„Kocovina bývá čím dál horší,“ říká Noodles z The Offspring

Největším festivalovým tahákem letošního léta bylo nejspíš vystoupení legendárních The Offspring na hradeckém Rock for People. Naší redakci se s trochou štěstí podařilo setkat s kytaristou Noodlesem a v krátkém rozhovoru si s ním popovídat o projevech stárnutí, punk-rockové muzice nebo nové desce jeho skupiny:

Dnes hrajete na festivalu Rock for People, ale pamatujete si nějaké zvláštní festivalové vystoupení, nějaký bláznivý koncert?
Jasně, několik. Jednou jsme hráli na Reading Festivalu v… Readingu. Hráli jsme hned před Rage Against the Machine, slunce právě zapadlo, bylo tam hodně bláta a odpadků, takže na nás na pódium začali házet to svinstvo. Nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že jsme byli špatní nebo něco podobnýho. Jenom se prostě bavili a my jsme je od toho nezrazovali, takže přilítlo všechno možný nechutný svinstvo. Byl jsem celý od bláta, včetně kytar a dalších věcí. Bylo to vlastně docela zábavný.

Čas nezastavíte, stárnete, má to nějaký vliv na vaše koncertní návyky?
Mám tendenci mít větší kocovinu ráno, toho jsem si všiml. Jsem si jistý, že to vliv má. Pořád více méně dělám to, co jsem dělával. Pořád rád chodím po barech a popíjím, když skončíme s koncertem, ale myslím, že z toho máme větší kocovinu. Už jenom tolik neprovozuju turistický aktivity po ránech.

Jak jsem měl teď možnost vidět, máte pravděpodobně naplánovanou snad každou minutu dne. Jaký to je pocit muset dělat přesně to, co stojí v programu?
Většinou jde o novinářské rozvrhy… (směje se). Ale to vše je toho součástí. Není to těžká práce. Mluvím o něčem, co miluju. Miluju nahrávání desek s těmahle klukama, miluju hraní na živo s nima, takže víš jak, není to špatný. Každý má určitý termíny, kdy musí někde být, pokud nežije úplně mimo pravidla.

Pojďme zpátky v čase. V roce 1994 jste společně s Green Day stáli u zrodu revoluce, kdy se punk-rock stal poměrně populárním. Jak se na ty časy díváte z dnešní perspektivy?
Bylo to vzrušující a bylo to trochu děsivý. Vždycky jsem říkal, jestli se tohle stane mým zaměstnáním, budu to nenávidět, protože deset let před tím jsme šetřili peníze, abychom mohli jet na turné během letních prázdnin a hrát o víkendech. Ve skutečnosti jsme si nemysleli, že si tím kdy budeme vydělávat nějaký peníze. Z ničeho nic se to stalo naší prací, ale jak skvělou. Je to vlastně docela zábava. Mám možnost procestovat svět. Je to docela fajnová práce.

V těch 14 letech od roku 1994 do dnešního dne prošel punk-rock dalšími masivními změnami, jak se dívᚠna jeho současnou podobu a budoucnost?
Bože, to nevím. Každý druh hudby a každý hudební styl jaksi absorboval něco z punk-rocku. Trochu toho postoje, což je podle mě dobře. Nakonec pravděpodobně nebude v mainstreamové muzice ani kus toho, co bývalo považováno za punk, ale vždy tu budou lidé dělat věci, který jsou nový a opravdu pokrokový a budou prolamovat pravidla a půjdou proti konvencím. Tohle budou vždy dělat lidé v undergroundu a nakonec budou tyhle všechny věci taky absorbovány mainstreamem v takové či jiné formě.

Greg a Dexter založili Nitro Records…
Ve skutečnosti to byla Dexterova záležitost, Greg do ní investoval. Vzali první peníze z licenčních poplatků ze „Smash“ a vydali nahrávku Guttermouth, ale myslím si, že Greg jakoby Dexterovi ty peníze jenom zapůjčil a ten mu to splatil zpátky. Já ani Greg se v Nitro Records neangažujeme.

Myslíš si, že by tohle mohl být způsob, jak chtěli splatit punk-rocku to, co jim ta hudba dala?
Jasně, myslím že jo. Dexter se snažil, aby Brett (Gurewitz, vlastník Epitaph Records, pozn. red.) podepsal Guttermouth, aby Fat Mike (vlastník Fat Wreck Chords, pozn. red.) podepsal Guttermouth a nikdo neměl zájem, takže si řekl: „Nasrat, tohle je šílený, je to skvělá kapela, udělám to já.“

Nepřemýšlel jsi o něčem podobným?
Ne, zkoušel jsem dělat časopis. Byl o punk-rocku, rock’n’rollu a akčních sportech, ale byl to mizerný propadák. Nejsem dobrej podnikatel. Nedokázal jsem vydělat žadný peníze. Bylo to nákladný utápění peněz.

