Historie melodického punkrocku (2. část)

Green Day a první vlna takzvaného punku

Navázat na úspěchy Nirvany melodickým punk-rockem inspirovaným The Ramones se podařilo až v roce 1994. Průlomové album Dookie od Green Day zakreslil definitivně pop-punk na hudební mapu. Deska měla obrovský komerční úspěch, a to jak v prodejních sítích, tak i v komerčních rádiích a na MTV. O pár týdnů později vyšlo další významné album – Smash od The Offspring, kterého se prodalo více než 11 milionů kusů. Znamenalo to jeden z největších prodejních úspěchů zaznamenaný u nezávislého labelu.

Další skupiny jako Rancid nebo NOFX přiložily ruce k dílu a vyprodávaly velké koncertní arény. Navíc se na konci osmdesátých a začátku devadesátých let objevily další skupiny, které se později svezly na této vlně, např.: Crimpshrine, Jawbreaker, Blink-182 nebo Operation-Ivy. Lookout! Records byl jeden z hlavních labelů, které stály za Green Day a dalšími. Fat Wreck Chords, který vlastnil Fat Mike z NOFX a Epitaph Records, který ovládali členové Bad Religion – tyto labely podporovaly pop-punkové skupiny, ikdyž ty měly již pověst agresivnějších a odlišnějších kapel.

Na náhlý úspěch Green Day, stejně jako na jejich nálepku „úspěch zaručen“ měly velký podíl média, která tuto smrš roznesla do každého koutu USA. Teenageři nemohli zareagovat jinak – vzali do rukou kytary, zakládali své skupiny a doufali, že dosáhnou stejného úspěchu, jako Green Day nebo The Offspring. Green Day vznikli na konci 80. let a jízlivě se drželi dál od velkých labelů, od kterých roky odmítali jejich velkorysé nabídky. Maximum Rock’n’Roll, nezávislý časopis a vydavatelství, podporoval Green Day a další skupiny, které by jinak přešly k velkému labelu. Okolo této doby, kdy se poprvé objevily znaky emo, hrozilo pomalé uvadání celého stylu.

Blink-182 a druhá vlna takzvaného punku

V roce 1999 vydali Blink-182 své průlomové album „Enema of the State“. Zatímco Green Day a jejich souběžníci svoji hudbu nijak nezměnili když přešli od nezávislého k velkému labelu, Blink-182 se chlubili pro rádia příznivým zvukem a uhlazenou produkcí, což bylo v přímém rozporu s jejich předchozími podřadnými deskami u nezávislých labelů. Album zklamalo hodně fanoušků, kteří tento krok skupiny považovali za zradu jejich předchozí tvorby. Očividné uhlazení hudby ve snaze komerčního úspěchu dopadlo podle plánu. Pop-punk tak naplno vkročil do mainstreamu. Posluchači Enemy byly, a často stále jsou, děti z diskoték, které se dřív zdály naprosto odlišné oproti těm, kterým tato hudba dříve „patřila“. Nicméně s rozmachem internetu a neustálé zvětšování dostupnosti hudbu, stále více a více dětí si stahovalo a poslouchalo takovou hudbu, ke které by se dříve jinak nedostaly. Výsledkem bylo zpřístupnění celé subkultury, stejně tak ztráta určité části jejího potenciálu. Současní posluchači hudby si oblíbili desítky dalších kapel, napříč různými žánry.

Přesto, nebo možná právě proto, album „Enema of the state“ se stalo největším komerčním úspěchem skupiny. Písničky z něj se vysílaly v rádiích a parodický videoklip na „All The Small Things“ se dočkal obrovského úspěchu. Jejich další album, Take off your pants and jacket, bylo ve stejném stylu a na předchozí komerční úspěch navázalo. Tyto úspěchy přinutily labely k masivnímu vyhledávání a podpoře pop-punkových skupin.

Skupiny jako Good Charlotte a Sum 41, které jsou produktem vyhledávání labelů, uspěly na obou stranách Atlantiku. Tyto, stejně jako ty méně známější (Bowling for Soup) skupiny se staly terčem hudebních kritiků. Byly pokládány za v podstatě nic neříkající popové skupiny, kariéristy apod., stejně jako byla terčem kritiky jejich hudba, která podle ní měla sloužit pouze k dosažení slávy a bohatství.

