Co poslouchá… Tom ze Zpraku!

Basák a zpěvák pražských Zpraku! nám tento týden prozradil, které desky jej zaujaly:

Pink Floyd – Wish You Were here
Říkejte mi třeba „fosil“, ale na tuhle desku prostě nedám dopustit. Naprostá srdcovka, která navzdory tomu, že vznikla v době, kdy jsem ještě ani nebyl na světě, přesahuje (ostatně jako většina tvorby Pink Floyd) zvukový, kompoziční a hlavně pocitový hranice desek nejen svý doby. Stačí mít tu správnou náladu, pustit tohle CDo a hudba vás unese do svejch fantaskních světů. Podobně na mne působí i další desky Pink Floyd (Dark Side of the Moon, Animals), nebo Mike Oldfielda (The Songs of Distant Earth, Voyager, Tubullar Bells). Z dalších starejch desek bych měl určitě ještě zmínit Beatles (Abbey Road, White Album – tyhle desky položily podle mě základ nejednoho stylu), nebo Queen (Innuendo) – ty mimochodem celkem cejtim i z nový desky My Chemical Romance – The Black Parade, a možná i to je jeden z důvodů, proč mne poměrně zaujala.

Tool – 10 000 Days
Další z mejch srdcovejch kapel. Tool mne naprosto uhranuli deskou Aenima z roku 1996 a od tý doby už se prostě vezu. Je pravda, že desku vydávají zhruba jednou za čtyři roky, a když Tool vyjedou na šňůru, je to pro příznivce fakt svátek, ale všechno má svůj důvod. Udělat totiž desku jako Tool musí stát sakra hodně času. Nejde jen o vytvoření neuvěřitelně podivný, temný, místy až zvrácený atmosféry (kvůli ní asi i dostali škatulku „hate-core“), ale hlavně o virtuózní muzikantskou vybavenost a nápady. Tahle parta si libuje v různejch muzikantskejch vychytávkách, přiznávkách, prolínačkách, změnách dynamiky a výrazu, a hlavně netradičnim frázování. Tool neradi hrajou na standardní čtyři doby, takže otáčí rytmy, přidávají, nebo ubírají počty dob a taktů jak se jim to hodí, ale přitom to všechno má smysl a graduje to k pomyslnýmu rozuzlení každého songu, rozhodně to není „samoúčelná akademická
onanie z posledního ročníku konzervatoře“. Přesto je pravda, že zpravidla je z prvního poslechu člověk trochu zmatenej. Kapitola sama pro sebe jsou texty, plný psychologickejch, filosofickejch i spirituálních odkazů a náznaků. Ale to se nedá moc popsat, to chce slyšet, nebo ještě líp vidět. Tool totiž nepodceňujou ani vizuální stránku věci, o čemž vypovídají jejich skvěle propracovaný klipy a projekce, který si dělají (včetně animací) sami. I tady si tihle panáčkové z Los Angeles hrajou s detaily a náznaky, který, doplňovaný různou (místy až okultní) symbolikou a hudbou, krystalizujou v podivnej „Toolsvět“, kterej dost možná v některym jinym vesmíru existuje. A nenechte se odradit tím, že poslední deska zní zatím nejumírněněji. Stejně jako u předchozích desek platí – to šavnatý máte pod slupkou.