Mezi deskami „Splinter“ a „Rise and Fall, Grace and Rage“ uplynulo pět let. Byli jste naprosto přesvědčeni celou dobu, že natočíte další studiové album nebo byly i momenty, kdy jste měli menší pochybnosti, že by to mohl být konec?
Ne, ne, vůbec ne! Spousta lidí se na to ptala. Rok jsme nahrávali ve studiu desku, potom rok na turné, potom rok ve studiu, rok na turné a my jsme se rozhodli to trochu narušit. Vydali jsme výběr největších hitů v roce 2005 a pak jsme si vzali okolo šesti měsíců volna. Dexter vlastně psal songy a potom v červnu jsme se sešli ve studiu s Bob Rockem a od tehdy jsme pracovali na desce až do doby dvou měsíců zpátky, kdy jsme ji dokončili. Spoustu času jsme fakticky strávili ujišováním se, že všechny skladby jsou v pořádku a dobré. Pohybuje se tu teď spousta skvělých kapel. Jestli chcete být konkurenceschopní, musíte ze sebe vydat to nejlepší. Internet vše změnil a vlastně každý na světě má teď obrovský přístup ke skvělé hudbě. Musíte ze sebe vydat co nejvíc, pokud chcete být schopni tvořit muziku v tomhle prostředí.

Nemyslíš si, že během té dlouhé doby, kdy jste přibližně dva roky skutečně byli tvůrčím způsobem činní…
Vzpomínám si, že některé songy vymýšlel Dexter, když jsme byli na Warped Tour, kdy jsme pořád koncertovali, což je neobvyklý, protože Dexter s tím takhle nepřichází. Při cestování se mu píše těžce.

Tak jsem myslel, jestli jste neztratili tu počáteční jiskru, něco z té původní myšlenky, během toho dlouhého procesu?
Nemyslím si. Jsou různý způsoby, jak to udělat. Častokrát na tom musíš pracovat a pokud potom ztratíš svoje přesvědčení o té skladbě, jenom ji odložíš na několik týdnů. Neposlouchᚠji, nechᚠji v klidu a pak se k ní vrátíš o pár týdnů později, čerstvě si ji poslechneš a pokud se ti ta jiskra vrátí, ty si říkáš: „Jasně, vzpomínám si, tohle je dobrý, můžeme to udělat,“ a začneš na tom pracovat. Pokud to tam není, pokud tu jiskru u songu ztratíš, říkᚠsi: „Nevím, odložme to na malou chvíli.“ Někdy to zůstává odložený, nikdy se to nedokončí. To se stalo několika skladbám, který jsme dokončili a nezdály se nám dost dobrý pro album. Jakmile máme na desku dostatek písní, tak těch se pak už držíme.

Takže se můžeme pravděpodobně těšit na nějaké b-side skladby?
Možná jo. Pán ví, že máme kotel songů na b-side. Některý z nich nejsou hotový, ale je tam spousta songů, který jsme dokončili, o nichž jsme se rozhodli, že nejsou dostatečně dobrý na desku.

Pojďme k vašemu novému bubeníkovi na moment. Má za sebou Saves the Day a hádám, že i Alkaline Trio…
Byl chvíli s Alkaline Trio, taky dělal trochu s Face to Face.

Je tam nějaká užší vazba mezi Saves the Day a The Offspring?
Ne, vůbec ne. Nikdy jsme ho nepotkali, než jsme ho měli na testech v kapele.

Takže jste si hodili reklamu: „Kdo nám bude dělat bubeníka?“?
Ne, reklamy jsme neměli. Bylo to o vyptávání se. Vypustili jsme informaci. Mluvili jsme s našimi přáteli, koho doporučují. Pete byl jedním z těch týpků a my jsme věděli, že v tom klukovi něco je, hned od první zkoušky.

Už budeme muset končit, takže poslední otázka. Mᚠnějaký oblíbený motto nebo citát, kterým se v životě řídíš?
Hmm. Je to citát Marka Twaina, který říká: „Z prokazatelně rozumných jsou jenom dvojí: ti, kdo udržují své schopnosti zakrnělé alkoholem a ti, kdo spáchají sebevraždu.“