Rancid – Let the Dominoes Fall
Zdá se, že všechna letošní velká jména mají tak trochu svázané ruce, když se snaží přesvítit svou zářivou minulost. Jedni vsadili na své kořeny a pokusili se o vlastní renesanci, jiní zkusili trochu inovovat a doufali, že to snad bude stačit. Dalšími, kdo si minulým albem uvázal oprátku kolem krku, jsou Rancid, a proto je tu opět recenze, která bude v režii toho „nejhoršího zlozvyku, který srovnává novou desku s tou starou, ‚slavnější‘,“ jak (by) řekla naše drahá Lenishka.
Když Rancid v roce 2003 dokončovali svou poslední desku před pauzou, pracovali podle vlastních slov pod velkým tlakem. Avšak soudě z výsledku, je to s nimi stejné jako s těmi olivami. S „Let the Dominoes Fall“ si naopak dali trochu na čas, a na albu se tak promítá uvolněnější atmosféra, silně zakořeněná v Armstrongově „životě básníka“ (z ang. „A Poet’s Life“) – taková pestrá směsice ska, reggae, drsnějšího i popovějího punk-rocku v malinko koncentrovanější míře než obvykle.
Jak už jsme si zvykli, na desce najdeme téměř dvacítku písniček. Může se to zdát jako šílený počet, ale s mistrovským „Indestructible“ kapela dokázala, že se to dá zvládnout, aniž byste jedinkrát minuli. Strategie „Let the Dominoes Fall“ je malinko skromnější, počítá s tím, že si z té široké nabídky vyberete alespoň pár písniček, které si oblíbíte. Horší je to s absencí silných, výrazných hitovek jako Fall Back Down, které by byly v první linii a desku prodávaly, nebo s kouzelnými, charakter-sršícími lahůdkami po vzoru Arrested in Shanghai.
Rancid se také poprvé od příchodu Larse Frederiksena museli vyrovnat se změnou v zaběhlé sestavě - ta však kapelu nijak neochudila. Branden Steineckert si hraní na bicí s pravými legendami punk-rocku vyloženě užívá a jeden by řekl, že to byli baskytaristi, co se prohodili. Mistr svého nástroje Matt Freeman totiž celých 45 minut jenom hledá místo, kde by mohl zabíjet, ale ve finále (vyjma světlých momentů jako intro k You Want It) se musel spokojit s pouhou rolí jakéhosi nedoceněného komparsisty.
Na rozdíl od napěchované „Indestructible“ tady budete muset své momenty chvilku hledat. Se silnějším a cílevědomějím koncem však stejně nakonec nabudete pocitu, že Rancid jsou kapela, která se nemusí příliš přemáhat, aby vytvořila něco, co je jednoduše kvalitní, své a alespoň z části obdivuhodné. I když se smrtí hudby Joe Strummera zemřela také část romantického gangstera v Timu Armstrongovi, pořád se mají s Larsem Frederiksenem čeho chytit a dokáží vytvořit něco, co zaujme.
Rancid – Let the Dominoes Fall
Hodnocení: 7/10
Vyšlo: 2. 6. 2009
Vydavatelství: Hellcat
Tracklist:
01. East Bay Night
02. This Place
03. Up to No Good
04. Last One to Die
05. Disconnected
06. I Ain’t Worried
07. Damnation
08. New Orleans
09. Civilian Ways
10. The Bravest Kids
11. Skull City
12. LA River
13. Lulu
14. Dominoes Fall
15. Liberty and Freedom
16. You Want It, You Got It
17. Locomotive
18. That’s Just the Way It Is Now
19. The Highway