sabotéři ve stroji. Ničíme věci, alespoň se snažíme, jak nejlíp umíme. Nevím, jestli opravdu věci ničíme, ale tahle malá vítězství jsou poměrně úžasná.

Jaké jsi tedy zaznamenal vítězství?
Máme černocha kandidujícího na prezidenta, takže to je docela ohromná věc pro Spojené státy. Je to poměrně rasistická kultura a přijetím černocha a ženy téměř kandidující na prezidenta je vcelku fajn. Já jsem s tím neměl co do činění, ale věřím, že my všichni v té aktivistické komunitě mluvíme o problémech, mluvíme o rasismu, mluvíme o sexismu a myslím si, že to má vliv na kulturu. Doufám, že má.

Nyní otázky na odlehčení. Teď jsi na turné, ale co je obvykle první věc, kterou uděláš, když se vrátíš domů?
První věcí, co udělám je, že se projedu hodně rychle, což je docela zajímavá věc.

A já si myslel, že ve Spojených státech nikdo rychle nejezdí…
Rychlou jízdou je pro mě asi 45 mil (přibližně 72 km/h, pozn. red.) v hodině, protože nejezdívám opravdu rychle, ale je zvláštní, že když přijedu z turné, tak z nějakého důvodu chci jet rychle, což normálně nedělám. Další věcí, co dělám je, že vyměním rybičkám vodu.

Nejsou tou dobou už rybky mrtvý?
Některý jsou, ale některý jsou pořád naživu. Potom musím koupit nový rybičky. Ohromně si jich užívám, ale je hodně těžký udržet je při životě, když jsem na turné.

Když to tak poslouchám, tak chudáci rybky. Nejspíš poslední otázka. Je to asi 20 let od té chvíle, kdy se objevila první kapela Anti-Flag. Co je nejzásadnějšího ti těch 20 let ve skupině dalo?
Každý den, kdy hrajeme koncert, potkám někoho, kdo mě inspiruje, abych v tom pokračoval dál. Bude to znít trochu blbě a já se omlouvám, ale každý den potkám někoho, kdo přichází na koncert nebo je jedním z členů kapely, který mi řekne něco, o čem jsem předtím nevěděl, nebo něco vzrušujícího, aktivistické nebo politické myšlenky, o kterých přemýšlí nebo na nichž pracují. To mi dává nadějí, že se věci můžou změnit a to je úžasný, protože se bavím se spoustou aktivistů a oni nemají to potěšení být v kapele, takže sedí doma a dřou se s aktivismem, což je tvrdý život, protože vás někdo pořád sráží a lidé vám tvrdí, že to nemůže být lepší a stojí to za hovno, tak jak to je teď. Mám obrovské štěstí mít možnost vidět různá místa po celém světě.

Ještě mě napadla úplně poslední otázka. Kde bys chtěl být za dalších 20 let?
Po smrti!