Desky roku 2010: Nejlepší alternativní album

Ačkoli by se snad z názvu kategorie mohlo zdát, že se iPUNK chystá expandovat na vzdálenější hudební trh, náš dnešní cíl bude poněkud skromnější – nabídnout čtenářům žebříček desek, o kterých se během roku psalo až trestuhodně málo (pokud vůbec) a zároveň desek, které něčím ční nad ostatní. Prostě takovou alternativu k zaběhnutým jménům.

Oceněná alba a interpreti až na výjimky nejsou žádnými benjamínky a pro spoustu z vás tedy nebudou ničím novým, natož objevným. Naší (Hanses, Martin Komárek, Martin Wipplinger) snahou nebylo vybrat kopu hyperexperimentálních projektů nevalného trvání a ještě nevalnějších kvalit. Ne ne, žádné leštiče hmatníků ani módní trance-implementátory tu nehledejte. Šli jsme především po kvalitě a v hledáčku jsme měli ty, kteří se rozhodli hudbu dělat o něco méně podbízivě a trendy. Jinak. Taková alba to mají v záplavě konkurence složitější a je docela možné, že jste některou níže uvedenou nahrávku během roku poslali po letmém seznámení ke všem čertům prostě proto, že hned napoprvé neohromí líbivými melodiemi ani dokonalým zpěvem. Byla by to ale škoda. Ostatně posuďte sami.

1. Crime In Stereo – „I Was Trying To Describe You To Someone“
(Martin Komárek)

U Crime in Stereo se mi nikdy nestalo, že bych narazil na písničku, za kterou bych neviděl ty chomáče rozervaných papírů a třísky z rozkousaných tužek. Svůj abstraktní styl labilit a návalů si léta pilovali, až po letošním počinu došli k názoru, že už vlastně není kam. I naposledy totiž překonali sami sebe, když opět dostáli titulu mistrů rozpolcené hudby, kde ty nejharmoničtější a něžně křehké vyhrávky tříští nabroušenými hranami nekontrolovaných výlevů explozivně impulzivní beznaděje.

Přestože vzhledem k srpnovému ukončení činnosti lidé nostalgicky křičí „Crime in Stereo is Dead“, ve skutečnosti by to měla být tato studiovka, co je přežije. Celé album je vyskládáno nadmíru citlivě a s osobitou věrností demonstruje konflikt antinomií melodický a hardcore. Ostatně jako vždy Crime in Stereo do desky nacpali ty nejrozervanější pocity, co v sobě našli. Baví je si hrát a emocionálně týrat tam, kde ostatní pod záštitou minimalismu jen strnule brnkají na piáno. Tentokrát svým neuvěřitelně intenzivním dílem čpavě nasáklým depresemi, frustrací a zoufalstvím uvádí posluchače svévolně do nálady, které by jindy dobrovolně nepropadl. Opravdu působivá tečka za opravdu působivou kapelou.

2. The Dillinger Escape Plan – „Option Paralysis“

Asi nikdo nečekal, že by snad mohli The Dillinger Escape Plan natočit špatnou desku. A i těm největším kabonilům pak musela „Option Paralysis“ zákonitě přibouchnout ústa. Nebo rovnou utrhnout čelist. Pětihlavá saň je totiž opět při chuti a bylo by s podivem, kdybyste jí zpod spárů unikli právě vy.

Kdo neví, s kým má tu čest, bude chvíli tápat. Nějakou dobu trvá, než zdánlivý chaos dostanete pod kontrolu a budete si jej moci prohlédnout v plné kráse. Spastické riffy spolu s bicími dokáží v hlavě napáchat pěkný zmatek. A na co už nestačí, to spolehlivě dokončí velmi přesvědčivý vokál, oscilující někde mezi kabaretním vystoupením v podvazcích a psychotickým záchvatem. Extrémně technické pasáže střídají klidnější přesně podle osvědčené receptury, rozhodně však ne vypočítavě. Své místo tu mají nekontrolovatelné výbuchy vzteku stejně jako špinavá a zakouřená barová muzika, korunovaná závěrečnou lehce zvrhlou ukolébavkou. Těžko vlastně říct, co tentokrát The Dillinger Escape Plan udělali jinak. Na „Option Paralysis“ jsou však silnější než kdy dřív.

3. Tera Melos – „Patagonian Rats“

Zapomeňte všechno, čím vám tahle parta podivínů kdy v minulosti učarovala. Tera Melos, ač zřejmě namíchnou nejednoho fanouška, si všechno opět udělali po svém. A tak tu po živelném instrumentálním hardcore a neklidných skoro-free-jazzových kompozicích máme album veskrze písničkářské, tedy jak jen se na trio geeků sluší a patří.

Skoro až minimalistický zvuk a rozhodně velmi civilní vokální projev překvapivě pročistily vzduch a rozehnaly auru superkapely, poletující kolem v podstatě od debutu. Do popředí tak překvapivě vystoupil mimořádný cit pro zvláštní melodie a úderné kytarové riffy, kterými je celá deska prosycená až po okraj. Vše je samozřejmě svázáno obligátními instrumentálními vyhrávkami s nečekanými změnami tempa a přeskakující rytmikou, tentokrát ale bez zbytečných prostojů. Z celé desky navíc přímo tryská až dětská upřímnost a radost z hudby jako takové, a to se v dnešní době slyší málokdy. „Patagonian Rats“ je zkrátka padesátiminutovka napěchovaná hudbou v té nejryzejší podobě a bez příkras. Zdobení tu není třeba.

Další nominované desky (abecední řazení):

Look What I Did – Atlas Drugged
Medications – Completely Removed
Surf City – Kudos