Waltari – Radium Round
Vždycky mě bavily buď ty kapely, který si našly zcela svůj přístup k hudbě a zvuku (zmiňovaný Pink Floyd, Queen, Tool, Beastie Boys, Rage Against The Machine, Nine Inch Nails, Prodigy, KoRn, kapely ze Seattlu), nebo ty, který dokázaly skloubit již vytvořený a obohatit o svůj „feeling“ (Systém of a Down, Red Hot Chilli Peppers, Faith No More, Freakpower, Clawfinger, Jamiroquai, Incubus, Nightwish, zvl᚝ poslední deska „Once“). Waltari pro mne patří k tomu nejlepšímu z tý druhý skupiny, a zrovna na desce Radium Round je slyším v jejich nejčistší formě – od electro-tanečních věcí, přes rockový pecky, zpěv a rap, až k tvrdejm metalovejm vypalovačkám, nejlíp všechno dohromady a najednou, okořeněný samplama (povýšenejma tady na úroveň regulérních nástrojů) a silnejma melodiema. Hodně cenim, že i přes velkou stylovou barevnost je deska ucelená (což je vzácný), a dobře se poslouchá. Pokud ale budete chtít slyšet opravdovej úlet, puste si desku Waltari s názvem Yeah! Yeah! Die! Die! z roku 1996. Myslím, že ani podtitul „deathmetalová symfonie v C“ nevystihne, co se tady děje. Ukrutnej deathový nářez doplněnej dalšíma dvěma zpěvama (přední finská operní pěvkyně + deathovej murmur vypůjčenej z Amorphis), a hlavně nejdivočejšíma aranžema Finský filharmonie, který by normální člověk nevymyslel ani po tejdennim tripu a herákovym deliriu. Symfonickej soundtrack míchanej deathovejma orgiema, s výletama až třeba do techna (techno v roce 1996, to jde, ne?), prostě šílenost nad šílenost, ale pokud vydržíte několik poslechů, je dost možný, že v tom naleznete zalíbení. Prostě, až někde uslyšíte někoho rapovat do klasickejch symfonickejch smyčců, je to s největší pravděpodobností Kärtsy Hätakka z Waltari…

Tenacious D – Tenacious D
Takovej náš vnitrokapelní kult, a to nejen proto, že se na téhle desce podílel i Dave Grohl z naší další velmi oblíbený kapely Foo Fighters. Jestli jste někdy viděli herce Jacka Blacka v nějaký komedii, dokážete si asi představit, jaká je kapela, ve které zpívá. Ano, přesně tak, je ujetá, je střelená a je hodně vtipná, a to nejen díky různejm „scénkám“ mezi písničkama, který ale nejsou na týhle desce to hlavní, ale jenom doplňujou celkovou ujetost tohohle počinu. Deska je sama o sobě hudebně dost zajímavá, načuchlá různejma stylama, plná vtipnejch aranží, a hlavně chytlavejch melodií. Blackův hlas (kterej některý písničky vyloženě „hraje“) a pár kytarovejch sól od KG z týhle desky jsou navíc na síň slávy. Když budete už mít všech sraček světa dost, kapely co znáte vás budou deprimovat, a budete se chtít pro změnu pobavit, myslím, že tahle deska Tenacious D splní svůj účel dokonale.

Zebrahead – Broadcast to the world
Ačkoliv to tak asi zatím nevypadá, tvoří punkrock podstatnou část mýho hudebního světa, a zrovna Zebrahead řadim (po boku Bad Religion, Dog Eat Dog, Green Day, NOFX, My First and The Gimme Gimmes, Reel Big Fish, Sum 41, a desky „Smash“ od Offspring) k tomu nejoblíbenějšímu z tohohle ranku. Zebrahead jsem objevil kdysi náhodou jako podkres v jednom videu extrémních jízd na horskejch kolech, a vyloženě mne nadchli. Zvl᚝ deska „Playmate of the year“ z roku 2000, kde se tyhle kluci nebáli do líbivýho punkrocku míchat ne zcela tradiční zvuky (včetně zvuků kytar) a střídat melodický zpěvy s rapem, což se ostatně stalo jedním z jejich hlavních poznávacích znamení až do současný desky, i když vyměnili hlavního zpěváka. Zebrahead rozhodně nemusí sednout každýmu, ale pokud už máte všechny kapely stokrát omletý, tahle parta by vám mohla trochu osvěžit zvukovody – a pak si jen pamatujte, že jsem řikal, že jsou tak trochu návykový ;)

Zpraku! – Binec ze studia
V současný době nejposlouchanější deska v celý naší kapele,. Točíme jí ve svejch přehrávačích pořád dokola, soustředime se na každej detail, vychytáváme chybičky – až nám z toho hrabe. Kdo někdy nahrával desku, nebo dělal něco podobnýho, pochopí. Samozřejmě doufáme, že se nám z toho podaří vyždímat to, co bychom si přáli. Tak nám přejte to samý a čuz ;)