Avril Lavigne splatila Praze dluh i s úroky
Řeknu vám, že takhle rozmanité publikum jsem na koncertě už dlouho neviděl. Od houfů desetiletých holek po občasné čtyřicátníky, kteří ne vždy dělali jenom dohled, jak by se mohlo zdát, přičemž zbytek fanoušků s logickou převahou náctiletých se věkově vlezl tak nějak mezi. Vichni tito lidé se seli v úterý večer ve famózní pražské O2 aréně, aby na vlastní kůi zažili The Best Damn Tour kanaďanky Avril Lavigne.
Jako první se na blií a nií půlce (která jim i tak byla velká) pódia objevili Čei Imodium. To, že ze zadních řad skoro neli vidět, asi nikomu nevadilo tento několika tisícový dav byl totiž natěený na něco jiného než na tři nevýrazné kluky hrající jakousi vzpomínku na grunge. Holt to měli těžké a co hůř, jakoby s danou situací počítali ještě než začali. Přesto se však řada fanoušků nakonec naladila na stejnou vlnu a zbytek si alespoň připravil uní bubínky. Sotva se tak zvukaři podařilo doladit drobné problémy s rozhaeným volume kytar, Imodium se rozloučili a zmizeli.
Pět zavěených sloupců s pokaždé nejméně desítkou reproduktorů, dvě menší, levitující, projekční plátna po stranách pódia a jedno velké přímo za zády performerů, desítky reflektorů a několik kamer. To všechno muselo být tip-op připravené, než show začne, ovšem chvilku to trvalo. První pět minut, pak deset, snad i dvacet a ani nevím kolik nakonec, každopádně, i když k tomu hráli např. Ramones, The All-American Rejects, Green Day nebo Sum 41 (jak jinak, e?), lidé sedali, o chvilku později zívali, až se nakonec bouřili a pískali, co to dalo. Jakmile však hala upadla do tmy, spustilo se představení, za které byla ta chvilka stepování opravdu mizivou daní.
Narozdíl od minulého turné, kdy po celém světě předváděla standardní rocková vystoupení se spoustou nedotaeností, přijela letos připravená s něčím zcela novým, odlišným a pečlivě propracovaným. Lidem tak už nemuselo stačit, že vidí svou oblíbenou interpretku pěkně na živo a zblízka, přestože to je asi to hlavní, ale mohli se kochat opravdu fascinujícím vystoupením plným dech-beroucích efektů.
Ve začalo intro, kdy se za velkolepého hudebního doprovodu na hlavním plátně natagovalo zpěvaččino jméno (což byl můj nápad, který mi ta malá kanadská… nějak přes noc musela ukrást!) a ona sama poté vyjela z podpódia. Na stagi s vyvýšeným patrem se připojila ke své nové taneční skupině a muzikantům. Kdyby i přesto někdo neviděl, vše bylo po celou dobu snímáno a promítáno s téměř nulovým opoděním, přičemž kde nebyla Lavigne v přímém přenosu, byla sputěna ke každé písničce tématické projekce.
Velké mínus bych ovšem připsal tomu, jak Lavigne degradovala vlastní skupinu. Každého člena strčila pěkně do roku, aby bylo dost prostoru pro její sbor tančících sokolů. Ten tam byl sice asi jenom na polovinu písniček, avšak ani když měla Avril pódium pro sebe, muzikanty moc dýchat nenechala. Na druhou stranu bezesporu pozitivní věcí naopak bylo, jak se vypořádala s největším straákem její koncertní minulosti, hluchými místy. Jak už je zvykem, při vystoupení nejenom zpívá a hraje na kytaru, ale také usedá za piáno a bicí (tentokrát k vlastní Runaway i s vokály). Toto turné je navíc vystylované do posledního detailu, jako je barva kytar a oblečení pro tu a tuhle písničku, proto logicky potřebuje i přes systematické rozdělení částí čas na přípravu. K tomu efektivně vyuila opět projekčního prostoru a tanečníků, kteří se během těchto chvil starali o osazenstvo.
Avril Lavigne se od minulého turné zlepila snad ve všem. Jakoby si vzala příklad z AFI nebo Green Day a jejich posledního turné, kde byl sice koncert jako koncert, jeliko fungovali jako dobře promazaný stroj (smím-li si půjčit toto trefné přirovnání od Peti Janocha), ale za to předváděli monstrózní představení. Praha (narozdíl od Budapeti noc předtím) měla to štěstí, že se dočkala kompletního setlistu The Best Damn Tour. Navzdory poslední návštěvě si přivezla navíc i vynikající náladu, ke které přidala i notnou dávku energie.
koda jen, že víc neriskovala a nepředloila fanouškům i něco jiného než všechny své singly (a na Nobodys Home) doplněné písničkami z nové desky, s výjimkou I Always Get What I Want a coveru Bad Reputation. Každopádně lidi okouzlila i tak, protože dojela opravdu připravená a vybavená (pro spoustu lidí) s neokoukanou show, a když si vzpomenu, jak působivé tohle vystoupení napoprvé umí být, tak mně nezbývá, než tuto mladou Kanaďanku pochválit.