Příběh Derycka Whibleyho

Sum 41 byli pro mě vždycky jednou z těch výraznějších kapel pop-punkové vlny z přelomu tisíciletí. Nebyla to jenom ta děsně cool kapela, co se ukázala v American Pie a procestovala svět hned díky debutové desce – jejich pop-punk (na rozdíl od drtivé většiny) byl jiný … unikátní. Měli to, co New Found Glory ani Bowling for Soup nikdy mít nebudou, o co Zebrahead přišli s odchodem Justina Mauriella a co v Yellowcard umřelo s deskou Paper Walls. Mají to, co Green Day i Blink-182 vyšvihlo na pódia stadionů. Pokud bychom chtěli v případě Sum 41 hledat přímé pojmenování, je to Deryck Whibley.

Nechci teď degradovat podíl ostatních členů kapely na portfolio Sum 41, obzvláště ne přínos Steva Jocze, který (i když současně „na mateřské“) je jedním z nejlepších bubeníků, kterým se scéna může pyšnit. Není však velkým tajemstvím, že ve studiu jde se svou kůží na trh především Whibley. Už s třetím albem Chuck (2004) kapela vzkázala, že její potenciál nedokázala uspokojit dvojice rádiově úspěšných desek, přičemž pro mě osobně byl vývoj (alespoň dočasně) dovršen zatím posledním albem Screaming Bloody Murder (2011).

I díky tomu, jak je každá deska jiná, dokážu dnes plně ocenit nostalgii, kterou ve mně vzbudí singly jako In Too Deep nebo umělecký požitek, který mě pohltí pokaždé, když začne Reason to Believe. Pocity z druhé strany spektra ve mně ovšem vyvolává příběh Derycka Whibleyho samotný. Sám už si z hlavy nevybavím, kolik vážných zdravotních problémů Whibley během kariéry musel skousnout. Celou řadu si jich u nás na webu můžete v článcích dohledat, nicméně ani tam nenajdete oficiální zprávu o bolesti, která Whibleyho dlouhodobě sužuje, zdá se, nejvíc – ta psychická.

Se Sum 41 jsem měl tu čest se potkat hned několikrát v rámci rozhovorů nebo jiného natáčení a z první řady jsem se proto mohl přesvědčit, že veřejná image Derycka jako milovníka whiskey a vína není nijak přehnaná. Už při rozvodovém řízení s Avril Lavigne v roce 2009 se často spekulovalo, že velkou částí je na vině Whibleyho nadbytečná konzumace alkoholu, což Lavigne konečně sama naznačila. Nicméně situace se po rozvodu nijak nezlepšila – spíše naopak. Whibleymu nepomohly dále ani vážné problémy se zády, které se ozvaly v roce 2010, načež frontman Sum 41 si nedopřál doktory doporučeného odpočinku a koncertoval i s bolestmi, které tlumil (minimálně) léky. To se mu vymstilo přinejmenším další neplánovanou návštěvou u doktora a zdviženým ukazováčkem v podobě invalidního vozíku.

Po ukončení celosvětového turné ke Screaming Bloody Murder se Deryck ozýval svým fanouškům jenom nárazově. Bohužel nejvíce pozornosti na sebe upoutaly fotky, na kterých se řešila změna Whibleyho vzhledu, kdy se spekulovalo, nakolik jsou křivky v jeho obličeji připisovány alkoholu. Skutečně nepříjemné obrázky ovšem sdílel Deryck sám, když minulý měsíc skončil opět v nemocnici.

„Za mým zhoršeným zdravotním stavem stojí těžké pití alkoholu, které jsem praktikoval poslední roky. Nakonec mě to přece dohnalo. Pil jsem denně a příliš. Jednou večer to ale přišlo. Seděl jsem doma, nalil si kolem půlnoci drink a chystal se podívat na film, když se mi najednou udělalo špatně. Zhroutil jsem se na zem v bezvědomí,“ objasňuje ve vší upřímnosti situaci Whibley.

„Když jsem se konečně v nemocnici probral, neměl jsem tušení, kde jsem. Máma i nevlastní táta stáli nade mnou. Začal jsem vyšilovat. Selhaly mi ledviny i játra. Asi není nutné říkat, že mě to vyděsilo. Konečně jsem si uvědomil, že už nemůžu pít. Doktor mi řekl, že stačí jeden drink a může mě to zabít. Nechci tady kázat, ale vždycky pijte zodpovědně. Já tak nepil a podívejte, jak jsem skončil.“

Deryck na konec vzkázal, že pokračuje v psaní, a že brzo plánuje navštívit studio. Snad za všechny fanoušky mu můžu popřát, ať se tak stane co nejdřív a konečně i v plné fyzické síle.