Co poslouchá… Roman ze Suffer

Tento týden neunikl naší zvídavé otázce „Co posloucháš?“ kytarista a zpěvák Suffer, Roman…

Strike Anywhere – Exit English
Nesmírně mě baví energický melo-desky ve svižným tempu. Tahle nahrávka splňuje na sto procent všechno to, co očekávám od úspěšný kapely tohoto typu. Nádherně průzračný a vostrý kytary, bicí tlačej jak se patří a melodický linky se plynule střídaj s geniálně a účelně použitými řevy. Je jistě povícero dobrých kapel v dané branži, ale Strike Anywhere mě chytli jednoznačně nejvíc a to konkrétně touhle deskou… Hitovka – jednoznačně Infrared!!!

The Ataris – So Long, Astoria
The Ataris miluju kompletní tvorbu. S touhle partou jsem se seznámil díky jedné z prvních jejich deskek a to o X let dříve než vyšla Astoria. Už tenkrát jsem věděl, že se něco děje. Kapela, o které v naší malé zemi téměř nikdo nevěděl a já jsem byl u toho. Rodila se legenda pop punku. Všechny ty oktávy, ta vybrnkávání na polo-bustry co hrajou tihle chlápci na svý pádla má velkej smysl a sedí to do sebe jak prdel na hrnci. To je hodně moje krev! Pro mě hitofka – překvapivě to není původní věc, nýbrž cover od Dona Henleyho The Boys Of Summer!

Bambix – Leitmotiv
Holandskou punkovou legendu přelomu století Bambix zde neuvádím proto, že jsou to kámoši a chtěl bych si snad nějak šplhnout. Leitmotiv jsem slyšel v dávných dobách, kdy jsem absolutně netušil, že má „nejoblíbenější punková kapela s dívčím vokálem“ se v následujících letech stane naší spřátelenou kapelou. Nedokážu ani popsat ty pocity, který se mi valej do hlavy, když poslouchám ty nádherný extra super melodický linky. Ta holka ví naprosto přesně jak mě rozplakat i rozesmát, někdy dokonce i najednou. Doporučuju všem, kteří mají rádi holčičí zpěvy, protože tohle je fakt něco extra! Hitofka – Brand New Religion.

No Use For A Name – Keep Them Confused
Nemohu opomenout mojí srdcovou záležitost od roku 1995!!! Tahle skvadra patří do sorty kapel, který po těch dlouhých letech (co hrajou ty 3-4 akordy v různých rytmech a pořadí) vykrádají úspěšně sami sebe a nikomu to nevadí – mě to tedy rozhodně neuráží. Naopak, proč taky měnit formuli, která funguje. NUFAN napsali mraky skladeb, který jsem poslouchal celý hodiny, jednoduchý, chytlavý, promyšlený… Není to žádná revolta, texty prosté, souzvuky kytar veselé i emotivní (na těch si dost potrpím), jednoduché – leč nápadité oktávové vyhrávky se prolínají s beglajty, basové linky (chvílemi přímo sóla) hrané na prsty, zpěvy rozsahově celkem nenáročné – za to precizně odvedené, back vokály sladké jak cecek a to všechno letí jak vítr… Živáky znějí velice nadprůměrně, prostě sehraná parta! Kalifornská kultovka, no comment. Nekompromisní hitofka, tohle je velkej úlet – Bullets!!!

Ignite – Our Darkest Days
K Ignite jsem se dostal před cca 11 lety přes SxE – ovšem zradil jsem. Oni vždycky byli, jsou a zřejmě i navždy budou kapelou, kterou si člověk buďto zamiluje, nebo ji bude nenávidět. Celé tohle rozhodnutí stojí a padá na vokálu Zoliho Teglase, který je na jednu stranu naprosto úchvatný zpěvák jednak svým rozsahem, druhak svou pevností (v hlase) – chvílemi si to dává až na operní bázi. Dovoluje si věci, na které nemá většina mužské populace. Může to tak trochu vypadat, že tady Zoliho balím. :) Na druhou stranu může u některých posluchačů vzbuzovat i pohoršení – možná svým typickým zabarvením. Our Darkest Days je album, které vyšlo s poměrně dlouhým odstupem od předchozí A Place Called Home (díky které jsem na Ignite trochu zanevřel), ale nakonec všechno dobře dopadlo a s rokem 2006 přišlo veliké vykoupení v podobě desky, která v mých očích vrátila tuto fenomenální kapelu do míst, kdy jsem ji v devadesátých letech opustil. Zvuk, nasazení, nápady, provedení, nemám výhrad. Originální kapela, která mě svou novotinou rozsekala. Moje hitofka každopádně – Slowdown.