Green Day – 21st Century Breakdown (makrorecenze)

Hanses – 5/10
A už jste byli u vytržení z „American Idiot“ nebo s láskou vzpomínáte na starší a přímočařejší nahrávky, vás všechny mají pro tentokrát Green Day v hledáčku. S novou deskou jakoby se nemohli rozhodnout, jakou cestou jít dál, a tak podivně rekapitulují a slepují do kupy vše, zač je mají lidi rádi. Ale to trochu dře.
Ačkoli máte celou dobu poslechu pocit čehosi velkolepého, nic takového vás nepřepadne ani po dvacáté. „21st Century Breakdown“ je osmnáct tu více, tu méně zajímavých, veskrze přímočarých a jednoduchých rockových písní, převázaných nablýskanou stužkou a pompézně rozdělených v trojici aktů. Bez efektu. Brzy se tedy začnete soustředit spíše na jednotlivé songy v očekávání „obyčejné“ kvalitní desky. Jenže to byste se při těžce přestřelené stopáži hodiny a deseti minut nesměli vyloženě nudit, zatímco se kapela opakuje, půjčuje si z minulosti, používá stále stejné postupy… O to víc zamrzí, že se pod hromadou balastu ukrývá řádka slušných kousků, které by vydaly na slušnou čtyřicetiminutovou desku. Místo toho ale Green Day tápou, ohlíží se na všechny strany a prezentují se polovičatou deskou, která více než co jiného připomíná novodobé pokusy kdysi slavných rockových dinosaurů o návrat do první ligy. Jenže na to by měli mít ještě pár let čas.

Petr Janoch – 5/10
Zkoušel jsem to několik týdnů, ale nepodařilo se. Do nové desky Green Day jsem se prostě nedostal. Ano, slyším tam zajímavé a chytlavé melodie, chápu nějaké sdělení, rozumím jakýmsi třem částem desky samotné. Ale už to na mě prostě nefunguje, protože tohle všechno už tady jednou bylo. Dočkat se po tolika letech pouhé kopie Idiota mně prostě nestačí. Bohužel nic víc v tom neslyším. Jasně, má to kvalitu, ale to tady už bylo. Slyším v tom spoustu dalších kapel, jejichž desky vyšly před lety. Neslyším v tom nic, co by kapelu posunulo výrazně dál. „21st century breakdown“ je jen druhá kapitola v jedné knize. Je mi líto, ale mě jste nepřesvědčili.

Martin Wipplinger – 5/10
Už na začátek předesílám, že Green Day nejsou a nikdy nebyli mým šálkem kávy. Vždy když rodáci z East Bay přišli s novou deskou, trvalo mi pěknou chvíli, než jsem do ní proniknul. Nejinak tomu bylo u „21st Century Breakdown“. Práci mi hned na začátku navíc ztížil pohled na osmnáctistopý tracklist – ač rozdělený na tři kapitoly – v současném hudebním světě zřídka vídaný jev. O kvalitě zvuku se není třeba bavit, v tomhle ohledu jsou chlapci výborní. Na desce najdeme dokonce i několik hitů, které možná budeme ještě dlouhé chvíle slýchat ve všemožných rádiích – viz Know Your Enemy, 21Guns či !Viva la Gloria!. Přesto všechno od desky nečkejme pecky á la Basket Case. Do rukou se nám totiž dostávají dospělí Green Day, mnohem dospělejší než si je většina z nás ochotna připustit. Bohužel, podobnost s „American Idiot“ je v mnohých momentech jen těžko oddiskutovatelná. A tak rovnice vytvořená z daných indícií spolu s pěti léty čekání dohromady netvoří víc než album, které neurazí, ale zároveň nenadchne. Co je ale „hlavní“, komerční úspěch byl již před vydáním zaručen. Troufám si říct, že ani tady však svého staršího bratříčka neporazí, zároveň mě napadá – v čem ano?