Nové tisíciletí

Nové milénium přineslo sebou také novou várku pop-punkových skupin, které se prosazovaly na chytlavých zpívaných melodiích a jednoduchých a přislazovaných kytarových sól. Pop-punkové standardy byly úspěšně přijaty skupinami jako American Hi-Fi, Mest a Riddlin Kids. Prvním velkým úspěchem v novém tisíciletí se stali kanadští Sum 41. Jejich punková energie a přístup, hip-hopový postoj, popové melodie a metalové rify, ovládla rádia a televizní obrazovky byly plné klipů jako např. „Fat Lip“ nebo „In Too Deep“.

Do punkového žánru se opět vrací emo. New Found Glory se vysmívají lidem okolo „boy bandů“ – Britney Spears, *NSYNC a Back Street Boys. S úspěchem New Found Glory se ještě více zatemnil rozdíl mezi pop-punkem a emo stylem, čemuž ještě více napomohly kapely jako The Ataris, All American Rejects, Sugarcult a The Starting Line, které zaznamenaly obrovské úspěchy na Warped Tour i v hitparádách. Ale největší úspěchy slavila pop-punková emo skupina Yellowcard, v r. 2004. Hity jako „Ocean Avenue“ a „Only One“ našly svá místa v srdcích fanoušků, a už rockových, punkových, popových nebo zastáncům emo. Všechny tyto skupiny znějí moderně, do své hudby komponují například housle a to kombinují s jejich výraznými kytarovými akordy a rychlým rytmem bicích.

Asi nejúspěšnějším rokem pop-punku byl rok 2002. Spolu s New Found Glory se objevila také zpěvačka Avril Lavigne. A úspěchu se dostalo také Good Charlotte a Simple Plan. Tyto dvě skupiny, stejně jako spousta jiných pop-punkových kapel, dosáhly velkého komerčního úspěchu, jejich alba se prodávají ve velkém a staly se obětními beránky celého žánru. Mnoho punkových puritánů tyto skupiny nesnáší kvůli jejich sladkým textům a pouhým pózám, které jen mají jen předstírat jakousi sounáležitost s celou scénou. Jejich písničky jsou často mnohem víc dětinštější a nezralé než u ostatních pop-punkových skupin, ale stejně tak nabízejí mnohdy i citovou stránku (někdo ji označuje za změkčilou), jako např. v písničkách „Hold On“ nebo „Perfect“. V letech 2002-2003 tyto skupiny doslova ovládly davy třináctiletých dívek po celém světě. Objevovaly se na obálkách časopisů pro teenagery. V r. 2004 vydali Good Charlotte album „The Chronicles of Life & Death,“ které mělo dokázat, že skupina je schopná vyspělejšího a vážnějšího pop-punku. Nicméně i přes to, že album získalo v USA platinovou desku, album nedosáhlo takového úspěchu jako jejich předchozí „The Young & The Hopelless“. Stejně jako nová deska Good Charlotte, tak i nové album Simple Plan „Still not getting any“ dosahuje úspěchy především u mladších dívek a v mainstreamovových popových médiích.

Ale ani staří pionýři nezahálejí – v roce 2004 vydali Green Day dosud nejchválenější album, „American Idiot“. Rocková opera, jak je deska označována, je jasným signálem přirozeného vývoje Kaliforňanů za hranice pop-punkové škatulky s více politickými a retrospektivními prvky. „American idiot“ získalo ocenění na mnoha frontách, včetně ceny Grammy za nejlepší rockové album.

Stejně tak Blink-182 se vymanili ze spárů pozérství a jistoty zamýšleného komerčního úspěchu. V r. 2003 zaznamenalo jejich bezejmenné album úspěchy především u kritiků, kteří ocenili jejich odklon od extra-jednoduché legrační hudby, kterou předváděli na předchozích dvou albech.

Nepřehlédněte první a třetí část seriálu.