Report: Barvy Ostravy ’06
Colours Of Ostrava 20. – 23. 7.
Téměř všechny letošní festivaly procházejí jednou velkou změnou. Vlastně celý letošní rok je prozatím docela razantní změna. Ještě v květnu to vypadalo, že lye asi neschováme vůbec a najednou, bum. Od začátku sedmého měsíce v roce brutální neustávající vedra. Pořadatelé fesáků si mnou ruce, čekají zase větší návštěvnost, zase lepší obsazení. Co více si přát? Paradoxně, méně sluníčka.
Jeden z největších festivalů, nejen u nás, ale i v Evropě, Colours of Ostrava, se zase o něco rozrostl. Evidentně jsou prostory Černé louky, slezsko-ostravského hradu a proslulé ulice Stodolní pořadatelům už málo, takže se letos pár akustických koncertů konalo netradičně i ve dvou kostelech. Asi třináct stage, něco kolem 200 vystupujících, strašně moc všemožných nástrojů se letos, možná trochu zbytečně, natáhlo do čtyř úmorných dnů, plných poskakování, pohupování, zpívání a hlavně pocení.
Když jsem nahlíel poprvé do line-upu všech dnů, marně jsem hledal kapelu typu Iné Kafe a s trochou nostalgie jsem zavzpomínal na minulý ročník, kdy to rozjeli skvěle. Letos opravdu chyběla typická punk-rocková kapela, to mě ale přinutilo prozkoumat i jiné odvětví kytarové muziky a musím uznat, že jsem rozhodně nečekal takovou kvalitu.
Loni jsem kluky ze Southpaw nezmínil, letos už musím. Pražská parta sice používá hodně elektroniky, jejich vystoupení jsou ale plné ostrých kytar a je to opravdu skvělý záitek. Tradiční účastníci Colours nezklamali, dokonce dostali více prostoru a bylo to znát. Oni jsou jedna z kapel, na které chodím s opravdu velkým zájmem.
Další taková kapela, u nás skoro neznámá, avšak o to kvalitnější jsou tábortí Sunshine. Jakoby jim nebylo souzeno více se prosadit doma, tak slaví úspěchy hlavně v zemi Bílého domu. Upřímně, doufal jsem, že nebudou hrát nic moc nového a jejich setlist vyplní songy hlavně z desky Moonshower & Razorblades z minulého roku. A nezklamali. Jejich koncerty jsou jeden velký nářez. Kvílející kytary a naléhavý hlas Kaye, k tomu pár světel a skákající dav, takové věci dokáží neskutečně rozpumpovat. Z posledního celého zhlédnutého vystoupení ze druhého jsem odcházel nadmíru spokojený, i když jsem ještě netušil, že to nejlepší má teprve přijít. Ještě v tento den jsem zakončil klubovou scénu krátkou zastávkou na mladé čtveřici Another Way. Další velmi příjemná kytarovka, o které doufám ještě hodně uslyšíme.
Gogol Bordello, název znám, hudbu nikoliv. Když jsem zjistil o co jde, nemohl jsem si to nechat ujít. Americká skupina, se členy z Balkánu, Turecka, panělska i Afriky v čele s ukrajinským cikánem Eugene Hutzem hrající styl, který oni sami nazývají Gypsy Punk, tedy v překladu cikánský punk. Tyhle informace mě přesvědčily dokonale. V momentě, kdy na stage vyskočilo osm bláznivých lidí a začalo zběsile poskakovat a doslova bušit do nástrojů, zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Během dvou songů stáhli všechny lidi s sebou a začalo hotové ílenství. Kytary, bicí, harmonika, housle, to všechno dělá v podání Gogol Bordello neuvěřitelnou show. Do toho dvě dlouhonohé slečny v ílených hadrech s obrovským bubnem a činely, které to všechno jen podtrhly. Když se pak na závěr nechal Hutz nosit na bubnu po publiku, dav poděkoval obrovským aplausem. Kdo má rád opravdu zběsilý punk, tenhle kabaret si nesmí nechat ujít.
Závěrečný den ještě rozskákala publikum svými kytarami Vypsaná Fixa v čele s charismatickým a usměvavým Márdim a všichni už pomalu očekávali hlavní hvězdu barev. Robert Plant a jeho kapela Strange Sensation nastoupili s malým zpoděním po deváté hodině večer. Jestli vám nic tohle jméno neříká, pak určitě začne když řeknu, že je bývalým frontmanem Led Zeppelin. V publiku převládali lidi, kteří přesně věděli na co jdou a potkat staršího chlapíka s dlouhými vlasy, koenými kalhotami a černým tričkem s logem LZ nebyla žádná vzácnost. Moje pocity z tohoto koncertu jsou rozporuplné, na jednu stranu instrumentální výkony kapely jsou famózní, na stranu druhou jsou z hudby Planta stále cítit osmdesátá léta a tato hudba je pro mě nic neříkající. Fandové si ale určitě přišli na své, takové jméno, jako je sám pan muzikant Robert Plant, je u nás velmi výjimečnou událostí.
Colours of Ostrava 2006 postrádaly nějakou vyloeně zvučnou kapelu ve světě punk-rocku. O to více, si pak ale vychutnáváte ty, kteří nejsou přesně to pravé ořechové. Častokrát potom jdete velmi mile překvapení a uspokojení. Pátý ročník hudebního svátku v Ostravě byl, alespoň pro mě, především o poznávání. Zklamání ale rozhodně nepřinesl.
PS: Omlouvám se, že není více kvalitních fotek. Jakoto obyčejný návštěvník byly moje pozice pro focení značně ztíené.