Aiden potřetí skoropřeválcovali Prahu

Naše hlavní město hostilo tuto středu další z hvězd současného punk-rocku. Již potřetí za tři roky se v pražském klubu Abaton představili seattleští Aiden, nekorunovaní králové toho, čemu se dnes říká „emo“. Spolu s nimi využili svůj day off na Taste of Chaos k návštěvě České republiky také The Blackout – mladá naděje z Walesu.

Celý večer byl ve znamení čekání. Čekalo a mrzlo se před klubem, čekalo se v předsálí, čekalo se na The Blackout, čekalo se na Aiden. Ke spokojenosti publika se ale každé z těchto čekání více než vyplatilo. A jak to tedy vypadalo?

Na začátku jsem měla dilema – mám sledovat vše z bezpečné objektivní vzdálenosti, nebo se mám vtísnit do davu a bavit se? Zvítězila druhá možnost a já zakotvila zhruba ve třetí řadě a, mám-li se zmínit o spolutísnících se kolezích a hlavně kolegyních, cítila jsem se doslova jako světlá výjimka.

The Blackout naběhli na podium něco málo před devátou hodinou. Heslem „We are the dynamite!“ nastartovali show s velkým S a jejich třičtvrtěhodinový set v okamžiku rozehřál všechny přítomné. Kapele očividně dost záleží na komunikaci, což je samozřejmě obrovské plus. Mezi jednotlivými písničkami pánové nešetřili chválou na české fanoušky a mimo jiné jste se také mohli dozvědět, jak je to s jejich znalostmi českého fotbalu. Oba zpěváci se skvěle doplňovali a vlastně všechno do sebe výborně zapadalo. Zazněly jak songy z aktuálního alba, např. The Beijing Cocktail a Prepare For A Wound, tak i starší kousky Hard Slammin‘ a I’m A Riot? You’re A Fucking Riot. The Blackout tedy naplnili moje očekávání ujistili mě, že o nich neslyším(e) naposled.

S blížící se desátou hodinou se přímo úměrně zvyšovala i teplota a napětí v hledišti. Na podium se postupně trousili členové Aiden, kteří si k mému překvapení začali sami ladit nástroje. Co si holt člověk neudělá sám, to nemá… Když bylo hotovo, mohlo konečně vypuknout peklo podle Aiden. Za ohromného řevu napochodovali hoši zpět na podium a bezeslova spustili pecku The Last Sunrise. A tím bezeslova myslím opravdu bezeslova. Alespoň pro mě. Protože frontmanu Wilu Francisovi nebylo rozumět téměř nic co vyslovil a v průběhu koncertu se to bohužel nijak výrazně nezměnilo. Nevím, zda na jiných místech Abatonu bylo slyšet lépe, každopádně pod podiem jsem měla problém rozeznat jednotlivé písničky, natož abych pochopila, o čem Wil mezi nimi mluvil… Pomineme-li tedy velice špatný zvuk, pak Aiden odvedli standardně dobrý výkon; zahráli průřez celou tvorbou – od I Set My Friends On Fire, přes hit Die Romantic až po We Sleep Forever a One Love nebo Moment. Obecenstvo bylo u vytržení a tlačilo se vždy nejblíže místu, kde se právě nacházel Francis. Z triků jež předváděl se slinami a mikrofonem se dalo vypozorovat, že asi nebude velký estét, ale budiž. Taktéž dvě vykouřené cigarety, z nichž jednu demonstrativně uhasil o tričko, za vystoupení se jen tak nevidí. Ale když to udýchá a uzpívá, proč ne. A ještě jedna věc mě zaujala. Crowd surfing. Jak si někdo může myslet, že „kotel“ dívek ve věku 13-16 let unese dvacetiletého kluka!? Já sama jsem si z toho odnesla naštěstí jen několik modřin…

Trochu mě mrzí poslední dobou velice časté diskuse o směřování kapely, o odklonu od chaosu více k melodiím, celkovém zpomalení tempa a změně image, které poněkud zastiňují fakt, že přinejmenším jako koncertní kapela patří Aiden k absolutní špičce, což mi snad může Praha potvrdit. The Blackout jim v Abatonu zdatně sekundovali a je až s podivem, jak příhodné, trefné a správné toto společné účinkování bylo.

Teď už opravdu nezbývá než dodat: na shledanou za rok!