Nejlepí desky roku 2007 podle iPUNK.cz
Už jen pár hodin zbývá aktuálnímu roku, a tak je nejlepší doba na menší ohlédnutí. Stejně jako loni jsme mezi sebou vybrali desky, které podle nás stojí za pozornost, a které byste rozhodně neměli přehlédnout. Rozdělili jsme je do dvou základních kategorií zahraniční desky a z domácí (tj. česko-slovenské) produkce. A protože je výsledný žebříček o kompromisech, redaktoři iPUNK.cz opět přidali také vlastní tipy. Oproti loňskému roku jsme také přidali jeden nový seznámek desky, které nás v letošním roce nejvíc zklamaly.
Ani letos nepřijdete o možnost vybrat si nejoblíbenější písničku, která úspěšně naší hitparádou. Tentokrát vše proběhne pouze v jednom hlasovacím týdnu, což souvisí se změnami v hitparádě. Více o hlasování o vaši nejoblíbenější písničku roku 2007 naleznete zde.
Dost bylo slov, nyní už se podívejte, co se nám v iPUNK.cz líbilo. A jsme zvědaví na vaše žebříčky pite do komentářů vaše nejlepší desky roku 2007!
Nejlepší zahraniční deska roku 2007 podle iPUNK.cz
1. místo: Anberlin Cities
Album Cities vyšlo rockerům Anberlin v únoru 2007, což už je nějaký ten pátek. A ač od té doby spatřilo světlo světa mnoho dalších vynikajících desek, žádná se dle mínění naší redakce výše zmíněnému počinu nevyrovná. Anberlin připravili vyzrálé dílo plné multiinstrumentálních záitků, vokálních lahůdek a samozřejmě emocí, které nenechá posluchače ani na moment vydechnout. Stephen Christian a spol. vytvořili nejen očekávané energické pecky o zběsilém tempu, ukázali také, že jim nečiní problém pustit se i do neprobádaných vod a stvořit nadmíru výtečné baladické kousky. Pro nás v redakci bezkonkurenčně deska roku. (recenze)
2. místo: Comeback Kid – Broadcasting
Tahle kanadská hard-corová parta uchvátila už svou předcházející deskou „Wake the Dead“, a jak se zdálo, nic ji nemělo zabránit, aby vystoupala na absolutní vrchol v rámci svého žánru. Podobný scénář ovšem dostal zásadní trhlinu, když kapelu opustil zpěvák Scott Wade. Mohlo by vypadat, že z podobného direktu se kapela jen těžko otřepe. To by to ovšem nemohli být Comeback Kid. Kytarista Neufeld se postavil za mikrofon a dovedl skupinu k jejímu zatím asi nejpovedenějšímu albu. To po textové stránce představí brutálně temný a introspektivní pohled na život, zabalený v prvotřídně zahraném hard-coru, jenž lehce předčí spoustu jejich kolegů. Když se naděloval hudební talent, kluci určitě postávali někde poblíž předních řad, a tak nemůže být žádným překvapením, že nejnovější kousek této skupiny může být považován za jednu z nejlepších desek uplynulého roku.
3. místo: Rentokill – Antichorus
Evropská scéna se v posledních letech tlačí kvalitativně hodně nahoru a jako důkaz vám na třetí místo předkládáme letošní album rakouských Rentokill. Jejich ostrý, rychlý a především nápaditý punk-rock totiž dokáže oslovit i ty, kteří by si jej podle títku třeba ani nevimli.
Antichorus disponuje obrovským potenciálem v podobě inteligentních textů, poutavé hudby, nebojácné upřímnosti a vysokého nasazení. Celá patnáctka songů navíc i přes všechnu tu pestrost nevykazuje žádné známky disharmonie, což vede k řadě opětovných „re-plays“, které vás díky slušné snůce skrytých zvuků a melodií jen-tak nepřestanou bavit. (recenze)
4. místo: Foo Fighters – Echoes, Silence, Patience & Grace
Před vydáním minulé In Your Honor si Grohl posteskl, jak je těžké do jednoho disku vedle rockových vypalovaček vkusně zakomponovat i akustické balady. Dva roky ale uplynuly jako voda a co nešlo předtím, jde najednou výtečně. Foo Fighters jsou se svojí novinkou Echoes, Silence, Patience & Grace zpátky, a to v plné síle. Na první poslech zní sice album o dost pomaleji, než by se dalo čekat (akustických písní tu překvapivě najdeme povícero), po pár poslechnutích ale zjistíte, že jsou to staří dobří Foos se vším, co na nich máme rádi. Nechybí humor ani vážnější pasáže, ale hlavně deska opět oplývá jakýmsi těžko definovatelným nábojem, který dost možná dělá z Foo Fighters pro mnoho z nás svým způsobem výjimečnou kapelu.
