I Was a Teenage Anarchist, ale už nejsem – definuje frontman Against Me! nově punk

Skoro před dvěma měsíci vyletěla z tábora Against Me! první vlaštovka předznamenávající vydání páté studiové desky „White Crosses“, kterou to čeká 7. června. Tou vlaštovkou byl singl I Was a Teenage Anarchist (Byl jsem náctiletým anarchistou) a s ní i otevřený dopis na téma: „přerod kapely,“ které má však silný přesah do celého chápaní a interpretování punk-rockové hudby.

S přechodem Against Me! na major label se nesly rozsáhlé diskuze v nichž často figurovaly pojmy jako „komerce“ a „zaprodanec“. Z toho si ale srdce i hlava kapely, Tom Gabel, moc nedělá. Přece jen mu už bude třicet a na svět se dívá malinko jinak, než kdysi. Pro jistotu ale tento převrácený protest song doplnil o (nejen pro major label) naprosto atypický videoklip a vlastní komentář, ve kterém dost možná charakterizoval víc, než původně sám chtěl.

„Dostal jsem se k radikální politice, když mi bylo patnáct – krátce po tom, co jsem objevil punkovou hudbu. Ze začátku jsem si myslel, že punk je jenom nihilismus, misantropie, sebedestrukce, Sid Vicious. Pak v patnácti mě zmlátili fízli: tahle zkušenost mi změnila život,“ začíná Gabel své vyprávění. Dál pokračuje objasňováním, co tomu předcházelo. Zatímco na Den nezávislosti na rušné promenádě ve městě Naples na Floridě vyhlížel kamarády, přistoupili k němu muži zákona a požádali ho, aby poodstoupil a neblokoval chodník. Když couvl a při opětovném vyzvání se začal slovně bránit, oba policisté zakročili a dosti nevybíravě ho odtáhli k autu, kde mu ustavičně tlačili obličej na rozžhavenou kapotu, zatímco mu prohledávali kapsy. „Po dlouhé a nedospělé slovní přestřelce, kdy většina té nedospělosti patří na můj účet (myslím, že slovy ‚zasraný‘ a ‚prase‘ jsem nešetřil, pokud si dobře vzpomínám), mě spoutali a hodili dozadu do auta.“ Incident nabyl nového rozměru, když Gabela vytáhli další dva policisté, kteří zašli ještě dál, dokud patnáctiletý mladík neležel na silnici s podrážkou na obličeji, a pak konečně na policejní stanici, kde byl obviněn „jen“ z napadení veřejného činitele a odporu při zatýkání, díky právnímu zástupci, jež si jeho matka skutečně jen-tak dovolit nemohla. „Vím, že to je jenom drobný příklad nespravedlnosti v porovnání s ostatními případy policejního násilí, o kterých jsem za ta léta slyšel. Byl jsem jenom špinavý malý punkáč, co se potkal se špatnými policajty, ale tehdy jsem byl víc než jenom pobouřený.“

„Tahle zkušenost mě zpolitizovala. Odešel jsem ze školy, začal dělat zin,…“ popisuje dále hudebník, jak vedla jeho cesta k propojení se s undergroundovou scénou se slovy: „Stal jsem se náctiletým anarchistou“ na závěr.
„Když jsem byl mladší, mé názory byly buď černé, nebo bílé; buď jsem byl pro, nebo proti něčemu; tak jsem sám sebe definoval. (…) Měl jsem pocit někam patřit, do nějaké skupiny lidí, chtěl jsem, aby mě mezi sebe přijali.“

S věkem ale přišlo vystřízlivění: „Časem jsem si uvědomil, jak někteří lidé využívají moci, aby dosáhli vlastních zájmů, prodáváním své verze vypočítavé revoluce. V první řadě je toto všechno naprostý opak toho, co mě k anarchismu vlastně přivedlo. Zjistil jsem, že lidi, co o sobě nejsilněji hlásali, že jsou těmi nejsvobodomyslnějšími, byli obvykle těmi nejomezenějšími. Mám pocit, že ta revoluce, co mi nabízela punková scéna a anarchistická scéna, když jsem byl v pubertě, byla jenom lež. Pravá revoluce bylo ono politické probuzení. Ta jiskra, co mě přinutila něco dělat. A to je to, co mě zajímá, udržovat to zapálení. O tom je ta písnička. Jsem autonomní jedinec. Myslím sám za sebe. Nemám potřebu podbízet své identitě náležitostí do nějaké scény, nebo exkluzivním podporováním nějakého z druhů politického smýšlení. Pokud se tímto cítí někdo dotčen, myslím, že to jenom znova potvrzuje mé přesvědčení. Pokud je kacířstvím pro anarchistu říct ‚nasrat na anarchii!‘ pak je anarchismus jenom další vlajkou, a já říkám: ‚Spalte ji i s těmi ostatními.‘“