Floček – 7/10
Pět let stará rocková opera „American Idiot“ od Green Day ukázala, že zrezivělá trojice ještě zdaleka nepatří do starého železa. Deska dala kapele druhou šanci, opět ji neskutečně proslavila, ale zároveň ji postavila před velká očekávání, která měla naplnit deska nová. „21st Century Breakdown“ má vše, co se vzhledem k vývoji událostí a postupu samotné kapely, dalo očekávat. Obsahuje skvělé rytmické kytary a disponuje třeba také zkrášlujícím piánem i ostatními různorodými efekty, jenž společně vytváří půdu pod nohama pro koncepční texty, vyprávějící prostřednictvím třech dějství životní příběh mladého páru za vlády (koho jiného, než) ex-prezidenta USA George W. Buse. O námětu alba, instrumentálních skladbách a způsobu, jakým jsou podány, by se mohlo spoustě kapel jen zdát, ovšem zmiňovaný problém Green Day je ten, že naprosto všechno, co je na „21st Century Breakdown“ použito, už tady pět let zpátky bylo. Nejnovější nahrávka logicky působí, a dost možná i opravdu je, jako pouhé pokračování a rozvinutí myšlenky amerického idiota a co víc, dělá to poměrně dost roztahaným způsobem. Suma sumárum, „21st Century Breakdown“ není špatná deska. Nechybí na ní nic, kvůli čemu máme nové zelenáče tak rádi, na druhou stranu však takový úspěch, jako její starší bratříček, mít nebude, protože nenabízí ani špetku něčeho, co by nás přinutilo je mít ještě raději.

Michal Špaček – 7/10
Možná trochu kacířský názor, ale tolik do nebes vynášený „American Idiot“ se nikdy nezařadil mezi mé největší hudební favority. Novince „21st Century Breakdown“ jsem však nechával dveře otevřené a věřil, že se pevně usadí v mém přehrávači. Pro Green Day navíc svědčí i rozhodnutí nesyslit hotové skladby ve zkušebně v šuplíku a radši je všechny pěkně nahustit na jednu placku. Během těch 18 stop se objeví dávka středně rychlých punk-rockových hitů, stejně jako několik velmi příjemných balad. Nelze se však ubránit pocitu, že většina z toho byla k slyšení na obou posledních studiovkách. V mnoha ohledech je cítit atmosféra podobná především devět let starému „Warning“. Další vadou na kráse je pak neschopnost přinést nějaký překvapivý moment nebo prostě cokoliv, co by posluchače poslalo do kolen. Přes všemožné výtky však Green Day dokázali, že si svou popularitu vybojovali zaslouženě. Opět totiž napsali pořádnou řádku chytlavých písní, o nichž se většině podobně zaměřených kapel může pouze tajně zdát. Ve výsledném součtu mi tak vychází, že i když má 21st Century Breakdown své mouchy, je pořád dostatečně příjemným a vítaným společníkem.

Martin Komárek – 7/10
Když jsem „21st“ roztočil poprvé, byl jsem již nahlodaný všemi těmi ódickými recenzemi se 150 hvězdičkami, a tak jsem se připravil, že samou senzací vyletím z kůže a že k poslednímu osmnáctému kousku se pro celou lásku k těm předchozím ani nedostanu. Jenomže jakmile See the Light skončila, seděl jsem, koukal do zdi a přemýšlel, co je špatně. Dnes po víc jak dalším měsíci poslouchání už se tolik mizerně necítím, ale kůži mám pořád stejnou, a tak musím říct, že máme tu čest s nejpřeceňovanějším filmem historie Občanem Kanem dnešní hudební scény.
Tohle album úplně opomíjí svého desetibodového předchůdce, připomíná nanejvýš rozvleklejší „Warning“ s dvojnásobnou porcí refrénů a potýká se s absolutním vyčerpáním témat. Oproti „Idiotovi“ jsou texty téměř bídné, hudebně je pak deska až na zajímavé úvody písniček protivně jednotvárná a to, vzhledem k tomu, že Green Day mají jako jedni z mála naprosto neomezené možnosti, je největším podrazem. Nahoru desku tlačí jenom celá řada líbivých melodií (i když bez momentů překvapení) a osobitá a uniformní atmosféra. Avšak tolik kritiky jenom proto, že standard Green Day je přece jenom jinde a i to nejhorší, pod co by se podepsali, by jistě 5 z 10 dostalo. „21st“ přidává ještě 2 body navíc.