5. místo: Jimmy Eat World – Chase The Light
V jednoduchosti je síla. Touhle pravdou se většinu své kariéry snaží řídit Jimmy Eat World. Hudba založená na vybrnkávání 3, 4 tónů a pohodová nálada, tak by se dala charakterizovat tvorba téhle punkrockové stálice a dalo by se říct už i legendy. A i když poslední album některé lidi nepřekvapilo tolik, jak očekávali, pořád tohle album převyuje ostatní, a proto se umístilo v naší pětici. (recenze)
Nejlepší deska roku 2007 v Česko-Slovensku podle iPUNK.cz
1. místo: NSOS/Punkhart – Split 2007
Nápad spojit umění dvou velice populárních moravských kapel na jedno album byl skutečně geniální. Ve výsledku se totiž i přes nemalé komplikace dostala k posluchačům podle naší redakce jednoznačně nejlepší domácí deska tohoto roku. Nahrávka vystihuje obě zúčastněné party v tom nejlepším světle a kombinace punkové dravosti Punkhart s melodickým cítěním NSOS představuje více než důstojný konec slibně rozjeté dráhy na straně jedné, na straně druhé pak velkou naději české scény a růžově vypadající budoucnost. (recenze)
2. místo: 5th April – As Sweet As Tomorrow
Chomutovská parta 5th April si za dobu svého působení již vydobyla stabilní postavení mezi tuzemskými kapelami. Jejich emocionální rock hojně vyuívá screamo postupů, čím připomene zahraniční sobory jako Silverstein a Hawthorne Heights. As Sweet As Tomorrow v sedmi anglicky zpívaných písních představuje všechny zbraně kapely od vypjatého vokálu, přes rychlé kytary až po efektně znějící klávesy. 5th April patří dozajista mezi domácí naděje. My jen přejeme spoustu dalších sladkých zítřků.
3. místo: Clou – Clou
Na konci dubna jsme na webu vyvěsili jak normální, tak makrorecenzi, které vyplivli poměrně vysoký redakční průměr 6,7 bodů (z 10). Byla by to tedy ostuda (nebo hodně povedený rok), kdyby se toto album na celoročním bilancování neobjevilo. Jenže naše sympatie se ani po sedmi měsících nevytratily, a tak si Clou na druhou vysloužili bronz. Clou se svým eponymem přinesli dospělou a upřímnou hudbu, která sice nemusí hned každému sednout, ale řadě vytrvalců se jistě zavděčí. Mimo to je na české scéně poměrně unikátním kouskem, což ji činí ještě větší. Nejde totiž o kompilaci písniček vlečenou pár kousky singlového charakteru, ale o ucelené album s osobitou atmosférou. Kluci tímto dokázali, že se hudbou především baví a pokud se s další deskou chystají posunout ještě dál, tak adios třetímu místu. (recenze)
Největší zklamání roku 2007 podle iPUNK.cz
1. místo: Yellowcard – Paper Walls
Yellowcard se podařilo už podruhé za sebou novou deskou pořádně okovat. Rozdíl je ale v tom, že deska minulá byla i přes svou netradičnost něčím zajímavá, což ta poslední zdaleka není. Návrat do doby „Ocean Ave.“ totiž po loňském exprimentu, na který se zpěně díváme trochu jinak, totiž nečkal nikdo, alespoň ne z redakce. Tato (ne)povedená deska jinak velmi kvalitní kapely tak od nás trochu paradoxně dostává proslulou zlatou malinu za největší zklamání a nejhorí výkon uplynulého roku. (recenze)
2. místo: Cobra Starship – Viva La Cobra!
Gabe Saporta a jeho kolektiv po příjemném debutu z předešlého roku otočili o 360 stupňů a natočili téměř diskotékové album, které je v porovnání se starou tvorbou úplně všechno, jen ne dobré. Přetlak všemožných samplů a tanečních rytmů v porovnání s trochu potlačenými kytarami už převyuje hranici naší únosnosti, a tak se asi ani nelze divit tomu, že nám Cobra Starship se svým letošním disko-výběrem připavila jen jedno z velkých zklamání.
3. místo: Good Charlotte Good Morning Revival
Pokaždé, když se kapela odkloní od zajetého stylu a začne se ubírat jiným směrem, než bychom čekali (nebo spíše možná chtěli), vzbudí to vlnu rozpaků, nelibosti, dokonce i odsouzení. V případě Good Charlotte jsme to ale mohli očekávat, protože jejich hudba s každým dalším albem dostávala více a více popového nádechu. Dvojčata Maddenova se očividně shlédla v taneční hudbě, popřípadě v hip hopu, a tyto vlivy jsou z Good Morning Revival cítit více než dost. Sem tam sice působí nápaditě a zajímavě (zvláště v kombinaci s chytlavou a povedenou melodií, kterých na desce pár najdeme), celkově to ale tuctový a nenovátorský dojem moc neovlivní. Změna se dá pochopit. Otázkou zůstává, kolik lidí ji dokáže přijmout. (recenze)
Osobní tipy redaktorů iPUNK.cz
Floček: Tim Armstrong – A Poet’s Life
Hudební rozhled frontmana legendárních Rancid Tima Armstronga je vskutku neuvěřitelný. U každého jeho projektu si můžete být jisti, že přijde s něčím nečekaným a ani jeho nejnovější počin a zároveň sólová deska není žádnou výjimkou, právě naopak. Reggae nebo ska rytmy asi nečekal vůbec nikdo, ale právě díky nim působí „A Poet’s Life“ zatraceně pohodově a svěe, o čem svědčí i obrovská popularita desky po celém světě. Pro mě je tahle sólovka jednoznačně nejkontroverznější, ale taky nejpřekvapivější nahrávkou roku na punk-rockovém poli.
