Clou – Clou (makrorecenze)

Naši recenzi nejnovějšího dílka Clou jste si mohli přečíst již minulý týden, ale jelikož eponymní deska Pražáků patří mezi nejočekávanější desky letošního roku, podíváme se na ni ještě jednou a podrobněji. Konkrétně se na podívali všichni redaktoři iPUNK.cz, kteří nachystali své komentáře a postřehy do velké makrorecenze, kterou si nyní můžete přečíst.

Hanses – 5/10
Na novou desku pražských Clou jakožto kapely, která přece jen z české vesměs ploché scény vyčnívá o něco více než ostatní, jsem se docela těšil. Po několika poslechnutích mé nadšení ale rázně opadlo, zejména vlivem nepříliš výrazných melodií. Dokážete si představit třeba The All-American Rejects bez zpěvných a snadno zapamatovatelných melodií? Já si až donedávna myslel, že nikoli, ale právě tak nějak na mě „Clou“ působí. Deska je sice o moc vyzrálejší ve všech směrech, skladby jsou členitější a složitější, jako by ale kluci zapomněli na článek v tomto odvětví hudby ze všech článků nejdůležitějších – chytlavé a silné refrény, atributy současné pop-punkové či emo-rockové špičky. Bez nich leckomu nemá vesměs stále dost jednoduchá hudba Clou moc co nabídnout.

Pochválit zaslouží určitě skvělé bicí, které zanechají jen ten nejlepší dojem, celá instrumentální složka desky včetně vokálů je ale, jak jsme ostatně u Clou zvyklí, na velmi slušné úrovni. Zvuk alba je sice po všech stránkách dokonalejší než na „Postcards“, v určitých pasážích ale působí nevybalancovaně, hlavně pak kytarové party, vesměs velmi nevýrazné. Co říci závěrem? „Clou“ je pro mě osobně zklamáním, ani tak ne z toho důvodu, že by to byla deska vyloženě špatná, ale nemůžu se zbavit pocitu, že kapela má na nepoměrně víc. Hodnotit tedy musím průměrně, i když za víc takovýchto průměrných desek na naší malé scéně bychom určitě byli rádi všichni.

Michal Špaček – 6/10
První desku této kapely jsem si poslechl jednou a stačilo to k tomu, abych po dalším poslechu už nikdy nezatoužil. Na druhou stranu si mě skupina alespoň trochu získala svým přístupem na koncertech, a proto jsem byl zvědavý, co ve studiu předvedou tentokrát. Možná jsem si od desky sliboval příliš mnoho. Po stisknutí tlačítka „play“ jsem čekal, kdy se deska rozjede – nerozjela se. Po prvních dvou poslechnutích jsem byl tak znuděn, že jsem o dalším ani nepřemýšlel.

Po nějakém čase ovšem přišel návrh na sepsání této minirecenze, což znamenalo jediné, pustit si desku znovu. Překvapivě této příležitosti nelituji. S každým dalším otočením v mém přehrávači se mi deska začínala líbit a skoro jsem se až styděl, když jsem si cestou do školy prozpěvoval melodie z Rise nebo Silver Falling Star (neptejte se mě proč zrovna tyto skladby). S odstupem času a po vícerém přehrání disku musím konstatovat, že album není tak špatné, jak se zprvu zdálo. Na české poměry je to nadprůměrná deska a pokud si chcete po cestě v autě pustit něco méně hlasitého a neagresivního, je možná nová deska Clou právě to, co hledáte.

Martin Komárek – 7/10
Když vyšla deska „Postcards“, o Clou se na místní scéně začalo mluvit jako o průkopnících. Vzbudili spousty pozornosti a v rádiích a televizích nahráli stovky minut. Dnes tu máme nástupce „Postcards“. Pojmenovat novou desku „Clou“ se ukázalo jako opravdu trefné a příhodné. Svým způsobem si také kluci zachovali svůj průkopnický status v tom, jak se posunout v kariéře.

Hned po prvním poslechu zjistíte, že hudební stanice toto album nebudou milovat asi tolik jako „Postcards“, ale to neznamená, že by melodie nebyly chytlavé. „Clou“ je prostě jiná. Je třeba, abyste jí dali druhou a možná ještě třetí šanci. Kouzlo je v tom, že se to vyplatí. Kromě absence těžce chytlavé hitovky budete postrádat také rychlost a agresivitu. Nové album oceníte spíše, až budete prahnout po relaxu. Možná proto si hned všimnete krásného a čistého zvuku, který je na místní poměry vzácností. Celé album působí velmi vyzrále, upřímně a nenásilně, ale místy také nudně a příliš uhlazeně. Po instrumentální stránce je deska dobrá, až na bicí, které jsou vynikající! Jsou ovšem tolik nahlas, až máte pocit, že vám je někdo nutí.

Noví Clou se vám jednou hodit budou. Možná ne hned, ale příjde nálada, kdy příjdou hodně k chuti.

Vašek Janeček – 7/10
Po komerčním úspěchu alba Postcard mohli s klidem udělat hodně poprockové album, které by se určitě dobře prodávalo. Místo toho ale Clouci vytvořili album, které ocení víc punkrockový fanoušek, než čtrnáctiletá holčina s nespecifikovanými hudebnímu chutěmi.

Album potřebuje čas, aby se vám dostalo víc do ucha, ale potom si každý na něm najde to svoje. Největší posun jde slyšet v base, kterou oproti minulému albu nahrával Štěpán Farkaš. Styl kapely je mu určitě bližší, než byl předcházejícímu basákovi. A mé nejoblíbenější písničky? Určitě Bridges a A Guiding Light. Ale nemůžu říct, že by se na desce našla vyložená hitovka, což vidím jako největší mínus alba.

Petr Janoch – 8/10
Clou se během uplynulých dvou let stali kapelou, která rozděluje fanoušky. Jedni je milují, druzí nesnášejí. Na české (ale i té evropské) scéně nezpůsobil poprask ani tak jejich debut, jako spíše jedna písnička na něm obsažená. O dva roky později tu máme nové Clou. Odešel basák, který stál za texty písniček. Kapela si prošla krizí…a díky bohu za ni. Druhé eponymní album je prostě vyspělejší (už se z tohoto obratu sice pomalu stává klišé, ale je to tak). Žádné jednoduché melodie nehledejte, Clou nachystali pořádnou dávku moderního emo-rocku, který přináší snad do všech písniček úžasnou atmosféru. Vynikající Timberless Skies je toho ukázkou.

Clou si drží kvalitu, ale nejen to – oproti debutu se můžeme těšit ze skvělého zvuku desky, na české poměry vynikající angličtiny zpěváka, skvělých bicí, velmi příjemné basovky (např. v Friends and Family) a zajímavých textů, za kterými tentokrát stojí americký písničkář Austin Lucas. A co vytknout? Občas nevýrazné melodie, kytara by mohla dostat v některých pasážích větší prostor, nějaký „odvaz“ opravdu nečekejte… Ale to jsou zkrátka Clou – zkušení harcovníci, kteří si prošli za poslední rok a půl ledasčím. Nemusejí si posluchače získávat jednoduchými a výraznými popěvky, přesto chu k poslechu jejich nejnovějšího počinu mě stále neopouští. Jen jaksi nevím pořádně proč. Žádný konkrétní háček na desce nehledejte, ten stříbrný kotouček si vás uloví sám a ani o tom nebudete vědět. Clou zkrátka natočili inteligentní desku, kterých je na tuzemské scéně velký nedostatek. A je úplně jedno, jestli tomu říkáte emo, rock nebo pop.