Co poslouchá… Jack z Rentokill

Jelikož už zítra, to jest 27. září, začíná Rakušanům Rentokill třídenní návštěva jedné malé středoevropské země, tak jsme rozhodli, že vám skupinu trochu přiblížíme. Jack, zpěvák a kytarista v jedné osobě, s tím neměl nejmenší problém a podělil se s námi o svůj hudební vkus.

Drazí přátelé…
Vyjmenovat svých 5 nej-desek. Jaký to nápad! Jaký to úkol! Miluju je všechny. Jindy je zase nesnáším do jedné. Když teď vyjmenuju tu pětku, bude mi líto těch dalších pěti, co jsem nevyjmenoval. Ale jebat na to. Koho to zajímá? Kdyby to byl náš bubeník, kdo by odpovídal, našli byste tady alespoň jedno Clash a jedno album od Converge. Ještě, že si pamatuju pár desek, kterým jsem kdysi propadl. Jsem si jistý, že jsem na nějaké zapomněl. A znova, jebat na to! Koho to zajímá? Zničte je a vytvořte lepší!

Bad Religion – No Control
První CD, které jsem si kdy koupil, bylo „Suffer“ a to když mi bylo 13. Měl jsem ty písničky rád, ale nikdy jsem nějak neproniknul do těch textů, obzvl᚝ pak, protože bylo neuvěřitelně těžké, je vůbec v tom bookletu přečíst. Když jsem se pak dostal k „No Control“, ještě jsem sice potřeboval slovník, ale zpráva kterou šířili, mi byla mnohem jasnější. Zvuk desky je hodně jak z osmdesátek a přebal je taky trochu divný. Ne, abych byl upřímný, je příšerný. Ale deska je to skvělá.

NoFX – Punk in Drublic
Tu desku jsem si koupil hned ten den, co vyšla. Vzpomínám si, že můj přehrávač začal vydávat podivné zvuky, když jsem to pořádně osolil, ale na tom nesešlo. Muselo to být nahlas tenkrát, stejně jako to musí být nahlas teď. Skupina tenkrát poprvé nahrávala s Ryanem Greenem, který pracoval hlavně s metalovýma skupinama. S touhle plackou NoFX ovlivnili zvuk punk-rocku ze západního pobřeží na víc než deset let, když se podíváte na všechny ty počiny Fat Wrecku po ní.
Nečekaně se už na albu objevilo i pár explicitních politických věcí, počínaje songem Linoleum, přes Don’t Call Me White (kterou považuji za nejhorší písničku desky), a konče coverem Marka Curryho, Perfect Government. Dodnes tu desku miluju!

Tom Waits – Frank’s Wild Years
Fajn, to není moc punk-rock, co? Tu desku jsem dostal jako dárek ke svým čtrnáctinám, jestli si dobře vzpomínám. Ačkoli jsem do té doby nic takového neposlouchal (dokonce jsem o takové hudbě ani nikdy neslyšel), tak mě tato deska brzo smetla. Je to punk jako prase! „…běžíme hřbitovem a smějeme se, kamarád a já…“ Zkuste Temptation a zamilujete se! Měl jsem v Rakousku tetu a od doby, co porozuměla textům mi zakazovala si to pouštět.
Jsem také velkým fanouškem těch novějších desek, které vtipnou shodou okolností vyšly u Anti- (sesterské vydavatelství Epitaphu, pozn. red.), ale ještě jednou, staré věci jsou nej!

Minor Threat – Minor Threat
Tato věc vyšla původně na dvou EPčkách v 81. nebo pak samozřejmě na CD, které vyšlo později, s 25 songy. Filler jsem slyšel poprvé u jednoho kámoše, který skákal jako šílený v obýváku svých rodičů. Naštěstí je ta písnička krátká – gauč přežil. Navzdory Minor Threat jsme tehdy hodně chlastali a já nikdy nepřišel straight edge na chu. Ale jezdil jsem na prkně a ta deska mě pořád hnala dál. Na všechno, co mě v patnácti sralo, tam byla písnička. Tu desku jsem měl za svou nejoblíbenější hodně dlouho a pořád mám. To, že kapela dospěla ke svému konci, mi pak vydláždilo cestu k tomu, stát se velkým fanouškem Fugazi. Ale tohle prostě nemůžete překonat.

Propagandhi – Less Talk, More Rock
Začalo to těžce chytlavou …and We Thought That Nation States Were a Bad Idea z 2. kompilace Fat Wrecku. Ta skupina měla pro mě víc skate-punkovou image a samotná deska pak dílo dokonala a já zjistil, že punk-rock může být mnohem víc političtější. Ten vinyl jsem koupil ve Vídni a když jsem seděl v autě cestou domů s tou spoustou času, tak jsem si přečetl všechna ta politická prohlášení na přebalu, tudíž ještě dřív, než jsem si desku poslechl.
Nikdy jsem si sice nezvykl na zvuk té desky, ale stejně miluju většinu písniček na ní. Má oblíbená je The State-Lottery. A je tam taky původní verze Anchorless, kterou The Weakerthans později převydali na svém debutu, po tom, co John K Samson opustil Propagandhi.