Hanses: Radiohead – In Rainbows
Radiohead si hudbu dělali vždycky po svém, možná proto jsou pro spoustu hudebních fanoušků a kritiků tak jedineční. Nejinak je tomu u novinky In Rainbows, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat, a to nejen díky vynikající hudbě. Komerčně velmi úspěšné seskupení kolem Thoma Yorka se totiž rozhodlo desku distribuovat v digitální podobě samo a to už za cca 30 Kč, což je krok vskutku velmi sympatický, na hudebních nosičích pak album vyjde u nezávislého labelu. Co se týče hudby samotné, nemá smysl se tu příliš rozepisovat, to se prostě musí slyšet, proít. In Rainbows je další skvělá řadovka jedné z pro mě osobně nejzajímavějích kapel, které kdy na hudebním poli působily.
Vaek Janeček: Unwritten Law – Hit List
I když tenhle rok vyšlo hodně kvalitních alb od skupin, které by si zasloužily být jmenované např. Mae, Cartel nebo Starting Line, na začátku roku vyšlo album od skupiny, kterou bych se nebál označit vůbec za svoji nejoblíbenější a i když album až na 2 kousky nepřináší nic nového, pro mě jednoznačně jedno z nejlepších alb roku.
Petr Janoch: Fall Out Boy – Infinity on High
Nejprve jsem chtěl jako svůj tip dát EPčko “ We Hold It All Together“ od Racing Kites, ale nakonec jsem zjistil, že deska byla vydána už loni (přesto ale doporučuji se na něho mrknout), a tak se na řadu dostali Fall Out Boy a jejich megadeska „Infinity on High“. Právě toto album je katapultovalo mezi opravdu velké kapely a zcela právem. Moderní pop-punk vycházející z krapet jiného soudku než u jiných kolegů dává tušit hity nabuené album, které na síle neztrácejí ani po několika měsících. Fall Out Boy dokazují, že pop-punk není mrtvý a už jen za to si zaslouží díky a ocenění na jednu z nejoblíbenějších desek roku. (recenze)
Martin Komárek: Building Better Bombs – Freak Out the Squares
Building Better Bombs jsou taková agresivní uřvaná parta z Minnesotské hard-corové scény, která jede 210 a ere k tomu hranolky. Jejich Freak Out the Squares je 13 dílná nespoutaná exploze, která nadchne každého, kdo si libuje v troe toho neuhlazeného punk-rockového chaosu. Pro lepší představu, bych je mohl přirovnat např. k trochu okořeněným a hladovějím Bronx. Pokud máte rádi splaené pískání kytar, neustálé překřikování se zpěváků, kulometné bicí a další takové ty serepetičky (co u těchto kapel bývají) zmixované spolu s hromadou zajímavých momentů, které (a to byste nečekali) zapadnou, tak hurá na to!
Lucie Nevrklová: Blaqk Audio – CexCells
Je pravdou, že jsem nikdy nebyla zastáncem, řekněme, umělé hudby. Vyměnit kytary a bicí za počítače, samplery, syntetizátory a kdo ví, co ještě, mi nepřišlo jako dobrý nápad. Ale vždy se najdou výjimky. Když polovina kapely AFI zpěvák Davey Havok a kytarista Jade Puget oznámila, že chystá vyrukovat s čistě elektronickým projektem, mnozí tušili, o co asi půjde. Stačilo si jen u Decemberunderground odmyslet přesně ty kytary a bicí. Hlavním nástrojem se stal synák, Havokův hlas a typické texty zůstaly. Atmosféra CexCells je temná i světlá zároveň, melancholická i veselá, vyzývá k přemýšlení i k tanci. Navíc každý zvuk je originál. A tohle vše mě neskonale baví.
Michal paček: From Autumn To Ashes – Holding a Wolf by the Ears
From Autumn To Ashes už dlouhou dobu patří mezi špičku světového post-hardcoru. Jejich předností vždy byla kombinace řízného hard-corového řevu s úzkostlivým zpěvem bubeníka Francise Marka. Ten se na posledním albu poprvé postavil do čela celé skupiny (tuto roli si již dříve vyzkouel v projektu Biology) a po odchodu bývalého zpěváka na sebe převzal veškeré vokální povinnosti. Celá kapela navíc tentokrát vsadila na daleko svinější, agresivnější a energičtější projev. Prostě a jednodue – tahle deska vás bez okolků srazí jako rozjetý Shinkanzen. Díky novému přístupu a především pak netypickému hlasu Frana Marka, který ovšem nemusí každému sednout, tak dle mého názoru vznikla jedna z nejlepších desek svého druhu za posledních několik let.