Co poslouchá… Eric Widing ze Smartbomb
Členové americké skupiny Smartbomb se v současné době sice věnují především propagaci své nejnovější desky „Diamond Heist“, kytarista a zpěvák Eric Widing si však našel čas i na to, aby se podělil o seznam svých momentálně nejoblíbenějších stříbrných kotoučků:
Lagwagon – Blaze
Tahle deska, vydaná v roce 2003, je jedna z mých celkově nejoblíbenějších. Zamiloval jsem se do vzájemného poměru mezi kytarami a vokálními melodiemi, nikdy nezestárnou a pokaždé mne inspirují. Zároveň má „Blaze“ jedny z nejdrsnějších linek hlavní kytary ze všech desek Lagwagon a bicí vás jednodue povalí. Mohl bych vykládat donekonečna o jakémkoliv songu z tohoto alba. Obsahuje i nejvtipnější fotografie kapely na vnitřním obalu. Má to vše, emoce a styl super sofistikovaných Lagwagon.
Bad Religion – The Process of Belief
Myslím si, že můu bezpečně říct, že tahle deska znamená hodně pro všechny ve Smartbomb. Je to opravdu dobrá připomínka toho, co můžete udělat s punkovým songem a jak můžete ířit mylenky. Bad Religion o tom vždycky byli, ale tohle značí návrat Bretta Gurewitze do kapely a Greg Graffin s Brettem spolu napsali několik úžasných skladeb. Zpěvové harmonie jsou opravdu komplexní a jemné. Songy jako Sorrow, Evangeline a úvodní skladba Supersonic jsou jedny z nejlepších songů Bad Religion vůbec. Mám silné vzpomínky na kouření dobré trávy, první poslech týhle desky a uputění od střední školy, abysme mohli s Erikem a Billym hrát hudbu, jak nejvíc bude možné. Tak moc jsem věřil v tohle album a tolik to s námi se všemi pohnulo.
The Clash – London Calling
1979, rok, kdy „London Calling“ vlétlo do ulic. Přestože v těchto dnech nás můžete zastihnout, jak rozebíráme skladby ze „Sandinista!“ nebo „Super Black Market Clash“, místo v našem listu dostává tahle deska, protože to byla naše vstupní brána ke Clash. Bylo jednoduché ji milovat a ukázala nám všechnu muziku, kterou tahle kapela udělala, a ducha a energii, kterou skupina měla. Stejně tak je to dobrá politická kapela, mylenky, které byly vtípeny do skladeb, začínají zasraný nepokoje. Skrz na skrz hudba pracující třídy. Pocházíme z prostředí pracující třídy, takže pro nás tato témata znějí stejně hlasitě, jako akordy v Guns of Brixton.
Rancid – 2000
Tahle deska byla velkým „fuck you“ vzkazem všem kritikám, které Rancid obdrželi pro svou popularitu a trochu podobný zvuk The Clash. Album je naprosto žhavé od začátku do konce a je jednodue dost tvrdé a rychlé. Bezpochyby byla hudba na desce nahrávána na živo a téměř na každém songu jsou přechody bez narušení plynulosti, což vás prostě drží v pozoru po celou dobu. Radio Havana nebo Blackhawk Down jsou jedny z nejlepších songů, co kdy Rancid napsali. Spousta skvělých songů od Larse (Frederiksena, kytarista a zpěvák, pozn. red.) i Tima (Armstronga, kytarista a zpěvák, pozn. red.). Dokonce několik dobrých skladeb od Freemana (Matt Freeman, baskytarista, pozn. red.). Bylo to produkováno Brettem Gurewitzem, takže tam najdeme i pár fajn mylenek. Obsahuje významný vzkaz ve stylu „je mi to ukradený“, což z toho dělá opravdu punk-rockovou desku. Slyeli jsme tuhle placku a řekli si, že tohle je ten zvuk a napsali jsme „Chaos and Lawlessness“ přesně s tímto pocitem na mysli. Rychlé, tvrdé, komplexní a fajn. Do pekel s vysokými melodiemi, tahle deska se prostě nevzdá.
NOFX – The Decline
Nejskandálnějších 20 minut punk-rocku a vše je to jeden song! Obsahuje jeden z nejfajnovějších a nejkritičtějích politických komentářů ohledně úpadku západní civilizace, davové mentality, náboenství a zdánlivě bezmylenkovitého lidského chování. Pro punkery stejně epické jako „The Wall“ od Pink Floyd. Zároveň nikdy nezačne nudit, i když se totiž jedná o jeden song, je v něm napěchovaná spousta kvalitní muziky. Úasné doprovodné vokály Spikea Slawsona (zpěvák Me First and The Gimme Gimmes, pozn. red.). Když jsme jako kapela začínali a snažili jsme si udělat jméno, hráli jsme tuhle skladbu na koncertech a pekelně tak udivovali lidi. Občas to ještě jen tak zahrajeme, ale od té doby, co to začali hrát NOFX na turné, jsme s tím přestali.